Potřeba slunce
Josef Kroutvor není jen hrdina rozmarných povídek Ivana Wernische, ale také brilantní esejista, kterému pronikavé postřehy i lehce písmácká roztěkanost vynesly přezdívku Chalupecký chudých.
Středoevropany vždy přitahovalo Středomoří. Nejen fyzicky, svým příjemným klimatem, ale také duchovně, samozřejmou múzičností, která nezapře minimálně tři tisíciletí tradice. Krajina usměvavého slunce, vlahého vzduchu a mramorových lomů, jež navíc oplývá různými plody umožňujícími utišit hlad bez velké fyzické námahy, přirozeně vybízí k tvorbě přesahující konečnost lidského života. Když k tomu přidáme moře, které obohacuje existenci o další rozměr, není divu, že právě tato poměrně nevelká oblast sehrála v kulturních a náboženských dějinách lidstva tak významnou roli. I v naší virtuální době je leckdo překvapen zjištěním, že italská venkovská krajina na vlastní oči vypadá přesně tak, jak ji malovali Leonardo nebo Giorgione.
Kniha Josefa Kroutvora Nové cesty na jih se skládá z krátkých textů (většinou dosud nepublikovaných), které hutně a čtivě představují některé zajímavosti mediteránní kultury. Texty až bedekrově přehledné se střídají s básněmi v próze, v nichž hraje klíčovou roli metaforika brány jako přechodu na vyšší úroveň vnímání. Kroutvor spojuje erudici s beletristickým nadáním, libuje si v provokativních paradoxech, takže má blíže k bezelstně zvídavému antickému polyhistorovi než k současnému ideálu vědce jako suchopárného úzce zaměřeného specialisty. To je patrně důvod jeho spíše okrajového postavení na tuzemské intelektuální scéně. Jak napsal Jan Suk v recenzi na bilanční knihu Fernety (Host 10/1999), pro Kroutvora je charakteristická zdánlivě lehkonohá přitažlivost, jeho básnická didaktičnost, jeho sumarizující tendence, která obručí poetična svírá rozpadající se svět.
Pro Kroutvora začíná jih už ve Znojmě, jehož úloha v raných dějinách české státnosti nebyla dosud plně doceněna; tamní rotunda svaté Kateřiny s unikátními nástěnnými malbami přitahuje spíše všelijaké záhadology než seriózní historiky. Odtud se autor přesouvá do Rakouska, severní Itálie a Dalmácie, postupně prozkoumává cesty, po nichž se na sever šířilo neolitické zemědělství a později křesťanství. Průvodcem je mu často Karel IV., vladař formátu v dnešní české politice nepředstavitelného, bytostný Evropan, inspirovaný na Apeninském poloostrově, který byl tehdy centrem vzdělanosti, ale také usilující o překonání schizmatu mezi Západem a Východem (viz založení kláštera Na Slovanech).
Kroutvorovo putování končí až v Tunisku, kde pátrá jak po zbytcích antické kultury, tak i po vlivu zdejší krajiny na tvorbu Paula Kleea a Guy de Maupassanta. Kroutvor dokáže záslužně připomenout zapomenuté velikány, jako byl chorvatský malíř Zoran Musić, ale zvládá i věc daleko složitější; neotřele popsat místa tak notoricky známá, jako je Koloseum. Svoje výhody má totiž i srpnové římské vedro: s italskou siestou dosud globalizace nehnula, a tak můžete během ní klidně procházet liduprázdnými uličkami centra, což je v Praze dnes už nemyslitelné.
V období romantismu platilo "vidět Neapol a zemřít" - nikoli jako metafora, ale suché konstatování faktu, že se tehdy až příliš mnoho hledačů krásy domů nevrátilo, ať už se stalo obětí nehody, zločinu či nějaké epidemie. Kroutvor mapuje cesty na jih, které podnikli čeští spisovatelé od Karla Hynka Máchy po Miloše Doležala. Všímá si v této souvislosti dvou úhlavních géniů české literatury: Franz Kafka v Benátkách prokazatelně byl, ale nic o nich nenapsal, zatímco Jaroslav Hašek ve svých povídkách benátský mýtus tvrdě ironizuje, i když je se vší pravděpodobností nikdy neviděl (jistě, byl to pro něj spíš symbol snobství, kdyby žil dnes, psal by stejně o Thajsku nebo Seychelách). A zmíněn je také třetí velký český spisovatel, celým svým životem i dílem oscilující mezi kafkovským a haškovským pólem: benátská univerzita uspořádala velkou konferenci o Bohumilu Hrabalovi.
Na Korsiku zase jezdilo v období mezi světovými válkami množství českých malířů pod vedením Otakara Nejedlého (bohémskou atmosféru těchto plenérů v jednom ze svých fejetonů vtipně popsala Jindřiška Smetanová). V oněch dobách to bylo ostatně levnější než trávit zimu v Praze. Kroutvor připomíná především Josefa Hubáčka a Bedřicha Piskače: v obou případech svébytné a velmi slibné dílo bohužel ukončila předčasná smrt.
V knize Dandy a manekýna Kroutvor označil interiér za nejpřirozenější životní prostor civilizovaného člověka a samoúčelné cestování ironizuje v podobě turistického průmyslu, s chladnou brutalitou vše měnícího k obrazu svému. Není to však projev zápecnictví, ale výzva putovat s očima otevřenýma a zajímat se o souvislosti spatřeného (ve shodě s mottem knihy, převzatým od Balthuse; geniálního outsidera polského původu, jehož talent se rozvinul pod jižním sluncem).
Kroutvor hledá analogie egyptských obelisků s bretaňskými menhiry a připomene osobnost středověkého cestovatele Oldřicha z Pordenone, furlánského mnicha českého původu, který ve službách minoritského řádu navštívil počátkem 14. století Peking, Jávu i Tibet. Zamýšlí se nad záhadami černých Kristů a Madon i nad tím, jak se z boskovického rodáka Otakara Kubína stal provensálský národní umělec Othon Coubine. Jeho zájem sahá od šerého dávnověku, o němž chybí jakékoli písemné záznamy, až po nejsoučasnější tvůrce, jako je Ivan Theimer nebo František Skála. Všímá si v burgundských kostelích masivních kamen coby důkazu, že zbožnost románské rasy se může rozvíjet pouze v teple. Popisuje i Luccu, město s těsnými vazbami na české země: nejenže byla oblíbeným majetkem Otce vlasti, ale narodil se v ní Domenico Martinelli, tvůrce slavkovského zámku a mnoha dalších barokních staveb na jihu Moravy.
Nové cesty na jih jsou zřejmě nejukázněnější Kroutvorovou knihou, postrádající sarkastický humor i svérázné interpretace autorova nejúspěšnějšího díla Potíže s dějinami. Je psána pěknou, čistou češtinou bez kunsthistorického žargonu. Klade důraz na smysluplnost pojmenování, bez níž se nám svět stále více odcizuje: Na konci krčského přístavu bývala malá kavárna Bogart s výhledem na molo. Ale teď nápis zmizel, interiér prochází rekonstrukcí, a já se obávám, že Bogart to už nebude. Mění se doba, mění se majitelé, mění se vkus a styl, mění se i poetika názvů kaváren. Humphrey Bogart, sympatický dobrodruh a romantik, už lidem nic neříká. Bogart byl v podstatě moderní dandy, nových idolů se ale obávám.
Josef Kroutvor: Nové cesty na jih. Pulchra, Praha 2012.