Ruda
Autor tohoto fejetonu se dožil 15. října pětadevadesáti let. Jako pedagog mnoho let pracoval s neslyšícími dětmi a svoje učitelské i životní zkušenosti zúročuje jako neobyčejně kultivovaný publicista a bloger. Přejeme mu pevné zdraví a stále jasnou mysl a přinášíme jednu jeho vzpomínku, starou více než čtyři desetiletí.
Vždycky, když jsme zahajovali na ústavu pro neslyšící v Ivančicích nový školní rok, vzpomněl jsem si na jaro 1953, kdy jsem naposled viděl svého neslyšícího žáka Rudu Friedhelma. Jeho osobní spis jsem založil mezi ostatní, ale občas se k němu vracím. Listuji v neobvyklé dokumentaci, protože je v ní ukryt zvláštní příběh.
Válka s sebou vždycky přináší zkázu, neštěstí, slzy. Každý, kdo ji přečkal, má na ni vzpomínky. Tu druhou světovou jsme u nás na ústavě v dozvucích prožívali ještě dlouho po roce 1945.
Bylo to 6. října 1946, kdy zaklepala na dveře ředitelny prostá žena z venkova. Za ruku vedla zamračeného chlapce. Celkem obvyklý jev v té době, kdy se ještě neprováděla depistáž – vyhledávání sluchově postižených dětí s takovou důkladností jako dnes. Žena se představila jako Marie Svobodová z Grešlova Mýta a požádala ředitele, aby přijal do ústavu chlapce, kterého přivedla. Chlapec nebyl její vlastní, ale starala se od něj od té doby, kdy se jejím krajem přehnala fronta. Našli ho vojáci na nádraží v Havlíčkově Brodě, když po ústupu nacistických vojsk přešlo město do našich rukou. Ženě se dítěte zželelo a přijala je od vojáků za své. Uvědomovala si, že o něm nic neví, ani jak se jmenuje, ani odkud je. Neznala ani jeho věk. Zdaleka netušila, že jde o chlapce neslyšícího. Domnívala se, že hoch nechce mluvit, protože nerozumí české řeči. Teprve později poznala, že je hluchý.
Známí jí doporučili, aby se obrátila o radu na naši školu. Chlapce jsme přijali a byl přidělen do mé první třídy. Zpočátku se choval mezi ostatními svérázně. Maloval hákové kříže, pochodoval povojensku, vystupoval se značným sebevědomím. Jeho „vlastenecké nadšení“ však děti samy brzy zlikvidovaly.
Chlapec sice zapadl do kolektivu, ale přece jen byl jiný: neměl jméno. Říkal jsem mu Ruda, příjmením Bezejmenný. Nezbylo než požádat soud, aby určil potřebná nacionále. Zůstalo při jménu Rudolf Bezejmenný. Datum narození bylo určeno podle dne, kdy ho převzala paní Svobodová do péče – 12. května. Rok narození odhadl lékař – 1940.
Šla léta. Ruda jezdil na prázdniny k mamince Svobodové do Grešlova Mýta a pravidelně se vracel do Ivančic, kde postupoval s ostatními do vyššího ročníku. Případ „Bezejmenný“ se stal málem epizodou. Až přišel rok 1952.
Na ředitelově stole se objevil dopis pátrací služby Mezinárodního Červeného kříže, není-li u nás neslyšící chlapec s mateřským znamením na zádech a jizvou ve vlasech. Když nám ředitel o přestávce sdělil tuto zprávu, nedojedl jsem přesnídávku a běžel do jídelny za Rudou. Byl překvapen, že ho svlékám a prohlížím. Byl to on – s jizvou ve vlasech a mateřským znamením na zádech.
Děj se začal odvíjet novými cestami. Následovala korespondence do Prahy a čekání, odkud se ozvou rodiče. Přišlo německé psaní z Wanne-Eickel v Porůří, dojemný dopis od matky, která ztratila v panickém útěku dítě, léta po něm pátrala, až je konečně našla.
Následovala četná výměna dopisů mezi rodiči a školou, mezi rodiči a paní Svobodovou. Mnohé z Rudolfovy minulosti se objasnilo. Už to nebyl Rudolf Bezejmenný, ale Friedhelm Resert, narozený 23. ledna 1939.
Fotografie rodičů a starších sourozenců byly pro Rudu cizí. Nikoho nepoznal. Nechápal, proč má mít najednou jiné neznámé lidi za rodiče a sourozence.
Obrat nastal, když začaly přicházet od rodičů u nás zcela neznámé balíčky cukrovinek, hračky s cizojazyčným pojmenováním. Ruda se cítil mezi spolužáky najednou jiný. Probudilo se v něm utlumené sebevědomí. Nastaly výchovné problémy. Odmítal podřídit se běžnému režimu školy. I paní Svobodová z Grešlova Mýta si postěžovala a vyslovila přání, aby už raději odjel k rodičům. I jim jsme si posteskli na Rudovo chování.
Repatriační řízení, které mělo zařídit návrat dítěte tam, kam patří, se vleklo. Způsobily to problémy v západním Německu, kde nebyli dost ochotni nalézt naše zašantročené lidické děti a vrátit nám je.
Počátkem dubna 1953 přišlo očekávané sdělení: „Přivezte Friedhelma Reserta dne 14. dubna 1953 do úřadovny Mezinárodního Červeného kříže v Praze, odkud bude repatriován.“
Rozhodl jsem se, že chlapce doprovodím do Prahy sám. Ruda se rozloučil s maminkou Svobodovou, rozloučil se s Ivančicemi, se svými učiteli, spolužáky. Odjeli jsme.
Cestou do Prahy jsme si povídali o všem, co bylo vidět z vlaku. V Praze jsme schválně procházeli po nábřeží u Vltavy, aby zůstal chlapci v paměti Pražský hrad. Vyprávěl jsem Rudovi a on vnímavě odezíral. Chtěl jsem, aby si zapamatoval zemi, která se o něho postarala. Chlapec zjihl. Neměl ani chuť k jídlu. Tušil, že se něco stane.
V kanceláři Mezinárodního Červeného kříže už čekalo německé děvčátko stejného věku jako Ruda. Vyřídili jsme potřebné formality, předal jsem osobní zavazadlo a zbylo jen rozloučit se. Chlapec, ten vzpurný Ruda, se rozplakal. Nebyl jsem o nic statečnější. Podali jsme si ruce. Pohladil jsem ho. On mě vrázu objal kolem krku a políbil.
Ve večerních hodinách jsem se v hotelovém pokoji z rozhlasu dověděl, že ještě téhož dne byly v pohraniční stanici Schirnding u Chebu repatriovány čtyři německé děti výměnou za naše děti lidické.
Korespondence s Rudolfovými rodiči pokračovala. Psali o tom, jaké bylo jejich shledání po osmi letech. Děkovali nám i paní Svobodové. Ruda psal zprvu česky, později, když dorůstal, německy. Vyučil se zahradníkem.
Když jeho bývalí spolužáci ukončili v roce 1956 školní docházku, poslali jsme mu fotografii a dopis na rozloučenou. Korespondence ustala.
Před Vánocemi o deset let později jsem dostal korespondenční lístek, který se lišil od ostatní pošty. Byl psaný německy. Odesílatelem nebyl nikdo jiný než můj Ruda, sedmnáctiletý Friedhelm. Vzpomněl si po třinácti letech. Popřál pěkné svátky i štěstí do nového roku. Měl jsem radost, protože na adrese bylo: „Herr Jan Kouřil (pan učitel) Ivančice“.
Léta mnohé zasunula. Ruda se naučil německy, ale to české „pan učitel“, to nezapadlo.
Když se urovnaly vztahy s Německem, vzpomněl jsem si na Rudu a požádal Mezinárodní Červený kříž o vypátrání jeho nové adresy. Přesně po roce jsem dostal dopis. V něm fotografie rodiny s dvěma dospělými syny a četnými trofejemi z mistrovství neslyšících v šachu. K tomu stručná zpráva: Tatínek zemřel ve věku šedesáti roků.
Autorův blog, který začal psát ve svých 87 letech, najdete na webu Lidových novin: http://kouril.bigbloger.lidovky.cz.