Naslouchání mlčícímu
12. června by básník, kněz a kapucín Jiří Jan Vícha oslavil 90. narozeniny. Narodil se ve Skřipově u Opavy. V roce 1940 vstoupil do řádu menších bratří kapucínů, přijal zde řádové jméno Jan a po pěti letech složil věčné sliby. Dalším mezníkem jeho života byl červenec 1948, kdy byl v pražské katedrále vysvěcen kardinálem Josefem Beranem na kněze. V roce 1950 proběhla v Československu likvidace mužských klášterů, tzv. akce K. Vícha byl během této akce internován na Broumově a následně musel nastoupit vojenskou službu, z níž byl však ze zdravotních důvodů osvobozen. Pracoval pak na různých místech a věnoval se kněžskému povolání, ovšem bez státního souhlasu. Proto byl v roce 1960 zatčen a později odsouzen na čtrnáct let vězení. Propuštění se dočkal v roce 1968. Od následujícího roku působil v duchovní správě ve Fulneku, kde také 28. září 1997 zemřel.
Umělecké nadání se u Víchy projevilo již v dětství, nicméně po vstupu do řádu je nijak nerozvíjel. Zlom přineslo až Víchovo uvěznění. Jednak se ve vězení setkal s osobnostmi, které jej k návratu k umělecké tvorbě podnítily (například Josef Kostohryz, Jan Dokulil), a jednak se ocitl ve specifickém prostředí, které omezilo možnosti jeho duchovního života i kněžské služby. Poezie se tak stala prostorem pro jejich realizaci. Tomu odpovídá i skutečnost, že většina jeho básní vznikla právě ve vězení. Poprvé byly publikovány až v roce 1991 nakladatelstvím Votobia pod názvem Krajina milost, poté je v roce 1997 vydalo Refugium s titulem Verše psané pro mlčení… Na druhou zmíněnou publikaci odkazují v tomto článku čísla stran v závorkách. Jedná se o estetizované modlitby vyvěrající z meditace a k meditaci směřující. Jsou plodem ticha, bolestného mlčení, odloučení od lidí i od Boha.
Impulzem meditace i poezie je velice často nějaký úryvek z Bible. V útlé knížce veršů se nachází několik oddílů, kde je návaznost na biblické texty explicitně vyjádřena. Jedná se o oddíl básnických meditací nad evangelními blahoslavenstvími, oddíl rozvíjející inspiraci Písně písní a dvě rozsáhlejší básně podnícené rozhovorem Ježíše se samařskou ženou. Důležitá je také inspirace františkánskou, ale též karmelitánskou spiritualitou a barokem.
Zaměřme se nyní na samotný princip, jak je poezie ve Víchových verších vnímána. Ač to není patrné na první pohled, je ovlivněna vězeňským prostředím, v němž vznikala. Toto ukotvení reflektuje báseň Elegie listopadová, v níž je vězení představeno jako prostor nedostatku. Slunce i luna, které do cely svítí, jsou porušeny, ze svého obvyklého chodu je vykolejen i čas. Vězněný je odkázán na to, co nese ve své paměti. Pozoruhodné však je, že žádná z vnějších skutečností není pro psaní veršů zásadní a na jiných místech sbírky již v podstatě připomínána není. Mnohem významnější charakteristikou situace vězněného je naproti tomu mlčení a nepřístupnost Boha. Prameny jeho milosti hlídá had, básník k nim nemá přístup. Zmíněné tvoří kontext, v němž je vyjádřen charakter básnické tvorby samé: "V růženci žlutých lamp, pod křížem světlometů / říkám svá nokturna nadějí v kuropění." (s. 39). Víchovy verše jsou modlitbami naděje, modlitbami o naději, říkanými ve chvíli bolestné zkoušky.
Odloučenost od Boha zakoušená básníkem se týká celého světa, v němž básník žije. Tragédie vyplývající z této skutečnosti je umocněna nevědomostí a lhostejností: "Prvorozenci netuší ach netuší / kolem šel Bůh a smazal jejich jména" (s. 29). Bůh zrušil ochranné znamení označující vyvolené, kteří mají uniknout jeho trestající ruce. Podobně prorok Jonáš, původně protestující proti svému poslání přimět Ninivany k pokání, a tak pomoci odvrátit trest, který je měl postihnout, nyní tuší rozvaliny, tuší blížící se katastrofu, která odvrácena nebude, jelikož se nikdo k pokání neodhodlá. Ačkoli básník dospěl k tomuto poznání, nestal se burcujícím prorokem, který by se snažil přehlučit ostatní, a tak proniknout k sluchu lidí své doby dramatickým projevem. Naopak jeho verše jsou pokornými, tichými meditacemi. Tato tichost však kupodivu neoslabuje sílu básnické výpovědi.
Básník je Božím vyvoleným, což je mu především příslibem utrpení, ale také radosti. Radosti, která je nepochopitelná, paradoxní a je spíše předmětem víry, než že by byla přímo zakoušena. Paradoxní je vztah básníka k nedostupnému Bohu: "nevidím tě / ale jdu za tebou" (s. 83). Básníkova navzdory odloučenosti od Boha pevná víra je nezištná, neboť mu neposkytuje v daném okamžiku jistotu ani útěchu. Básník přesto věří slovům blahoslavenství: "Stojí psáno / že budeme šťastni // lkajíce" (s. 53).
Z tohoto paradoxu vyrůstá Víchova poezie jako taková. V básni Tiší čteme, že je bezbranná vůči tíživému mlčení, tak bezbranná jako strom před ohněm a beránek před vrahem. Tato poznávaná skutečnost není pouze odevzdaně reflektována, proto je také celá báseň bolestnou otázkou. Otázkou, zda stromy nejsou na světě právě proto, že existují ohně, a tedy analogicky verše nejsou psány pro mlčení. Verše psané pro mlčení jsou však věrny svému zdroji. Víchova poezie totiž vyrůstá z paradoxního naslouchání tomu, kdo mlčí, a to i ve chvíli největšího utrpení svého služebníka, básníka: "Sám sedíš u studny / Do písku přestals psát / Mlčením kamením / Naslouchám Naslouchám" (s. 99).
Jiří Jan Vícha byl osobitým básníkem jediné, poměrně útlé knihy. Jeho tiché, pokorné, ale současně odhodlané a pevné verše si uchovaly svou nenápadnou naléhavost a potenciál oslovit čtenáře do dnešních dní. Výročí narození jejich pisatele tedy posloužilo jako záminka k připomenutí téměř neznámého jména české poezie druhé poloviny dvacátého století.
Jiří Jan Vícha: Verše psané pro mlčení… Refugium, Velehrad 1997.