Svatá prostota
Nové cesty, jak obrodit starou politiku? Z Petra Gazdíka se stal za pět dní zralý muž. S novým vědomím životního smyslu půjde znovu do politiky, aby oddálil kolaps státu. Jeho rozhovor pro MF DNES (24. srpna 2013) by neměl zapadnout.
Jsou rozhovory a rozhovory. Zvlášť u politiků nevíme, co myslí vážně a co účelově. Rozhovor Petra Gazdíka s redaktorem MF DNES Václavem Dolejším má dosti osobní, upřímný charakter a současně řeší zásadní existenciální témata. Nebudu se pídit po skrytých záměrech, vezmu jej tak, jak mluví ke čtenáři. Politik se v něm vyznává ze své deprese a frustrace z vysoké politiky, v níž se mu nedařilo prosadit hlavní zadání, se kterým do ní vstupoval z pozice starosty Suché Lozi na Uherskobrodsku - získat více peněz pro malé obce. Dokonce když porovnává fungování obce a Sněmovny, dochází k podivuhodnému zjištění, že je "neskutečně složité vytvořit zákon, o němž myslíte, že je smysluplný, najít pro něj podporu a ubránit jej před pozměňovacími návrhy. (…) Ve Sněmovně je v legislativním procesu chaos, neprofesionalita a nedisciplinovanost." - Připomeňme, že to říká člověk, který byl nepřehlédnutelnou součástí systému.
Kolaps jako lék, pro politika i stát
Krize životního směřování v osudové době před předčasnými volbami přivedla Petra Gazdíka k rozhodnutí "odejít do lesa" a absolvovat pětidenní iniciační obřad. Z dosud nezralého muže se tu stává muž zralý, moudrý. Takový, který řeší věci s nadhledem a s vědomím toho, co dělá, a také s příslušnou odpovědností. Adept iniciace prochází po pět dní bez mobilu, hodinek, tabletu a dalšího spojení s civilizací rituály, zkouškami i "osobním kolapsem", aby se znovu obrodil. "Každému bych to doporučil. Zvlášť v dnešní době, kdy už neexistuje základní vojenská služba a kdy ten mladý muž nemá vůbec čas si uvědomit, že jeho život není jenom o něm, že jednou zemře, že má odpovědnost za své přátele. V dnešním rychlém světě je těžké dovést syny skrze pubertu do dospělosti. Naši pradědové prostě nebyli hloupí, když takové obřady měli."
Na otázku redaktora, zdali se s touto zkušeností svěřil svým kolegům v TOP 09 a tahá je také do lesa, Petr Gazdík říká: "Karla Schwarzenberga do lesa tahat nemusím. Jednak je lesník, jednak je zralým mužem v tom nejlepším slova smyslu a má neuvěřitelný nadhled i moudrost. A myslím, že Miroslav Kalousek za ty čtyři roky, co ho znám, svým lesem také prošel." - Takže novou stranu hledat netřeba, dodávám já, personálně je vše v pořádku.
A co kromě moudrosti Petru Gazdíkovi tato akce ještě dala? "Nově jsem ale získal větší odvahu říkat voličům, kteří za mnou chodí do poslanecké kanceláře s nejrůznějšími požadavky, pravdu do očí. Oni jsou často frustrovaní a očekávají od státu téměř všechno, stěžují si na drahé jízdenky, nájmy a podobně. Já jim říkám, aby se nespoléhali jen na stát, ale spíše na svou rodinu, příbuzné." A dále dodává: "Vytvářejte si vlastní síť vazeb, přátelských, rodinných. Až ten kolaps státu nastane, tak budete schopni vzájemně si pomoci." - Závěr o hrozícím konci civilizace a státu má Petr Gazdík podpořen názory věhlasných expertů, s nimiž se stýká. Jsou to například geolog Václav Cílek, egyptolog Miroslav Bárta či předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Odborný fundament bychom tedy měli.
Důvodů pro kolaps je několik, jedním z nich je například to, že "jednou ta menšina lidí, která pracuje, už nebude schopna ani ochotna to dál táhnout." Protože dnes je vše jinak, "skončilo historické pravidlo, že většina pracuje na menšinu otrokářů, feudálů, buržoazie nebo soudruhů. Dnes je to tak, že když spočteme nevýdělečně činné, tak je jich mnohem více než těch, co pracují. Nároky se přitom neustále zvyšují, průměrný věk dožití roste." A perspektiva - viz výše.
Na otázku, kdy kolaps přijde a jestli také skončí demokracie, filosofující politik Gazdík odpovídá, že si to neodvažuje odhadnout, ale nám ani našim dětem by to nepřál. Jsme však ve zlomovém období a "jedním z úskalí demokracie je, že génius, hlupák nebo neinformovaný člověk mají stejnou váhu. Nicméně, co je u kolapsu vždy důležité: je to nový začátek, končí to špatné, co nefunguje. (…) kolaps je vlastně ozdravný proces. Je to stav, kdy se společnost podstatně zjednoduší."
Šalba politicko-psychologického marketingu
Petr Gazdík vnáší do naší politiky nový prvek, práci s psychologickými principy, jejichž zřetelnou a funkční podobu v dnešní roztříštěné společnosti postrádáme. Jenže tak činí s úplně stejným nebezpečím, které přinášely (a bohužel stále přinášejí) svůdné mantry o tom, že do politiky by měli jít lidé, kteří už mají vyděláno, kteří prokázali, že jsou dobrými hospodáři na svém. Nebezpečí tu tkví v tom, že u dobrého "hospodáře na svém" nemáme vůbec zaručeno, že bude dobrým hospodářem na státním. A to právě proto, že to není jeho. Spíše se zatím ukazuje, že "dobří hospodáři na svém" transformují stát do podoby, kdy je nakonec jejich. A zbytek společnosti ostrouhá nebo v lepším případě je zapřažen do jejich soukromé káry.
Pro pravicového politika, jímž Gazdík nepochybně je, neexistuje plnohodnotné vědomí svébytnosti státu a jeho vlastního étosu, který je spjat s fungováním pro všechny občany a s uznáním rozmanitosti jejich rolí. Stát je pro něj především hřištěm, kde se přerozdělují peníze. Tedy pak ani nemůže mít přesvědčivou vizi komplexního státu a upadá dnes v důsledku jeho rozkladu do deprese.
U politické práce s psychologickým kapitálem (takzvaná moudrost a zvláště dobře mediálně propagovaná zkušenost patří mezi ně) se stará skutečnost (povaha politických aktérů a jejich cíle) halí do nových, pro běžného voliče hůře dešifrovatelných zástupných mechanismů. Tímto textem neupírám panu Gazdíkovi možnost, že svou životní cestu krom toho, že o ní mluví, také autenticky prožívá. Je však zjevné, že ač původně pedagog, nemá dosti psychologického vzdělání, a tak míchá ve svém nadšení čerstvě prozřeného jablka s hruškami, tedy iniciační mužské rituály z období dospívání s rituály "bodu životního obratu". Tehdy kolem čtyřicítky a dále dochází u velké části mužů k bilancování a různým krizím (od rodinných a vztahových po obecné otázky životního směřování). Pan Gazdík (1974) je nepochybně ve správném věku, kdy duchovní a existenciální krize nejsou ojedinělé.
Zaráží mne však především prostoduchost, s níž přistupuje k věcem, jež jsou bytostnými otázkami životního směřování a v reálném životě otázkami neukončenými. Kdo nakonec o sobě může říci, že je opravdu zralý a moudrý? Je tu politik, který prodělal pětidenní iniciační obřad mužské zralosti u křesťanské organizace YMCA, to zní dobře, že? Představa, že se jakákoli iniciace poskytuje jako služba, že duchovní vývoj je něco, co lze zvládnout na spirituálně-manažerském kurzu pod vedením "zkušených lektorů", má dnes místo v sebeprezentaci určité vrstvy lidí, kteří ovládají chod společnosti. Současně však odpovídá zoufalému nedostatku skutečného tradičního náboženského rituálního života. V této disproporci tkví velké nebezpečí manipulace.
Životní prozření může potkat kohokoli, kdo má v životě a ve společnosti nějakou vnitřně pociťovanou roli či úkol. Je to jeho štěstí a vede ho také obvykle k uvědomění, kde jsou hranice jeho role. Tak se ztrácí vnitřní pnutí po nemožném a člověku nevlastním usilování. A vznikají zárodky moudrého nadhledu, který se ovšem liší od cynismu, jenž je u nás zvláště v politice za moudrost vydáván. Dobrý lékař pak dobře léčí lidi, protože ví, že je chce léčit a že to má hlubší smysl než jen vydělávání peněz. Továrník vede dobře svou továrnu a ví, že pro vidinu zisku nemůže zanedbat žádnou z jejích součástí, která je nutná k jejímu rozvoji, včetně svých zaměstnanců. Příklady lze najít. Je však otázkou, jestli do politiky, jež má spravovat soustavu věcí veřejných - tedy stát - patří lidé, kteří ve stát a jeho smysl nevěří či jej vnímají ve zjednodušené deformaci. Možná je pět dní fakt málo.