Anketa Kulturních novin - 1. část
1. Která kniha vás v uplynulém roce oslovila natolik, že byste ji doporučili našim čtenářům?
2. Která událost (kulturní, politická a jiná) vám zůstala v paměti jako zásadní, zlomová či objevná?
Ondřej Hausenblas, pedagog a publicista
1. Co mě zaujalo jako četba? Budete se divit, ale kniha pro dospívající: Vango od Timothéa de Fombelle, vydal Baobab 2013, 700 stran, přeložila Drahoslava Janderová.
Prý děti dnes nečtou. Vím, že to není pravda. Je však škoda, že některé děti nedokážou číst víc než jen kratičké texty a nezažijou to, jak je příběh strhne jako vodní vír, ze kterého se nedokážete vyhrabat. A je dobré si jako dospělý dopřát trošku svobodné fantazie, která fabulátorovi promine i pár neskutečných vlastností jeho hrdinů ve skutečném (a dost drsném) světě. (Mimochodem: jméno překladatelky zmínil na webu ze všech odkazů jen táborský Deník. Nebýt jí, kdopak by tenhle "dětský román" u nás přečetl?)
Adam Borzič, básník, publicista, šéfredaktor časopisu Tvar
1. Petr Borkovec: Milostné básně. Pokládám Borkovcovu knihu za velkou událost. Po formální stránce je to odvážná a výbojná kniha, obsahově podivuhodný kříženec groteskna a citlivosti.
2. Společenskou událostí je pro mě pontifikát papeže Františka. Osvobozující vítr z Vatikánu jsem nečekal. Cosi to vypovídá o Božím humoru.
Luboš Stehlík, hudební publicista a šéfredaktor časopisu Harmonie
1. Jean Giono: Muž, který sázel stromy.
2. Nelze uvést jeden projekt. Z mé oblasti: Struny podzimu - Daniel Hope, Julian Rachlin. Pražské jaro - Prokofjev Janine Jansen, Dvořákovy symfonie v podání Jiřího Bělohlávka a České filharmonie, písňový recitál Magdaleny Kožené na Pražském hradě, koncert Maranatha Gospel Choir atd.
V politické oblasti: pět hlasů pro hnutí Změna naší rodiny v naší obci.
Ve společnosti: udělení Medaile Za zásluhy pani Soně Červené.
Roman Kopřiva, germanista
1. Jan Vladislav: Otevřený deník. Jde až na dřeň našeho lidství. Je to knížka plná nečekaných setkání a svědectví o condition humaine za normalizace.
2. Osmdesáté narozeniny lyrika a překladatele české poezie Reinera Kunze (16. srpna). Víc než padesát let překládání české lyriky, asi padesáti českých autorů, kompletní Holanova Noc s Hamletem a objevení Jana Skácela pro světovou literaturu, přátelství s Milanem Kunderou atd. Neznám jiného německého autora, do jehož vlastní tvorby by vstoupila česká tematika v takové šíři, s takovou intenzitou a dialogičností jako právě do tvorby Reinera Kunze. A který z politiků pracoval tak dlouho na česko-německém smíření? Za tím výkonem stojí i jeho paní Elisabeth z česko-německé rodiny ze Znojma. V Česku má Kunze asi řadu tichých čtenářů v diaspoře, jeden neví o druhém…
Milý Reineře (oslovení beru z pera Ludvíka Kundery), srdečná gratulace k letošní Ceně Jihomoravského kraje! A (veřejná) gratulace i Vám paní Elisabeth, která jste s manželem oslavila letos i své osmdesátiny.
2. Narozeniny, na které jsme zapomněli - Peter Härtling (13. listopadu). Znám spíš jeho knížky s autobiografickým pozadím. "Velká malá sestra" (pozn. red. česky vyšla roku 2008 pod názvem Brno, drahé Brno v nakladatelství Barrister & Principal) - odehrává se také v Olomouci a Brně. Zwettl - vzpomínka na vyhnání do tohoto malého městečka. Velkou knihou synovské lásky k mrtvému otci je Nachgetragene Liebe. Jak to přeložit, Pozdě věnovaná láska? Zazlívaná láska? Pozdě vyznaná láska. A jeho "Božena" (to není Marie Ebner-Eschenbachová!) je románovou velkou-malou ženou, která nebyla jako česká Němka vyhnána ven do Německa, ale vnitřně na samý okraj české socialistické společnosti až do smrtelného zmarnění. - Sotva četba pro české politiky s hroší kůží. Knihy, na které si ještě asi počkáme…
Jan Dočekal, historik umění a výtvarník
1. Mnoho let jsem si nesl výčitku, že jsem dosud nepřečetl Hledání ztraceného času od Marcela Prousta. Loni mně všech sedm dílů (s třemi tisíci dvěma sty stranami) nadělil prostřednictvím manželčiným Ježíšek. Výčitka se zvětšila. V létě, v den, v němž jsem vstoupil do osmé dekády věku, začal jsem konečně číst. Řadu hodin sedm dní v týdnu, sto dvacet šest dnů dohromady. Je to krajně zvláštní román. Cítíte rozkoš z Proustovy filosofie, vnímáte nádheru překladu a drásá vám nervy nekonečnost každé myšlenky, bezkonečnost vět. Sto a vícekrát jsem chtěl s tou kládou praštit. Ale nedalo mně to. Je v ní magie činná už téměř sto let. Na internetu jsem viděl vyznání čtenáře, dle stylu a obsahu asi mladého, že denně přečte z Proustova Hledání půl strany. Tedy může mít zábavu na 6400 dnů, to je přes 17 let. Ten čas mu závidím. Závěrem vlastně nevím, zda mohu Hledání doporučit k čtení. Ale přiznávám, že tak náramný pocit jako po přečtení poslední strany sedmého dílu jsem už roky neměl.
2. Výstava Matisse a fauvisté ve vídeňské Albertině. Je úchvatná. (Pozn. red. Výstava trvá do 12. ledna 2014.)
Stanislav Blaha, publicista a redaktor portálu e-republika
1. Těch knížek by bylo hodně, letos jsem například hodně ujížděl na jednom polozapomenutém autorovi jménem Jaroslav Hašek, jehož povídky se mi zdají čím dál více současnější. Nezbývá, než doufat, že se příliš současnými nestanou i ty z ruské revoluce.
Zkusím jednu z poslední doby, která evidentně zaujala více lidí než jenom mě. Adam Votruba: Paradox úroků. Krátká ukázka vyšla na Deníku Referendum, recenze na Sedmé generaci. Jedná se o velmi poctivý rozbor konceptu bezúročných a lokálních měn, ale i o jasné vysvětlení toho, jak současný systém "fiat money" a složeného úrokování přesunuje majetek od chudých k bohatým, a to jak v globálním, tak národním měřítku, včetně naznačení možných cest, jak z toho ven. Tuhle knihu bych vřele doporučil všem, kdo si myslí, že peníze vznikají ve státní tiskárně.
A pak je tady jedna kniha, která hledá nakladatele. Napsala ji česká světoběžnice a všestranně talentovaná umělkyně Dominika Dery, jmenuje se Bitter Velvet (Hořký samet) a je pokračováním její anglicky psané románové prvotiny Twelve Little Cakes (Dvanáct dortíčků), jež se sice stala ve své době bestsellerem, ale na české vydání zatím čeká.
2. Zásadní a zlomové globálně je to, co se děje kolem Sýrie. Nevím to s úplnou jistotou, ale mám mnoho indicií, že jsme letos v září stáli na pokraji jaderné války. Jen se o tom na rozdíl od kubánské krize nepsalo ve světových médiích, ta měla v té době asi na práci důležitější věci.
Co se týče domácího dění, tam je to prezidentská volba. Pro mě je velkým objevem, jakých lží a jaké až zavilé nenávisti jsou schopní lidé, kteří se sami prohlašují za arbitry morálky a mravnosti poté, co jejich kandidát neuspěje v demokratických volbách. Nesmyslná a na pomluvách postavená démonizace Miloše Zemana přitom brání věcnému posouzení všech jeho kroků ve funkci, mezi nimiž bylo mnoho pro tuto zemi prospěšného i mnoho kontroverzního, či přímo škodlivého. Navíc to celé teď, po parlamentních volbách, blokuje normální politický provoz v zemi.
Erazim Kohák, filosof
1. Petr Pokorný: Úvod do Nového zákona (Vyšehrad, Praha 2013), a to navzdory nemalé ceně 999 Kč - ovšem pokud se čtenář zajímá o biblická studia a otázky křesťanské víry. Autor, teolog a znalec Bible, přistupuje k námětu s bohatými znalostmi, s nadhledem vědce, avšak zároveň s osobním pochopením pro víru a její problematiku. Veliký zážitek pro věřící i prosté zvědavé.
2. Byl to rok vývoje spíš než jednorázových událostí. Věřím, že tato společnost se slepičími krůčky, avšak přece, učí soužití ve svobodě a vzájemné úctě. Oproti tomu Spojené státy, země mně rovněž blízká, zápasí se sklonem k politickému dogmatismu místo své tradiční ochoty k diskusi. Za nadějné považuji to, že navzdory hluboce zakořeněnému rasismu dvakrát zvolila Baracka Obamu svým prezidentem. Jen lituji, že člověka jeho formátu nedovedeme naklonovat a naučit česky.
Jiří Trávníček, literární vědec
1. Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý, Politik a vědec v osamění (Paseka). K takovýmto knihám, zůstaneme-li v oblasti věcně-odborného psaní, se člověk není s to dopnout více než jednou za život. Kniha poctivě odpracovaná, neposluhující žádné ideji, natož ideologii, dobře rozvržená, nadto psychologicky vnímavá.
2. Jde o jednu politickou nekulturnost, a sice ataky církevních restitucí ze strany ČSSD a KSČM (ale i mnoha jiných demagogů), ataky účelové, obracející se na ty nejnižší lidské pudy, ataky nekompetentní a často sahající až k nejhorším praktikám ateistické propagandy z časů "anno dazumal".
Daleko raději bych si přečetl něco o charitativní činnosti ČSSD a KSČM - o tom, kolik hospiců dotují či provozují, o domovech pro seniory, které financují, o sbírkách šatů a jídla, které organizují, o útulcích pro bezdomovce, jimž tyto strany pomohly na svět. Po ovoci poznáte je…
Viktor A. Debnár, editor, kulturní pracovník
1. Za svůj největší čtenářský zážitek považuji bezpochyby nové vydání knihy Františka R. Krause Plyn, plyn... pak oheň (Grantis). Literatura zpracovávající téma koncentračních táborů během druhé světové války je nepřeberná a zkoumá dané téma z různých úhlů pohledu. Krausovo přímé svědectví nicméně v mých očích svým dokumentárním stylem a zároveň intenzivností a sugestivitou obrazů překonává doposud čtené.
Druhým čtenářským, přesněji řečeno lidským zážitkem, ostatně obdobně jako u předchozí knihy, je Můj život po životě Michala Viewegha (Druhé město), představující autorovy deníkové záznamy přinášející svědectví člověka, který ztratil sebe sama.
Tereza Šimůnková, novinářka, spolupracovnice časopisu Sedmá generace
1. Jen Lien-kche: Čtyři knihy. Biblicko-zenové podobenství z čínského převýchovného tábora v období Velkého skoku vpřed z úst autora, který si z dětství pamatuje, jaký druh hlíny se dá jíst. Za velkou literární událost navíc považuji i překlad Zuzany Li.
2. Aktivní odpor výrazné části obyvatel Berlína proti záměru developera strhnout část zbylé Berlínské zdi kvůli výstavbě luxusního bytového komplexu.
Antonín Bajaja, spisovatel
1. Robert Darnton: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. Tuto knihu esejů napsal uznávaný historik před třiceti lety a jsem rád, že si ji konečně mohou, zásluhou nakladatelství Argo, přečíst i čeští čtenáři. Leckdo - včetně mě - si pak s úžasem uvědomí, co předtím možná věděl, či jen tušil: že totiž zásadní, zlomové či objevné události přicházejí (z hlediska Historie, té stařeny s velkým H) se zpožděním. A že se na ně takříkajíc "zadělává" každý den a průběžně ve všech vrstvách obyvatelstva -"lůzou" počínaje, vládci konče -, až se náhle "ucho utrhne" a historici pak zpětně nalézají a škatulkují epochy vývoje lidstva.
Robert Darnton bádal v archivech a z drobných záznamů týkajících se obyčejných lidí složil mozaiku reflektující život Francouzů v 18. století, a tím se mu podařilo odkrýt podhoubí, z něhož nakonec přes "osvícenství" povstala Velká francouzská revoluce. Jeden příklad, který zároveň objasňuje název knížky, za všechny: z pamětí zaměstnance pařížské tiskárny se dozvídáme, že tovaryši z ulice Saint-Séverine zavraždili před očima svého šéfa a jeho ženy všechny kočky z okolí, a mezi nimi i mazlíčka paní šéfové. Podle Darntona se jednalo o zástupnou revoltu proti autoritám.
Velký masakr koček… je nejen mnohovrstevnou sondou do osudů neznámých lidiček, ale taky dílem, které provokuje k přemýšlení. Mimo jiné o tom, jak čas mění takzvanou realitu v mýty, a jak dokonce těmto změnám podléhají i pohádky, které ve své původní "surové" (nezkreslené, nezidealizované) podobě zrcadlily velkou kulturní odlišnost našich předchůdců.
2. Po přečtení Darntonovy knihy bych při ohlédnutí na uplynulý rok považoval za troufalé, ne-li směšné poukázat na něco, co by mohlo nést nálepku zásadní, zlomový či objevný. Přesto doufám, že z našeho každodenního podhoubí povstane jednou cosi rozumnějšího a prozíravějšího než zase nějaká ta revoluce. Stačí maličkost: nebýt nepoučitelní.
Antonín Hošťálek, novinář a publicista
1. Brno nacistické Alexandra Brummera a Michala Konečného. Jde o poučnou četbu. Znovu si připomeneme, jak člověk je tvor tvárný. Dočteme se mimo jiné, jak padesát tisíc lidí hajlovalo na Zelném rynku, jak se středem města vinul špalír Brňanů, kteří chtěli podepsat kondolenční listiny po atentátu na Heydricha, nebo jak v srpnu 1939, v čase vypjaté antisemitské kampaně, řádil dav v židovské kavárně Esplanade.
"A v té chvíli," citují autoři očitého svědka Bedřicha Golombka, "vyběhl z kavárny starší šedovlasý žid. (…) Dav propukl v jásot. A ti lidé, na pohled zcela slušní, zcela civilizovaní, se kterými byste za normálních dob bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali tomu starému muži celou silou pěstmi (…) anebo ho kopali. Běžel tou ulicí a ze všech stran se na něho sypaly rány. Nehlesl, ale najednou se svalil… Byl mrtvý. Situace byla tak vyhrocená, že jednoho žida odvedl na policejní stanici sám příslušník SS, aby zabránil dalšímu lynčování."
2. Lynčování Miloše Zemana. Je to ubohé. Odporné. Uvedu jednu autentickou příhodu, která svědčí patrně o tom, že lijí nenávist k prezidentovi do dětí už v základních školách: Cestoval jsem rychlíkem do Prahy, se mnou šestá třída z Pardubic. V chodbičce pojednou jeden chlapec vykřikl: "Uděláme vzpouru proti Zemanovi!" - a v odpověď pěstičky za souhlasného jásotu zahrozily ku Praze…
Petr Pospíchal, publicista, diplomat, podnikatel
1. Jaroslav Flégr: Pozor, Toxo! Vědecká publikace psaná čtivým a vtipným stylem, zajímavě členěná, aby mohly být i složité odborné záležitosti lépe pochopeny. Flégrovy objevy souvislostí okolo toxoplasmózy mi umožnily lépe porozumět sobě samému (zjevně také toxopozitivnímu) a také lidem okolo sebe. Kniha mi otevřela široký obzor a naučila mě, jak nově uvažovat o světě. Porozumět tomu, že vzájemné vztahy nejrůznějších forem života jsou velice spletité, že se organismy různých úrovní ovlivňují až do úrovně vůle. To všechno mne tak obohatilo, že o tom do nynějška na potkání vyprávím kdekomu.
2. Zvolení nového papeže Františka. Vždycky jsem tajně věřil v to, že jazyk úcty, lásky a bratrství může měnit svět. V téhle džungli, v níž se proměnily naše naděje staré čtvrt století, je každé slovo Františka velkým činem, protože nám říká, že má smysl myslet pozitivně, myslet na chudé a ponížené a brát v ochranu slabé. Člověku přijde občas nepatřičné užívat silná slova. Ale František nám ukazuje, že se jazyk ideálů může stát i naším každodenním jazykem.
Tomáš Mozga, občanský aktivista, organizátor, Dialog Centrum
1. Ladislav Mňačko: Jak chutná moc (Československý spisovatel, Praha 1967/1990).
"Možná že je také štěstí někoho vyzvednout a pak ho zašlápnout, někoho zašlápnout a pak vyzvednout, někoho vyzvednout, někoho zašlápnout. Chutná to? Dává to člověku uspokojení? Ukájí jeho vášně a pudy mstít se na druhých za to, že se ti něčeho nedostává, že ti něco chybí, vybíjet pocity vlastní méněcennosti na druhých, na těch, kteří se smějí, když ty se mračíš, a kteří se mračí, když ty se směješ? (...) K čemu ti byla všechna ta moc, kterou jsi získal? Jak ti chutnala? V čem ti pomohla, co ti vyřešila, kam tě dovedla? Kdysi jsi byl zdravý, silný, plný elánu. A šťastný. Zintenzívnělo tvé štěstí? Přinesla ti moc další štěstí, nebo nahradila bývalé nějakým jiným? Závratnějším? A jaké štěstí?"
Jak by odpověděl současný prezident České republiky a jak jeho předchůdce?
2. České vládnutí získalo na nové nekvalitě. Permanentní viróza, nekulturnost, primitivnost, omezenost, malost, bezcharakternost, sprosťáctví dnes reprezentují Českou republiku vůči okolnímu světu. Vládnutí prezidenta Miloše Zemana a jeho bratrstva vyvolených v demisi jen ukazuje, v jak nevyspělé společnosti, v jak nedokonalém právním státě stále žijeme. Jinak by nebylo možné a myslitelné, aby o nás - občanech státu - už čtyři měsíce rozhodovala vláda party kamarádíčků bez našeho mandátu, bez naší důvěry, bez důvěry parlamentu. Demokratické principy budování státu dostávají pořádně na frak. Všechnu moc lidu Zemanovi - bonusový desátý díl Českého století v přímém přenosu.
Lubomír Houdek, nakladatel, Galén
1. Zní to děsně blbě, ale já se nejvíce "začetl" do knihy námi vydané, tj. do knihy textů Vladimíra Merty Mimo čas, že jsem fakt neměl čas přečíst pořádně nic jiného. Napravím. A moc se mi líbilo poctivé vydání Pěti neděl v balóně od nakladatelství Josefa Vybírala.
2. A pokud jde o událost, tak bohužel jednoznačně "vede" volba prezidenta.
Jaromír Volek, sociolog médií
1. C. G. Jung: Červená kniha (Portál). Po několika letech od anglického vydání jsem se vrátil k tomuto textu v českém překladu. Tentokrát ale s poněkud odlišnou čtenářskou perspektivou či otázkou. Tento Jungův, v jistém smyslu, nevídaně syrový text de facto naznačuje určité možnosti individuální psyché nahlédnout do kolektivně nevědomých procesů, které nejen sytí, ale i s jistou prediktivní silou symbolizují mechanismy spouštějící skupinovou civilizační autodestrukci. V daném kontextu těžko mluvit o čtenářském zážitku v tradičním anketním kódu nadšeného čtenáře. Spíše bych řekl, ta kniha si vás najde.
2. Nemám příliš rád výklad dějin jako sledu izolovaných událostí typu bitev, politických jednání či nečekaného zjevení mesiášů. Proto vnímám danou otázku spíše jako výzvu k popisu jednoho symptomu čehosi hlubšího, co má procesuální povahu. V této perspektivě vidím uplynulý rok jako uskutečnění experimentu in vivo, který naznačuje stále průkazněji, že se česká společnost točí ve spirále stále se vracejících, nezpracovaných, tedy neodžitých témat a traumat, jež ji vracejí k tomu, aby si zopakovala zkušenost s autoritárním typem vládnutí.
Indikátorů této stále nápadnější přitažlivosti či fascinace autokratickou formou uplatňování moci je bezpočet a zdaleka nemám na mysli jen výsledky voleb. Ještě intenzivněji probleskuje tato tendence například v jazyce médií, do kterých se vracejí označení zdánlivě dávno zapomenutá. Například generace novinářů bez paměti ahistoricky oživila označení "kulturní fronta" a nevědomě tak přejala nejen jej, ale s ním i vzorec chování, který de facto prošlapával cestu k únoru 1948. V tomto smyslu se dá říci, že v českých mainstreamových médiích bylo v posledním roce stále více patrné, že žurnalisté mají stále méně pod kontrolou jazyk, který užívají, a jsou stále více v roli těch, kteří jsou jazykem jen mluveni. Tedy, že nejsou pány ve svém domě.
Ilona Švihlíková, ekonomka, občanská aktivistka - Alternativa zdola
1. Knih by bylo obrovské množství, ale protože jich velké množství dostávám, jedná se i o tituly, které si běžný čtenář v ČR prostě nepořídí (jako např. The political economy of public debt and austerity in the EU). Ze slovenských doporučím knihu Ekonomická demokracie, dejiny, teoria, prax od Mariána Sekeráka, a to nejen proto, že jsem k ní napsala předmluvu.
Tento rok jsem se také konečně dostala ke knize Ladislava Feierabenda Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. Vřele bych ji doporučila všem, kteří hledají družstevní inspiraci pro dnešek, aby viděli, jak silné a hluboké jsou naše družstevní tradice a že je v žádném případě nelze jen spojovat s minulým režimem.
2. Tento rok odešlo mnoho velkých osobností, ale mě osobně nejvíce zasáhla smrt venezuelského prezidenta Hugo Cháveze. Jeho obraz je mediálně deformován, ale ti, kteří se více zajímají o Latinskou Ameriku, vědí, že odešla jedna z největších osobností, skutečný lídr a vizionář, srovnatelný se Simonem Bolívarem. V případě Huga Cháveze neplatí, že každý je nahraditelný - on rozhodně ne. Jeho význam pro celou Latinskou Ameriku je dodnes nedoceněn.
Martina Lukášková, psychoterapeutka, astroložka
1. Je pro mne obtížné vybrat jednu a tu postavit do čela. Pro mne to v tuto chvíli je trojice knih. První dvě jsou z nakladatelství Malvern.
Hora analogie od René Daumala. Kniha plná fantazie, barvitých příběhů, humoru a strastí, které provází skupinu přátel hledajících na základě svých dětinských výpočtů, nestálé touhy a nemotorného úsilí Horu analogie spojující Zemi s Nebem.
Druhou knihou z Malvernu je v podstatě filosofický spis Dane Rudhyara Rytmus celostnosti, upozorňující na cyklickou strukturu bytí. Kniha má přesah do mnoha oborů a také silnou a inspirativní rovinu spirituální.
Třetí knihou je Fulcanelliho Tajemství katedrál, které nakladatelství Trigon vydalo ve zcela doplněné, opravené a tedy kompletní verzi. Knihu samozřejmě ocení hermeticky orientovaný čtenář, ale já se domnívám, že i naprostému laikovi nabídne plejádu informací a zajímavostí o francouzských katedrálách. Pak už nezbývá než sednout na nějaký dopravní prostředek a jet se na ty skvosty revolucionářů architektury podívat na vlastní oči.
2. Jako zlomovou událost vnímám zcela minimální zájem o zprávu Daniely Drtinové o stavu veřejnoprávní České televize. Jako zlomový vnímám nárůst nacionalismu, který je tiše přijímán, a mocenské tendence současné hlavy státu.
Jiří Severin, publicista, organizátor kulturních akcí
1. Je to kniha Jiřího Jilíka Olšava ví svoje, oceněná Klubem autorů literatury faktu. Jiří Jilík je trochu hradišťský von Däniken. Ale nejen že se to dobře čte, ale možná je něco z toho i pravda.
2. Vystoupení zlínských "amatérských souborů" ve Velkém kině ve Zlíně (Zlínské jazzové smyčce, Cantica Leticia, Kašavská gajdošská, dětské cimbálové muziky, Dixilend ZUŠ Morava atd.). Neuvěřitelná atmosféra. Od gajd až po muzikál. Vůbec nevadila žánrová pestrost a zdánlivá nejednotnost.
Radovan Zejda, publicista, spisovatel
1. Theodore Darymple: Život na dně (Academia, Praha 2005). Všichni, a tím myslím všechny, se šířkou této problematiky zabývají jen někdy a nesystematicky.
Tomáš Koloc, publicista
1. Protože není kniha jako kniha, dovolím si jmenovat dvě, z nichž nota bene ani jedna už nesvítí novotou.
Z beletrie Netrpělivost srdce Stefana Zweiga, kterou mi doporučil psycholog Ludvík Běťák. Psychologicky velice hluboký a lidskou duši chápající příběh o tom, jak se člověk může dostat do slepé uličky, z níž mu pomůže jen radikální čin, jsem silně prožíval a dá se říct, že mě do jisté míry bolel. Balzám na tuto bolest byl ale druhý rozměr knihy: mosazněknoflíková a sacherdortová atmosféra garnizónního města starého Rakouska-Uherska.
Myslím, že takový Zweig, Musil či Hašek (anebo i Oscar Wilde, když si v Jak je důležité míti Filipa utahoval z viktoriánské Anglie) netušili, že po jediném století kýžený kritický význam jejich děl přehluší lnutí čtenářů postmoderního věku k jejich atmosféře, nostalgie po těch starých dobrých časech, kdy velcí i malí měšťanostové ve všech tolik si vzájemně podobných městech a městečcích impéria usedali o páté ke své odpolední kávě (či čaji), aniž by tušili, že už za pár let bude jejich příjemně ospalý (a v porovnání s věcmi dalšími dost přátelský) svět ten tam…
Z literatury faktu to pak bylo Moje šílené století Ivana Klímy, protože pro lidi, kteří určité dějiny sami nezažili (anebo je zažili jinak), není lepších učebnic nežli jsou osobní vzpomínky bližních.
2. Největší událostí roku mi byla má zatím nejbližší osobní setkání s Moravou, jejichž vrchol jsem v Kulturních novinách popsal ve fejetonu Požehnání. Milan Kundera v Žertu píše, že zatímco Čechy mají své kulturní kořeny v Německu (Bavorsku), Morava je má v Řecku. Díky požehnání mých setkání s Moravany, kteří nesou jméno Plocek, Nečas, Hamada, Čambala, Běťák, Stašek, Fux, Grombíř, Daňková, Kubínová, Velčovská, Celá, ale i spoustu jiných moravských příjmení, se moje zmrzlá česká duše zahřála moravským sluncem natolik, že byla schopna s úspěchem přežít tento náročný rok až do adventu a bohdá i dál. Buď za to Bohu vzdán dík!