Bedřich je rodinnej digi
Václav Koubek v jedné své starší skladbě zpívá:
Bedřich ví kde jsou Pyreneje
Bedřich už všechno čet
Bedřich ví kdo by vyhrál válku
Bedřich ví kolik přesně je
Jó Bedřich se nerýmuje
Bedřich nikdy nežertuje
Bedřich říká nejsem pro legraci
kolem mě jsou jen hlupáci
Celou píseň si můžete poslechnout na http://www.vaclavkoubek.cz/album/vaclav-koubek-obrazy
Snad se žádný skutečný Bedřich neurazí, když si postavu z textu vezmu jako příklad určité mentality, která se podílí na současném stavu České republiky.
Typický bedřich se vyskytuje v každé internetové diskusi. Pokud se mu zrovna materiálně daří, bývá silně pravicový, pokud se mu nedaří, bývá stejně silně levicový. Charakteristické pro něj především je, že má vždy předem jasno. Zásadně nepolemizuje s tím, co druhý říká, ale se svým předpřipraveným karikovaným obrazem protivníka. A ohrožení vidí bedřichové bohužel všude kolem, spřádání konspiračních teorií je smyslem jejich života. A konspirační teorie jak známo nelze vyvrátit, protože jakýkoli rozumový argument proti je z hlediska paranoika jenom potvrzením rozsáhlosti konspirace.
Bedřich skoro každou repliku začíná slovy: "Já bych". Následuje nápad, co všechno by se mělo zakázat nebo naopak přikázat, aby nastal ráj na zemi. Sny bedřichů o ideálním uspořádání společnosti připomínají něco mezi Kocourkovem a koncentračním táborem. Nesouhlas s bedřichem v čemkoli je důkazem charakterové vady, zpravidla nějakého skurilního spojení s nepřítelem. Pokud bedřich náhodou přizná, že něčemu nerozumí, je to určitě něco nedůležitého a patrně nemravného.
Ukázkovým bedřichem byl náš minulý prezident. V demokratických státech se obvykle státníci nevyjadřují k věcem, kterým nerozumějí, aby se nezesměšnili. To jen orientální despotové typu Turkmenbašiho nebo Kim Čong-ila povyšují každý svůj rozmar týkající se vhodnosti nošení batůžků, jezení salátů a podobně na zákon. Nabubřelé ignorantství povýšené na základ státní politiky nadělalo škody, které budeme ještě dlouho splácet.
Bohužel Klausův nástupce jde v jeho stopách. Prezentuje se sice jako bodrý brach od sklenky, který se umí zasmát i sám sobě, což je po Klausově věčném povýšeném šklebu výrazná změna k lepšímu. Jenže také velmi rád vyvozuje z minima informací velmi rezolutní závěry (příkladem může být jeho postoj k islámskému světu). Žije ve vlastním silně zjednodušeném světě, do něhož už se nové informace zkrátka nevejdou. Příkladem toho, jak je Zemanovo myšlení ovlivněno omezeným technokratismem, je setrvalá adorace Františka Čuby; přitom člověk nemusí být zrovna ekonomický génius, aby mu bylo jasné, že hlavním tajemstvím slušovického zázraku byla neexistence jakékoli konkurence.
Přes tyto nepříjemné vlastnosti není samozřejmě Miloš Zeman takovým nepřítelem demokracie, za jakého bývá označován. Není ani vynálezcem způsobu vládnutí založeného na válcování opozice - to bychom si nesměli pamatovat schvalování neústavních zákonů pomocí legislativní nouze a jiné kroky minulé vlády. Navíc se dá předpokládat, že (podobně jako v případě vlády z let 1998−2002) prezidentovi počáteční elán nevydrží. Zatím těží z momentu překvapení a z rozhádanosti všech stran, ale časem ho soustředěný atak médií a politických protivníků unaví. Tím spíš, že místo skutečně užitečných spojenců má kolem sebe jen obskurní přikyvovače. Zeman každopádně není krokem zpět. Jenom není krokem kupředu, jaký bychom právě teď potřebovali. Krokem k tomu, aby správa veřejných záležitostí byla průhlednější a efektivnější; taková, aby měli občané pocit, že i přes všechny nedostatky a omyly stát jakžtakž funguje.
Česká společnost je už k smrti unavena groteskními hrami alfa samců, kteří politiku redukovali na vzájemné rozšlapávání báboviček. Současné poměry v zemi působí tak depresivně nejspíš i proto, že v médiích prezentované alternativy jako Babiš nebo Okamura jsou ještě mnohonásobně většími bedřichy než ti vládnoucí.
Jak praví klasik, civilizace je závod mezi kulturou a katastrofou. V tomto směru se projevují varovné příznaky jisté regrese. Díky bedřichům se v poslední době dostaly do módy nápady, které byly na počátku třetího tisíciletí pokládány za dávno překonané: malthusiánství, tělesné tresty, eugenika, rasová segregace a podobně. Výrazy "intelektuál" a "humanista" je v naší zemi dnes pokládány za nejhorší nadávku. Nekulturnost je stavěna na odiv. Vychází se přitom z následující úvahy: kultura na sebe, jak známo, nevydělává, pohrdání kulturou je tudíž znakem úspěšného (tedy prosperujícího) člověka. Velmi nerado se slyší, že současná ekonomická krize souvisí právě s úpadkem vzdělanosti a s kultem krátkodobého profitu za každou cenu. Je třeba odmítnout veřejný diskurs ovládaný bedřichy a uvědomit si jednu zdánlivě banální pravdu: budoucnost naší země záleží především na tom, jak dokážeme na této poměrně malé části zemského povrchu jedni s druhými vycházet.