Společnost a politika Domov

Potulky pohraničím aneb nejen sudetská echa - 2. část

Český Rudolec. Foto autor Dobrohoř. Foto autor

Cesta za světem, který už není, co býval, a nikdy nebude. Ozvěny paměti rezonují krajinou u rakouských hranic, ale je otázka, co z toho je skutečně důležité pro budoucí život.

"Dobrý den, prosím vás, neznáte tu nějakého starousedlíka, pamětníka dob předválečných nebo válečných?" oslovil jsem oba muže. Podívali se na sebe a zavrtěli hlavou. "Tady už nikdo není, to bych musel vědět. Já jsem tu z chlapů nejstarší. Ale já jsem přišel s rodiči v šestačtyřicátém, to mně bylo osmnáct. Přišli jsme z Kamenice u Jihlavy. Rodiče tam sice měli domek, ale ne pozemky, a tady se chtěli usadit a hospodařit," povídá ten starší.

Mladší doplnil: "Víte, tady byla pole, hospodářství s dobytkem, bez hospodářů. Byla to krizová situace. Bylo potřeba se o to rychle postarat. V rámci osidlovací akce sem přicházeli hlavně mladí lidé, mladé páry, co chtěly začít nový život, hospodařit na svém. Někteří ale také přišli, sebrali, co se jim hodilo a táhli dál. I takoví byli." - "My jsme přišli do našeho až jako třetí, to si umíte představit, jak to tam vypadalo. Ale rodiče chtěli hospodařit, tak jsme začali. Tehdy nám vláda říkala, to bylo takové heslo: Půda má patřit tomu, kdo ji obdělává. A za deset let bylo všechno jinak. To už nám nepatřilo nic, zkolektivizovali to," dodal starší muž v baretce a pokračoval: "Kdybychom to věděli, tak jsme mohli zůstat doma. Dneska bych byl zaměstnaný někde v Jihlavě…" - "Ty povinné odvody se nedaly zvládat, žádný to nebyl schopen vydržet jako soukromník," přidal se mladší muž a dodal: "Nebyl to tady žádný med, všechno hlídali. Kdybyste se s námi dřív takto na ulici zastavil a vyptával se, tak za chvíli tu byli policajti. Támhle z hospody nebo z obchodu by je někdo zavolal." - "Když jsme šli dělat na pole, támhle," starší muž ukázal směrem k hranici, "tak s námi šli dva vojáci a hlídali nás."

Zeptal jsem se, jak to bylo s původními Němci, jestli o nich něco vědí. Nevěděli, ale mladší muž dodal: "Zkoušeli tady na obci udělat před lety takové setkání s rodáky. (Pozn. aut.: To bylo v roce 1999 v rámci projektu Návrat paměti krajiny.) Poprvé jich přijelo tři sta, podruhé sto a potřetí už jen padesát." - "Co se dá dělat, staří umírají a mladí už mají jiné starosti," podotkl starší muž a otočil se k odchodu. Rozloučili jsme se a já jsem si namířil přes Stálkov a Český Rudolec domů.

Zámek v Rudolci, "malá Hluboká", svítil pod paprsky zapadajícího slunce (viz foto). Zastavil jsem, přišel blíž a vidím ukazatel, že je možná prohlídka interiéru. Nebyla, bylo už moc pozdě, u vchodu zchátralého romantického zámku jsem si tedy aspoň přečetl panely rekapitulující jeho historii, zvláště pak posledních 60 let. Před koncem války uprchl poslední majitel, Němec a nacista. Zámek byl poté vyrabován a obci se nepodařilo získat prostředky na jeho opravu. A tak započalo klopýtání časem, pokusy o různé projekty k jeho využití, až nakonec opět skončil v soukromých rukou a majitel jej zpřístupnil. Avšak, jak praví cedulka u vchodu, vstup je jen na vlastní nebezpečí a majitel zámku nenese žádnou odpovědnost za případnou újmu. - Naproti zámku stojí opravené Turistické centrum Rudolec a je vidět, že se v této nádherné lokalitě rozjíždí vážně míněné podnikání s restauračním a ubytovacím zázemím.

Nádherná i tajemná země nikoho

Poslední krátký výlet jsem podnikl do okolí Nové Bystřice. Chtěl jsem si projet příhraniční oblast směrem ke Starému městu pod Landštejnem. Malou silničkou jsem dorazil do Artolce, obce, jež je odloučenou součástí Nové Bystřice. Vedle opravovaných budov, nejspíše pro chalupaření, tu nalezne člověk i objekty staré a zanedbané. Objevil jsem i úplnou zříceninu, uvnitř zarostlou křovím a plevelem. Zrovna ona však nebyla zjevně zborem z dob poválečných, nýbrž relativně nedávných. Artolec, půvabné místo s napůl opraveným kostelíkem, působí současně jako konec světa. Myslel jsem si, že dál už cesta nevede a budu se muset vrátit, ale místní mi poradili, abych jel dál, skrze lesy a za oborou se pak dal doleva. A tam už najedu ke Starému městu. Vybaven touto velmi povšechnou radou, jak se ukázalo, vyrazil jsem úzkou silničkou vpřed.

Nejdříve jsem občas potkával kamenné ukazatele s německými názvy, pak projel osadou Mýtinky, roztroušenými staveními, a nakonec se ocitl v hlubokých lesích, kde se cesty různě křížily, a já jsem jen doufal, že nesjedu nesprávným směrem, anebo že nepotkám protijedoucí auto nebo traktor. Po několika zatáčkách jsem zcela ztratil pojem o světových stranách, ale po pár kilometrech jsem opravdu dorazil k prvním osadám ze směru od Starého města. Nejdříve Navary a pak Veclov. Zde se už zjevně výrazně investuje, budovy se opravují, vznikají novostavby. Dokonce ve Veclově bylo i občerstvení s výstražnou cedulí - Pozor! Další občerstvení až v Nové Bystřici!

Není divu, že se sem lidé stahují a rozvíjejí se turistické a cyklistické stezky. Kolem dokola je čarokrásná příroda, civilizace daleko. Hlavní trasy jsou doplněny trojjazyčnými naučnými tabulemi s jednoticím názvem Stezka 20. století, které rekapitulují uzlové body minulosti. Kritiku jejich jisté ideové schematičnosti nyní vynechám a kolem zanedbaného obrovského stavení původně klasicistního zámku Dobrohoř (dříve také Egerbeř; po konfiskaci v roce 1945 sloužil zemědělskému statku a od konce 80. let pustl až k dnešnímu žalostnému stavu) se navracím do Starého města pod Landštejnem a dále přes nádherné lesní porosty kolem Stálkova mířím domů.

Krajina pohraničí a historie do ní vepsaná, stejně jako setkávání s místními lidmi, rozehrávají v mysli i v srdci mnohé pochody.


(dokončení v příštím čísle)