Moravská zvuková archeologie
Edice s názvem Vzaty do fonografu je unikátní ze dvou důvodů − jednak nemá u nás důkladností svého zpracování obdoby (a troufám si říci, že snese i přísné mezinárodní srovnání), jednak je charakter původních snímků definitivní. Je to něco jako absolutní startovní čára, moravský počátek historie zvukového záznamu. Před rokem 1909, kdy byly v Modřicích u Brna se slovenskými sezónními dělnicemi natočeny první snímky, nemáme na Moravě dochován hlas žádného z lidových zpěváků, a též o jiných zvucích lze zatím jen spekulovat. Srovnatelné či o něco málo starší záznamy lidských hlasů z Moravy jsou k nalezení ve vídeňském Fonografickém ústavu (Phonogramarchiv), který byl jako první instituce svého druhu na světě založen roku 1899. Ve Vídni jsou vedle různých fonografických nahrávek z rakousko-uherské monarchie uloženy i dialektologické záznamy z Moravy pořízené na počátku 20. století brněnským etnografem Františkem Pospíšilem.
Napadá mne metafora: voskové válečky, jež jsou základem naší edice, tvoří analogii k tomu, čím jsou v biblistice kumránské letopisy od Mrtvého moře. Starší záznamy už prostě nejsou k dispozici. A vzhledem k tomu, že Edison si dal patentovat svůj fonograf v roce 1878 a první nahrávky kulturních projevů lidstva začaly vznikat během 90. let 19. století, kdy se jeho přístroji dostalo komerční podoby, tak nalezení výrazně starších zvukových záznamů (které nejsou jenom jakýmsi hlukem, ale nesou i nějakou informaci) by se rovnalo zázraku.
Ty snímky nás vracejí do minulosti, nad níž se tají dech. Jeden z nejvýraznějších zpěváků ve vydaném souboru nahrávek, Tomáš Kúsalík ze Vnorov, jehož nahrávky pořídil sběratel Hynek Bím roku 1911, se narodil v roce 1845. Považme, že to bylo v době, kdy po Moravě ještě putoval kněz František Sušil (1804−1868) a sbíral písně pro svou legendární sbírku Moravské národní písně, z níž čerpáme všichni (od folkloristů po muzikanty z Čechomoru) dodnes. Zachycoval písně tehdy ještě živé tradiční kultury, která ve druhé půli devatenáctého století začala ustupovat pod tlakem industrializace a městského způsobu života. V Kúsalíkově hlasovém projevu se napojujeme na život přinejmenším konce 50. let 19. století, kdy tento vnorovský furiant (a dle dochovaného Bímova svědectví i pytlák) mohl začít "brát zpěvácký rozum" uprostřed života své obce.
Fonograf jako instrument moderní etnografie
Ústup živé venkovské písňové kultury vedl počátkem 20. století v rakousko-uherské monarchii ke vzniku ambiciózního projektu Lidová píseň v Rakousku. Ten si vytkl za cíl zmapovat mnohonárodnostní kulturu na území monarchie a nashromážděný materiál vydat v obsáhlé přehledné publikaci. V rámci této aktivity byl ustaven v roce 1905 Pracovní výbor pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku, jehož předsedou byl jmenován hudební skladatel Leoš Janáček. Podobný výbor vznikl také v Čechách pod vedením hudebního vědce a estetika Otakara Hostinského, který byl též členem ústředního výboru a má velkou zásluhu na zřízení samostatného moravsko-slezského výboru. Leoš Janáček měl k ruce dva blízké spolupracovníky - pozdější významné sběratele Františku Kyselkovou (1865−1951) a Hynka Bíma (1854−1928), kteří sami či spolu s ním pořizovali na pěti nahrávacích akcích v letech 1909−1912 zvukové záznamy.
Sám Janáček byl v mnoha ohledech vizionářem. O nutnosti pořízení fonografu pro zvukový záznam lidové písně mluvil již v roce 1892 (sic!), kdy se pokoušel zorganizovat mezi zemskými poslanci sbírku na pořízení Edisonova fonografického přístroje. To se tehdy nepovedlo, a tak první fonograf mohl Janáček zakoupit až z prostředků akce Lidová píseň v Rakousku. Jen pro zajímavost, přístroj stál 135 rakousko-uherských korun a první desítka nenahraných voskových válců stála patnáct korun. Z Janáčkovy účetní knihy lze odhadnout celkový počet nakoupených válců − 140, avšak do dnešních dnů se jich dochovalo (počítaje v to i poškozené kusy či prázdné obaly) 94. I tak je to slušný počet, když uvážíme, jaký byl jejich osud.
Janáček zdržoval přes četné urgence odevzdání výsledků sběratelské práce do Vídně během první světové války tak dlouho, až došlo k rozpadu monarchie a válečky přešly do nově zřízeného Státního ústavu pro lidovou píseň. Jenže − počátkem druhé světové války nacisté ústav rozpustili a lidé si válečky rozebrali domů, aby nedošly zkázy. Po válce se pak většinu kolekce podařilo dát znovu dohromady, aby zakotvila v Kabinetu pro lidovou píseň.
Poválečné cesty fonografických záznamů
Další osud nahraného materiálu byl opět spletitý, tentokrát zrcadlí technické možnosti zvukové techniky a jejich rozvoj. Neobyčejně záslužný krok učinila počátkem 50. let etnografka Olga Hrabalová, jíž se podařilo docílit přepisu velké části válečků na gramofonové fólie a posléze je uceleně zdokumentovat. To byl první krok k trvalejšímu uchování záznamu, protože přehráváním na fonografu se velmi rychle ničil původní záznam. Na to si koneckonců stěžoval už sám Janáček (po odeznění prvotního nadšení) a možná to byl i důvod, proč vcelku záhy ustoupil od pořizování fonografických nahrávek: "Za živou písní je třeba jít, pozorovat ji − třeba za keřem, kdekoli. Fonograf je pro ni nešťastný prostředek! Opotřebuje se. Pětkrát jej spustím a není z toho nic. Jak se vydře ta masa jehlou, je po písni!"
Z fólií byl poté v 80. letech v Supraphonu záznam přepsán na profesionální magnetofonové pásky a snad se uvažovalo i o vydání na gramofonové desce, ale nedošlo k němu. Až v roce 1996 oslovil autora těchto řádků hudební redaktor Jaromír Nečas, který kolem válečků zpovzdálí "kroužil" už od konce 40. let, jestli by se neujal jejich vydání, a nabídl svou pomoc při produkci. Pro tehdejšího začínajícího hudebního vydavatele to byla životní šance − dokázat něco, na co si do té doby netrouflo renomované vydavatelství. Podrobnosti tu nebudu uvádět, příběh to byl napínavý, ale skončil dobře.
K janáčkovskému výročí v roce 1998 vyšla v malém vydavatelství GNOSIS BRNO ve spolupráci s Etnologickým ústavem Akademie věd České Republiky publikace − knížka s CD − Nejstarší zvukové záznamy moravského a slovenského lidového zpěvu 1900−1912 (z folkloristické činnosti Leoše Janáčka a jeho spolupracovníků). Vydavateli hrál tehdy do karet i prudký rozvoj digitální techniky při zpracování těchto starých a extrémně nekvalitních záznamů. Tato publikace představila typově reprezentativní výběr z nahrávek a byla doplněna i autentickými zvukovými záznamy vzpomínek obou Janáčkových spolupracovníků, jež se zachovaly v archivu Českého rozhlasu Brno. Takto se podařilo ukotvit problematiku moravských fonografických záznamů v povědomí širší odborné i laické veřejnosti u nás i v zahraničí.
Jedna z hlavních spolupracovnic na tomto vydání, muzikoložka Jarmila Procházková z brněnského pracoviště Etnologického ústavu Akademie věd ČR, která se systematicky věnuje Janáčkově folkloristické práci, se od roku 2009 v rámci mezinárodního projektu (ve spolupráci s vídeňským Fonografickým ústavem) ujala vedení odborného týmu, který započatou práci dotáhl do finální reprezentativní podoby. Publikace Vzaty do fonografuje tvořena krabičkou, která obsahuje dvě brožury − jedna soustřeďuje studie k dané problematice (historie fonografické techniky, její role při rozvoji nové moderní etnologie, rozbory písňového materiálu včetně identifikace zpěváků, rozprava o způsobu zvukového zpracování fonografických záznamů), druhá obsahuje transkripce zpívaných textů. Dále jsou v kompletu tři cédéčka s digitalizovanými původními fonografickými záznamy a jedno DVD s dokumentací a obrazovým materiálem.
Ojedinělá a důkladně zpracovaná edice tak uzavírá velkolepou a pionýrskou práci Leoše Janáčka a jeho spolupracovníků a stává se jedním ze základních pramenů pro moderní českou a evropskou etnografii, hudební vědu i pro studium kulturních dějin vůbec. Je také dokladem toho, jak velkou sílu − i s odstupem století − má vize a vyšší pocit smysluplnosti v lidském konání.
I když, i ty velké a zapálené osobnosti procházejí chvílemi krizí, jak o tom mluví svědectví Františky Kyselkové z dob, kdy s manželem pěšky, s fonografem v torně, zdolávali kopce na moravsko-slovenském pomezí: "Jak jsem již řekla, nebylo finanční úhrady na náklady s cestováním spojené a bylo tedy nutné choditi pěšky. I to by se bylo snadno vykonalo, vždyť mocnou vzpruhou bylo nadšení a vědomí, proč se práce ta koná. A mnohdy přece bylo mně nějak divně, když při takové lidové práci překvapila mě jedna z přítomných otázkou: A co za to dostáváte? Když pak se pokouším jí vysvětliti ideovou a národnostní stránku této činnosti, přeruší mě slovy: A proč nendete rač kopat?"
Svět je pořád stejný. Zaplaťpánbůh za všechny ty Janáčky, Kyselkové, Bímy, Nečasy a proč to neříct, dnes i Jarmilu Procházkovou a její kolegy, kteří ve skromných podmínkách akademické instituce vytvářejí vědecké a kulturní klenoty.