Literární ukázka Zahraničí

Počteníčko: Jan Neruda o světové výstavě ve Vídni

Areál vídeňského výstaviště. Foto György Klösz, Wiener Photographen-Association

Úvodní Slovo všeobecné k sérii Nerudových článků o světové výstavě uspořádané roku 1873 v areálu vídeňského Prátru.

(…)

Od Temže a od Sekvany přestěhovala se světová výstava nyní na Dunaj. Koná právě svou pouť kolem světa, nikoli co móda: co nutnost. Také není myšlénka její na módu ani dosti nova. Německá důkladnost táže se sice s obličejem zcela opravdovým, kdo že je vlastně vynalezl, výstavy ty světové, a má také hned čistě německou odpověď svou, že – manžel králové anglické, Němec Albert von Koburg, ale, chcem-li, můžem zrovna tak dobře vzít Herodota co předchůdce jich, neboť símě výstav světových klíčilo právě od oné doby, kdy národové vůbec začali se poznávat a porovnávat. Ovšem byly počátky nenáhlé, ještě pozdní středověk trmácel se ve směru tom leda menšími mezinárodními trhy – vzpomeňme sobě na př. na pražský Týn, na jehož dvoře scházeli se kupci všech úhlů, drobný začátek právě takové výstavy světové, výměna zboží i lidí i myšlének. Také nejsme posud ještě s výstavami snad na vrcholu. „Svět sám je ještě velmi mlád. Čím pak je těch 6000 let, o nichž světové dějiny mluví!“ A jakž teprv je krátko od té doby, co cítíme, že začíná veškeré lidstvo kráčet k cíli společnému!

Výstavy větší s určitým kulturním účelem dějí se teprv během posledního věku. První výstava, industrijní, byla otevřena v Paříži na Marsovu poli dne 17. září 1798 – tenkrát ještě neměl se z ní učit ani lid sám, jako spíš vláda: „z výstavy té učiž se vláda, jaké že jsou úkoly správy její.“ Pak byly i leckde jinde výstavy „národní industrijní“, až konečně nastala již naléhavá nutnost výstav mezinárodních. Lidstvo stalo se vědomo toho, že nepanuje více věk starý, v němž kvetl a odkvétal národ po národu vždy pro sebe, nýbrž že nastal již právě společný rozkvět národů všech, veškerého lidstva, že vzdor osobní volnosti směr kulturní je v celku stejný a společný všem. Evropa že je duševně jediná, to dozvěděla se r. 1848 ve směru politickém, roku 1851 pak, londýnskou „velkou výstavou všech národů“, ve směru zas hospodářském i společenském. A skokem šla myšlénka dál a již následující výstavy musily sáhnout přes průmysl a obchod také k umění, vědě, školství a otázkám sociálním, přes Evropu do všech končin světa a sám titul výstavy musil se změnit na „všeobecná“, „universální“, „světová“.

Nyní není na světové výstavě vyloučeno pranic – rumunský selský dvůr má zde právě tak dobře místo své jako fotografický obraz měsíce, plzeňské pivo jako medicejská Venuše, Kruppovo ocelové dělo jako erupce sopek slunečních, školská lavice jako nově vynalezený nůž pro guillotinu. Toť zajisté příliš mnoho, třeba že osmělený duch lidský se toho neleká! „Od pěti k pěti letům“ usneseno po výstavě pařížské r. 1855, že budou zařizovány výstavy světové ať již kdekoli. V Londýně docela učiněna nyní již světová výstava stálá, rok co rok. Ukázalo se ale, že opakování světové výstavy na jednom místě je skoro nemožností, účastenství že ubývá, peněžité deficity že rostou pak až úžasně.

Avšak také na nových místech nerozkvétají světové výstavy tak, jak původně doufáno, a nepomáhá v tom nic, že na místě novém přebírá výstava representaci zas nových duševních směrů, nebo že hledí si co do toiletty své i co do rozumové úpravy k vůli lepšímu přehledu novějšího zas nějakého systému. Výstava vídeňská skutečně v obém se přičinila. Co jinde bylo jen jako by naznačeno, na př. ošetřování raněných a chorých za války, zdravotní stavby domů a měst, dům měšťanský, dům selský, národní průmysl domácí, školství, výtvarné umění, otázka práce ženské, vychování dítěte, atd., je zde široce založeno a mnohdy již velkolepě provedeno. Také systém celé výstavy je založen rozumně. Na všech výstavách arci hleděno nejprv celkovité přehlednosti. Brzy opanoval náhled, že dle zboží světová výstava spořádati se nedá, že bychom mnohému dobře neporozuměli, aniž dostatečně ocenili, když to vytrhnem na př. z vůkolí asijského a dáme k evropskému zboží stejného jen směru. V Londýně určil princ Albert proto pořádek dle států, při čemž se ale opět přihoditi musilo, že na př. předhoří Dobré Naděje octlo se – v Anglii! V Paříži chtěli vyhovět kruhovým systémem všem směrům; nepovedlo se také. Ve Vídni sáhli k pořádku „přísně“ zeměpisnému. Jako bys nařízl zeměkouli od točny k točně a rozestřel povrch její, právě tak jak učiněno na mapách školských.

Jak známo má hlavní budova vídeňské výstavy světové tvar dlouhého čtverhranu. Na jednom kraji končí Japan, na druhém Amerika, které v skutečnosti jsou vedle sebe. Začínáme tedy východně Japanem, jdem k Číně, k Orientu, Rusku, Rakousku, pak Německu, Švýcarsku, Itálii a Belgicku, pak dále na západ k Francii, Španělsku, Portugalsku a Anglii, až zde západně zase skončíme s Amerikou severní i jižní. Vše, co každého pásma a každé země se týkalo, mělo být při sobě – plán byl dobrý, provedení se nepovedlo! Budova vzdor obrovitosti své nestačila; k tomu, čemu všude se vyhýbáno, k přívěskům totiž či annexům, sáhnuto také zde a těch vedlejších budov je zde přes sto, namnoze rozloženo beze všeho rozumu, a leckterá z nich závodí ve velikosti skoro ještě s budovou hlavní. Umění je zcela odloučeno od uměleckého průmyslu, stroj zcela od nástrojů, jimiž shotoven, sedlák zcela od svých plodin, ano i od svého národa, Indie se předc jen nalézá zas v Anglii, ostrovy molucké v Nizozemsku atd. atd.

Kletba všech světových výstav zavládla také zde, bejlí nepořádku prorostlo základy výstavními a povalilo všechen systém. A ta kletba leží v přílišné obrovitosti základní myšlénky, v nedostižitelné ideálnosti výstav „světových“ vůbec! K dosažení pravé „světové výstavy“ musili bychom právě skleněnou střechou pokryt celou zeměkouli, a nechat na ní hezky všechno tam a tak, kde a jak to je, abychom dosáhli systému „nejpřirozenějšího“, všemu odpovídajícího, jen – již zase ne přehlednosti. Instinktivně, ale jako by sobě základní chyby bylo zcela vědomo, spěchá proto člověčenstvo se svou „světovou výstavou“ od místa k místu, vyhledává nová střediska světová, kam by přibyt mohli také ti, kteří k jiným střediskům přibyt a přispět posud nemohli. Jen tak z hruba jaksi snaží se lidé nyní již poznat veškerý náš materiál a vůbec vše, co povrch zemský zajímavým činí, pak – pak nynější světové výstavy doklepaly. Snad budou nyní ještě dvě či tři světové výstavy, snad jich ještě šest, po Rusi a Americe, ale po té nastane již roztřiďování seznaného materiálu a podrobné rozlučování lidských směrů, pak nastanou teprv ty světové výstavy jedině možné, neskonale směrem svým prospěšné, totiž – světové výstavy odborné.

Ukázka pochází ze Sebraných spisů Jana Nerudy, uspořádaných Ignátem Hermannem, díl VI. – Menší cesty (druhé vydání, F. Topič, Praha 1894).