Krize kulturních časopisů?
Jaká oblast naší kultury není podfinancovaná? Možná ohňostroje. Ale kdo ví, za víc peněz by se jistě i tam mohlo uhrát víc muziky, a více mistrů ohně by se uživilo na volné tvůrčí noze. Kdo si nestěžuje, jako by nebyl.
Jenže ono skutečně je potřebné rozlišovat, kdo a na co dostává peníze z útlého balíčku (jedno procento ze státního rozpočtu) s nálepkou "kultura". Diskuse v Tranzitdisplay, které se zúčastnili zástupci kulturních časopisů Karel Král (Svět a divadlo), Blanka Jiráčková (Ateliér), Sylvie Šeborová (Artalk), Jindřiška Bláhová (Cinepur), Karel Kouba (A2) a Adam Borzič (Tvar) tak byla víc než jen obecným konstatováním problémů inspirována konkrétní situací časopisu Ateliér.
Tento čtrnáctideník o výtvarném umění ohlásil svůj konec, nebude-li mu navýšena státní dotace, která letos klesla na pouhou třetinu (viz KN 30/2012 http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/2012/30-2012/ctenari-sobe). Nicméně konkrétní situace jednoho má platnost obecnou - koho ve skutečnosti zajímají kulturní periodika? Přežijí už jen na internetu? Má stát povinnost financovat podobné projekty?
Smysl exkluzivního
Přítomní šéfredaktoři uvedli, že čtenářů jim neubývá, Cinepur zaznamenává dokonce nárůst. Přesto je zřejmé, že specializovaný časopis o literatuře nebo výtvarném umění čte opravdu mizivé procento lidí. Když si sám na sebe nevydělá popularitou mezi čtenáři, měl by zaniknout? Karel Čapek kdysi napsal: "Republika, která dala hlasovací právo analfabetům a tetkám, si nemůže dovolit luxus ̦kulturního bojeʻ."Společnost je bulvarizována. Divadelní rubriky mizí ze zavedených periodik (Reflex), velké celostátní deníky se vzmohou jen na pár tiskových zpráv a mediálně vděčná konstatování o dražbách obrazů. Čtenáře nezajímá obraz samotný, ale zatají se mu dech nad zaplacenou sumou. Kdybychom nechali obsah časopisů na této široké mase lidí, budeme z něj vyděšeni víc než z průzkumů k přímé volbě prezidenta. Přitom nejde o elitářství. Právě Čapek mluví současně nejvíce o tom, že je důležité psát pro všechny, "bez intelektuálního fouňovství".
"Pohybujeme se v oblasti, která je exkluzivní, ale její smysl je obecný. Exkluzivita by měla zkvalitňovat okolní prostředí," zaznělo při diskusi v Tranzitu. Jak tedy udržet alespoň několik oborově vyhraněných periodik? Souvisí to s formou psaní? Pozoruhodné je, že oproti běžně šířenému trendu krátkých zpráv a glos se šéfredaktoři shodují ve čtenářské poptávce po delších textech, esejích a autorských kritických úvahách. Rychlé zpravodajství o tom, co se dnes přihodilo, získává čtenář sekundu od sekundy aktualizované z webu. Složitější text čte potom raději v tištěné podobě.
Ve volném čase
Společnost směřuje tam, kam směřuje kultura. Zvykli jsme si, že v programech politických stran stojí kultura kdesi na konci, u ocasu předvolebních slibů. Zvykli jsme si, že nám kručí v žaludku jako herci a že malíř se řekne chudožnik. Zvykli jsme si, že i přesto máme divadlo a máme výtvarné umění, protože tito lidé ve své práci spatřují víc než jen finanční výdělek. Stejně tak už je zvykem, že kulturní periodika neplatí svým přispěvatelům, odborníkům z oblasti vědy, literatury, hudby…, a často ani redaktoři nejsou za svou práci placeni - na běžné životní výdaje si vydělávají jinde a časopis dělají ve "volném čase".
Ateliér svůj konec odložil, ale zdraží cenu čísla na dvojnásobek. Časopis A2, který má širší než jednooborový záběr, a k němuž jsou státní dotace zpravidla štědřejší než k jiným, začíná budovat web "jako záchranu, kdyby se stalo něco špatného". Samozřejmě je třeba také říct, že Cinepur si na současnou situaci nestěžuje, redakci neplatí a peníze na tisk tematicky zaměřených čísel získává z grantů Visegradu (témata se přirozeně roubují na grantová zadání). Také Artalk, internetový časopis o výtvarném umění, bere současný stav nikoli jako zánik kulturních pilířů, ale jako jejich ještě ne zcela zřejmou transformaci.
(Ne)průhledné granty
Diskuse v Tranzitdisplay byla místy značně emotivní, zejména v souvislosti s Ateliérem. Blanka Jiráčková se přirozeně chytila otázky, zda by nebylo lépe v této finančně nepřející situaci zrušit některé výtvarné časopisy a držet jeden, který bude mít zajištěny dotace (a čtenáři stejně víc neučtou), jako své kritiky. Přítomní se naštěstí shodli, že pestrost a možnost výběru jsou lepší než centralizované zpravodajství. Zaklínadlem se pak stává "vícezdrojové financování". Zde je vidět rozdíl oproti západním zemím, kde je rozvinutá tradice mecenášství a financování univerzitami.
Mezi konkrétními požadavky, na kterých se diskutující shodli, je požadavek průhledného hodnocení časopisů jako opory pro udělení státní podpory. Dnes jsou žadatelé pouze informováni o tom, jaká částka z původně požadované (nebo jestli vůbec) jim bude udělena, ale na základě čeho se jednotliví hodnotitelé rozhodli, co dělá kdo lépe nebo hůře, už nikoliv.
Je škoda, že diskuse nebyla více připravena předem - směrována na určité oblasti a řešení, aby je zástupci periodik nemuseli vymýšlet ad hoc na místě. A především chyběl kdokoliv ze strany vedení státu, někdo, kdo by kulturní politiku či konkrétně mechanismy rozdělování peněz ze státního rozpočtu obhájil. Iniciativa by proto neměla končit nezodpovězenými otázkami v Tranzitu, ptát bychom se měli dál, důrazněji a na konkrétních místech. Krize kulturních časopisů se dříve nebo později může stát krizí naší kulturní paměti.