Chataři
Na sepsání dějin chatařství v Čechách a na Moravě všichni netrpělivě čekáme. Zatím nejsou. A to je právě příležitost pro autora tohoto fejetonu. Je to krásné nepsat ve stínu chystaného vědeckého monumentu srovnatelného co do národního a historického významu se svazky vytvořenými Františkem Palackým. Tak tedy rychle a směle do toho.
Chalupář obývá stavební dílo lidové architektury. Chatař obývá stavební dílo lidové tvořivosti.
Charakteristickou lokalitou, ve které se chaty vyskytují, je chatová osada. Chatové osady vznikaly původně v divočině a ilegalitě. Později se rozšiřovaly převážně legálním bujením.
Nejstarší a největší chatové osady se nacházejí na jih od Prahy na veletocích Sázavě, Berounce a Vltavě. Osada Ztracenka existuje už devadesát pět let a pořád: "Ztracenka si zpívá, nad kaňónem stoupá dým. Vlajka drahá všem splývá s obzorem."
Další velké chatové osady zmapovali vědci z kateder geografie. Nalezli je hlavně u přehradních nádrží, které za socialismu nahrazovaly moře teplých krajin, kam cestovat bylo pro běžného občana nemožné. Slapy na Vltavě, Brněnská a Vranovská přehrada na jižní Moravě, Sečská přehrada poblíž Chrudimi, Hracholusky u Plzně. Další rozhlehlé osady se nalézají na pobřeží veletoku Labe u Čelákovic a u Ústí nad Labem a na svazích Beskyd obrácených k Ostravě. Ti vědci vám spočtou a popíšou vážně všechno, co by normálně člověk vůbec nevěděl, nebo by ho to dokonce ani nenapadlo. Třeba to, že menší a ještě menší chatové osady jsou naprosto všude. A tam, kde nejsou, vztyčily své střechy alespoň osamoceně stojící chaty.
Tolik věda. A co fejetonista? Ten říká, že vstoupí-li poutník na Slapy či na Vranov, tu pocítí, že ocitl se v chatovém nekonečnu, které není z tohoto světa. "Ano, každý ví, že hloubání a voda jsou spolu navždy spjaty," je psáno v první kapitole Bílé velryby. A tak v žhavé letní současnosti vidíme důchodkyně nad přehradami cvičit jógu a důchodce kontemplovat nad rybářskými pruty a čekat na svého Moby Dicka.
Nebylo tomu vždy tak. Zatímco chalupáři byli odevždy individualisty a svéráznými filosofy samoty, řada chatových osad se v minulosti vyznačovala družností a bohatým společenským životem: nohejbalové turnaje, společný zpěv teskných písní u plápolajícího ohně, bujaré popíjení alkoholu, promiskuita. Ale jak zpíval Waldemar Matuška: "To všechno vodnéés čas!"
Chataři a chalupáři v jedno splynuli. Tak, jak svět směruje k harmonii a rovnováze. Již jsou pryč doby, kdy většina chalupářů byla pro rodinu a na chalupě dřela pro děti a kdy mnozí chataři bývali protikladně divočejšího typu. Ba někteří z nich vyznávali kulty přírodních národů jako zálesáctví či vášnivý rybolov, jiní zas proměňovali svou chatu v sexuální či alkoholové doupě.
Chaty byly v minulosti také zásadním místem pro mejdany mládeže. Na rozdíl od chalup, které k veselení se omladiny propůjčovány nebyly, neboť by hrozilo poškození jemného mechanismu kukačkových hodin či proměnění souboru lidové keramiky v hromádku střepů. A tak drátěný Švejk na stěně prostě vybavené chaty býval svědkem ztráty nejednoho panenství a spatřil též nejeden učebnicový příklad otravy alkoholem u nezletilého jedince. Za kapitalismu se však začalo jevit zajímavějším zajet si na mejdan do Amstru než do Zadní Třebáně. A třpyt světel v barech a nonstopech přezářil v očích mládeže světélkování svatojánských broučků v kapradí za chatou.
Též divoká fantazie stavebníků chat jaksi pohasla ve světle všeobecně sdíleného ideálu vily z televizního seriálu a zastřiženého trávníku před ní. Pokud jde o vnitřní zařízení současné chaty, je stejné jako u současné chalupy. Z chalup zmizely duchny nadité peřím, z chat spartánská lože a uvnitř chalupy i chaty to vypadá úplně stejně. Jako doma v paneláku.
Obyvatelstvo chat zestárlo. Ale neubývá ho, naopak. Vzhledem k stále rostoucímu počtu seniorů jsou jeho řady stále doplňovány. Ono to zkrátka na každého jednou přijde. I na toho, kdo v mládí na chatu jezdit odmítal, a teď je to pro něj nejkrásnější místo na světě. I na toho, kdo to štěstí jezdit na chatu v dětství neměl, ale na starší kolena si ho uskutečnil. Slyšíte tu tesknou melodii: "Když jsem byl mlád, bývala Askalóóóna nejhezčí osadou, kterou jsem znal..."