Děti, obrazovka a lekce pro dospělé
Německý pedagog a odborník na předškolní výchovu Wolfgang Sassmannshausen přednášel v Boskovicích ve školičce U Tří oveček na téma Děti a masmédia. Jeho výklad byl komplexní a velmi inspirativní a snažil se postihnout podstatu vzdělání, které vede ke svobodě a nezávislosti.
Nastupuju do dálkového autobusu, je šest hodin ráno. Soukám se na sedadlo, vedle mne už sedí mladá žena – nebo spíš ještě dívka. Napůl v mrákotách registruju procházející stevardku, která nabízí sluchátka. „Co máte za film?“ ptá se moje sousedka. „Tornádo.“ – Dívka si nasazuje sluchátka, já nereaguju a doufám, že brzy usnu. Vyrážíme, moje nedospání mne přemáhá a ztrácím se sám sobě. Doufám, že se proberu až za půldruhé hodiny v Brně.
Po chvíli mne však začne rušit nějaké chrastění, pootevřu oči, pootočím hlavu, sousedka vedle s nasazenými sluchátky strnule pozoruje obrazovku, která je téměř přímo nad námi. Dějí se tam věci: Zuřící bouře zvedá auta, točí s nimi v divokých vírech, pak je nechává padnout k zemi. Domy se bortí, stromy lámou. Všude létají všemožné věci, trosky jsou ve vzduchu i na zemi. Lidé zoufale hledají úkryt, létající předměty do nich narážejí, čas od času to někoho vycucne do výše a zmizí. Mezitím se jakási parta snaží toto běsnění natáčet a prožívá neskutečně drastické situace. Obrazovkou se valí jeden nepřetržitý proud hrůzy.
Začne se mi z toho dělat nanic. Zkouším pootočit hlavu na druhou stranu, zavřít oči a ještě na chvíli se ponořit do mrákot. Ale nejde mi to, ty podivné zvuky ze sluchátek a rej na obrazovce přitahují mou pozornost a ruší mne. Podívám se vedle sebe, sousedka nehybně sedí, tvář obrácenou k obrazovce, nerozeznám však, jestli spí, nebo má jen přivřené oči a sleduje děj. Kolem mne v přítmí svítí nad sedadly několik obrazovek, lidé mají povětšinou nasazena sluchátka a nehnutě zírají či spí. Mám chuť zavolat na stevardku a říct: „Dost, vypněte to!“ – Ale nikdo jiný ani v náznaku nevykazuje nepokoj, takže bych byl pravděpodobně jediný protestující. Okny postupně proniká stále více světla, vidím zřetelněji okolní krajinu, poznávám ji a trochu se odpoutávám od magnetu nad sebou. Snad dojedu ve zdraví.
Asi bych tento zážitek odsunul do zapomnění, kdybych zrovna krátce předtím neabsolvoval přednášku německého pedagoga Wolfganga Sassmannhausena na téma Děti a masmédia. V podstatě se týkala různých aspektů vztahu mezi dětmi a obrazovkou (jedno jestli počítačovou, či televizní). V jednom okamžiku mluvil Sassmannhausen o posouvání hranic citlivosti. Líčil svou zkušenost z jedné německé základní školy, kde mu po přednášce místní pedagogové vyprávěli o tom, jaké hry hrají děti mimo výuku: Koukají se na video s drastickým filmem a snaží se co nejdéle vydržet, aniž by začaly zvracet. Největší porážku utrpí ten, kdo vydrží nejméně, absolutní vítěz se naopak nepozvrací vůbec.
Dětem se vlivem počítačových her či sledování v podstatě dostupných filmů posouvá práh citlivosti. Jenže v reálných situacích si pak neuvědomují, co můžou způsobit, když například do někoho kopnou či jej uhodí. V tom filmu v autobuse by každý náraz nějaké věci do člověka (a bylo jich tam nepočítaně) způsobil dotyčnému velkou bolest, nebo jej dokonce zcela zneschopnil. Na obrazovce se přitom potrefený chlapík akorát otřese, nanejvýš na chvíli nahodí pokřivený obličej, a děj jede dál, jako by jeho aktéři byli z gumy. Pokud tedy nejsou zrovna zabiti.
Svět nazíraný skrze obrazovku je jiný než ten reálný
Wolfgang Sassmannhausen mluvil o tom, že sledování „obrazovky“ je na úrovni vnímání odlišné od přímého zážitku. Studiem elektromagnetických vln odborníci zjistili, že má blízko k vnímání v polospánku: Něco vidíme, uvědomujeme si to, a současně něco do nás vstupuje nevědomě (nemůžeme si to pak například vybavit, i když máme tušení, že jsme něco viděli). Oslabené vnímání na vědomé úrovni způsobuje, že to, co sledujeme, si zpětně hůře vybavujeme z paměti. Naopak to, co do nás vstupuje nevědomě, způsobuje návyk – děti si zvykají na určitý typ pasivního zážitku a vzniká v nich potřeba jej stále častěji opakovat. Je to stejný mechanismus jako u drogy. Stávají se také snáze manipulovatelnými. Při zkoumání odlišného vnímání děje na obrazovce oproti sledování přímé akce u dospělých se též zjistilo, že testované osoby si byly schopny daleko lépe vybavit to, co viděly v podobě divadelní scénky, než to, co viděly na obrazovce. Z hlediska vzdělávání je to zásadní poznatek.
Wolfgang Sassmannhausen rozebíral tuto tematiku zeširoka a já zde nemůžu všechno reprodukovat. Jednak kvůli omezenému prostoru a také pro vytříbený projev a názornost, s níž demonstroval pedagogicko-psychologické principy. Charisma dobrého přednášejícího je podobně jako jakýkoli jiný zážitek nepřenosné. Z celé přednášky však vyplynulo zásadní poselství: Pokusit se výchovný a vzdělávací proces od nejranějšího věku nasměrovat tak, aby byl v dětech probouzen jejich vlastní aktivní přístup k životu, aby byla podporována jejich vlastní vůle. Aby u nejběžnějších prací či aktivit (například zametání, umývání nádobí) pocítily bez nadbytečného vysvětlování přirozenost a smysluplnost takové činnosti. Aby vrůstaly spoluúčastí (nikoli prostým přikazováním) do skutečného života se skutečnými vjemy a cítěním. Aby se v nich probouzela jejich vlastní imaginace a aby je učitel (nebo kdokoli, kdo se podílí na jejich výchovném a vzdělávacím procesu) jako člověk svým osobním přístupem inspiroval k vlastní aktivitě.
Wolfgang Sassmannhausen (ročník 1952) na základě své vlastní dvacetileté praxe a celoživotní činnosti v oblasti waldorfské pedagogiky také vyslovil přání, aby učitelé i rodiče vpouštěli masmédia a počítače do života dětí pokud možno až v co nejpozdějším věku, a rozhodně tak nečinili dříve, než půjdou do školy. Brzkým vstupem těchto technologií do života jim totiž zaprvé zprostředkovávají kontakt se světem, který není reálný, a zadruhé jim omezují cestu k jejich vlastnímu životu a prožívání. Sassmannhausenovo přání přitom nebylo dogmaticky namířeno proti existenci a rozvoji techniky jako takové. Děti jsou na ni připraveny lépe než starší generace. Ale právě v té připravenosti spočívá úskalí, že příliš brzy sklouznou k návyku, neboť další stránky své duše ještě nemají rozvinuty natolik, aby dokázaly udržet rovnováhu.
Toto poselství není smysluplné jen v oblasti waldorfské pedagogiky, má také univerzální platnost. Jako dospělí si častokrát sami můžeme ověřit, jak s námi média manipulují, jak zkreslenou či nepravdivou skutečnost nám zprostředkovávají. Jenže my jsme už prošli jistým vzděláváním a zkušeností a máme rozvinuté schopnosti a metody, jak tyto deformace odhalovat či bojovat proti manipulaci. Děti tak daleko ještě nejsou.
Z tohoto hlediska člověku také dochází, jak povrchní a nebezpečné jsou nápady některých ministrů (či jejich poradců) zavádět „obrazovkové“ technologie už od počátku školního vzdělávání. Samozřejmě, že ne každý musí této výchově podlehnout a upadnout do závislosti, hodně záleží například i na přístupu rodičů, ale riziko se zvětšuje. Proto je třeba ocenit každou iniciativu, která vede ke zdravému výchovnému přístupu a uvažování. V tomto případě vyslovuji velký dík za to, co pro rodiče a jejich děti dělají lidé sdružení kolem školičky U Tří oveček v Boskovicích, kteří Sassmannhausenovu přednášku 4. října uspořádali.
Poznámka:
Film, který nám promítali v autobuse, se ve skutečnosti jmenuje V oku tornáda (Into The Storm). Byl natočen v roce 2014 a zaznamenal velký finanční úspěch, i když kritikou byl přijat negativně – viz informace o něm na anglické Wikipedii.