Alfons Mucha znovu v Obecním domě
Tři roky po velké putovní výstavě Alfonse Muchy, která začala svou pouť po českých městech v pražském Obecním domě, se na témž místě představují Muchovy plakáty a další tisky ze sbírky Ivana Lendla.
Obecní dům v Praze - perla české secese - je nepochybně ideálním prostředím pro výstavu tisků Alfonse Muchy ve stylu art-nouveau. Obecní dům byl otevřen v roce 1912, což zde bylo vloni na podzim připomenuto výstavou, která se k tomuto stoletému výročí vztahovala (viz článek http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/2012/35-2012/v-prazskem-obecnim-dome-za-hodne-penez-malo-muziky).
Etapa největší slávy Alfonse Muchy v Paříži, z níž především vystavené tisky pocházejí, spadá do let o něco dřívějších, do desetiletí 1895-1905. V roce 1911 se Alfons Mucha, po letech strávených převážně v USA, vrací do Čech a jeho první velkou zakázkou zde je výzdoba Primátorského sálu právě v Obecním domě. Pro sál vytváří všestranný umělec celý interiér, od návrhů lustrů a architektonických detailů až po historické malby, předzvěst své Slovanské epopeje.
Primátorský sál pro návštěvníky výstavy Muchových plakátů a dalších jeho tisků zpřístupněn není. Škoda. Co tedy návštěvník může spatřit? Muchovy divadelní plakáty, reklamní plakáty, kalendáře, ukázky ze vzorníku dekorativních ornamentů, dekorativní tisky. A to vše na místě, které má - alespoň částečně - dodnes atmosféru doby, v níž Muchovy tisky vznikaly.
Z dnešního pohledu není důležité, že se pražská secese za pařížským art-nouveau o pár let opozdila. Ani to, že v Obecním domě se uplatnily i jiné umělecké styly, od historismu až po kubistický nábytek. Není podstatné ani to, že Alfons Mucha považoval za jediný "pravý" dobový styl art-nouveau, zatímco jak vůči rakouské secesi, tak vůči německému jugendstilu se ostře vyhraňoval a celek tohoto směru rozšířeného po celé Evropě, jak jej chápeme dnes, vůbec nevnímal.
Od té doby uplynulo více než století a dobové spory se dnes jeví jako nepříliš podstatné. Umění však zůstalo a vztah k době předcházející katastrofě první světové války je dnes především nostalgicky idealizující. V Paříži tehdy zažíval Marcel Proust to, co později zapsal do Hledání ztraceného času, jehož první díl vyšel v roce 1913. Sem zasadili Svěrák se Smoljakem život Járy Cimrmana, tomuto času dal být krásným Bohumil Hrabal v Postřižinách.
Alfons Mucha byl jedním z těch, kdo atmosféru této doby spoluvytvářeli. Chudý chlapec z moravských Ivančic, který se proslavil a dosáhl světového úspěchu. V jeho případě úspěchu spojeného s uměleckou kvalitou, která je oceňována i po více než sto letech. Jeho tvorba, to ale není jen vyvolávání atmosféry doby, která se dnes jeví jako idylická a do níž můžeme klást své sny. Především tvůrčí mistrovství, se kterým se Alfons Mucha zaobíral ornamentem, je jednoznačně něčím, co má trvalou uměleckou hodnotu. Na Muchových tiscích ornamenty tvoří pozadí postav žen a dívek, dívek především. Ty Mucha zachytil na způsob dnešních módních fotografů, jsou jistě krásné a přitažlivé, povětšinou ale bezduché a prázdné. Díky nim by Muchovo umění stěží přetrvalo století. Ovšem něco jiného jsou jeho stylizované kytice ženských vlasů, šaty, které bují jako vegetace a v živoucí dekoraci prorůstají plakát. Něco jiného jsou spletité a stylizované ornamenty, především ty uvité z květů. Tam je Mucha mistrem. Ba chce se říci, že v tomto je geniální.
Jiří Mucha píše v knize o svém otci: "Po Cléo de Merode, která zavedla účes připomínající otcovo panó Lilie, kde symbol květu v něčem připomíná tvář této pověstně krásné ženy, začaly se jiné česat ve stylu odvozeném od Karafiátu s nadýchanými, rozevlátými vlasy a s těžkým, nízko posazeným drdolem "à la ventre affamé". Také šaty splývaly nyní v bohatých záhybech a šněrovačka, jež uvolňovala své sevření, dovolovala ženskému tělu působit křivkou svých přirozených tvarů."
Jiří Mucha svému otci nepochybně přeje. Nicméně pokud jde o jeho knihu, kterou o svém otci napsal, ta vidí jeho dílo v dobových souvislostech, které se při současné prezentaci Muchova díla někdy vytrácejí. Alfons Mucha nebyl jediným, kdo spoluvytvářel art-nouveau. Byl to styl, na němž se podílely, a to jen v Paříži, desítky významných umělců. Mucha nebyl ani prvním, kdo by pouliční plakát povýšil na umění, ani jediným, kdo ve své době vytvářel plakáty, které se daly nazvat uměleckými. Muchovým současníkem byl například Henri Toulouse-Lautrec, jehož první a také nejslavnější plakát pro Moulin Rouge vzniká v roce 1891.
Muchův první plakát je z roku 1895, pro představení Gismonda v hlavní roli se Sarah Bernhardtovou. Jím se Mucha proslavil, od něj se odvíjí jeho prosazení. Sarah Bernhardtová byla největší hereckou hvězdou Paříže té doby, Alfons Mucha pro její divadlo navrhoval scénu a kostýmy a opět s velkým úspěchem. Muchovy divadelní dekorace a kostýmy pro herce se nedochovaly, divadlo je záležitost okamžiku. Alfons Mucha byl ale také autorem četných knižních ilustrací, které považoval za rovnocennou součást svého díla, a knihy století přetrvaly, i když se od nich zájem publika odklonil. Co po umělci zůstává? A na čem to záleží?
Muchovy plakáty - a další tisky - se každopádně zachovaly a dodnes budí velký zájem nejen milovníků výtvarného umění, ale i lidí, kteří se o něj zajímají jen příležitostně. Stojí za to plakáty v Obecním domě vidět. I když vstupné opravdu není malé (samozřejmě, jak pro koho). Jde o výstavu pro obyčejné Pražany? Pořádá ji pro ně Obecní dům, tedy hlavní město Praha? Anebo mecenáš Ivan Lendl? Či Nadační fond Richarda Fuxy? Zdá se, že pořadatelství je poněkud spletité, nicméně vypadá to, že všichni zúčastnění spolupořádající chtějí na výstavě především vydělat. To Alfons Mucha sice uměl také, ale na druhou stranu podporoval spoustu lidí (v Paříži například Františka Kupku) a celou řadu vlasteneckých zakázek pro český národ dělal úplně zadarmo.
Drobné vady na kráse výstava ovšem taky má. Především je to řvoucí video na velkoplošné obrazovce umístěné přímo ve výstavní síni, které ruší a s atmosférou plakátů Alfonse Muchy nemá nic společného. Zachyceni jsou na něm hlavně stěhováci s bednami s plakáty a Ivan Lendl. A ostře zelený koberec na zemi mající snad evokovat tenisový trávník, to také není zrovna šťastný nápad.
Ale jinak je ta výstava kouzelná. A návštěvníci jistě vědí, nač jdou, a zklamáni nebudou. Navíc plakáty a další tisky Alfonse Muchy jsou vhodným protějškem Muchovy Slovanské epopeje, kterou je možné zhlédnout ve Veletržním paláci (viz článek http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/2012/30-2012/muchova-slovanska-epopej-stale-ziva). Vypadá to, že jarní Praha rozkvetla nejen květy na Petříně, ale bude i ve znamení květin Alfonse Muchy.
Ivan Lendl: Alfons Mucha. Nejkompletnější sbírka plakátů Alfonse Muchy. Obecní dům Praha, 10. dubna - 31. července 2013, http://www.lendl-mucha.cz/.