Proč to člověk dělá?
Při přípravě textu o výstavě samizdatu, stejně jako předtím při procházení stovek těch podomácku vyrobených publikací, vracela si mi na mysl stále otázka: Proč to ti lidé dělali?
Velká slova o kompenzaci jednostranné ideologicky omezené ediční praxe za socialismu jsou sice pravdivá, ale současně formální. Nevystihují náboj motivace. Ani slova o odporu vůči ideologii a moci podle mne nevystihují hloubku, z níž vyvěrala pracná a z hlediska bezprostřední odezvy málo efektivní samizdatová činnost.
Pamatuju si z dětství každovečerní přerušovanou „kulometnou palbu“ – údery kladívek psacího stroje. Můj otec do noci přepisoval různé texty jiných autorů nebo své překlady v několika kopiích na průklepový papír. V roce 1967 vyšel v nakladatelství Svoboda výběr z díla francouzského paleontologa a křesťanského myslitele Pierra Teilharda de Chardin s názvem Místo člověka v přírodě. V době prolamování tuhé ideologické kazajky z padesátých let a započetí dialogu reformních marxistů s křesťany to byl jeden z důležitých střípků do mozaiky nového a svobodnějšího chápání světa. Otec byl Teilhardovými planetárními úvahami fascinován. V brněnské Univerzitní knihovně objevil ruský překlad jeho základního díla Lidský fenomén (v originále: Le phénomène humain). Půjčil si jej a nevracel tak dlouho, dokud jej nepřeložil. Později získal ještě anglický překlad, podle něhož svůj text korigoval. To bylo v letech 1969–1970. Kdo ví, jakým jazykem a jakou intelektovou mohutností Teilhard vládl, udělá si lehce obrázek o tom, co to bylo za práci (česky vyšla tato kniha až v roce 1990 v nakladatelství Vyšehrad pod názvem Člověk a vesmír v překladu Jana Sokola, Otomara Radiny a Vratislava Šmelhause).
Z pohledu dnešního Klausova „úspěšného“ občana tu vyvstává v podstatě nezodpověditelná otázka: Jakou mohl otec mít motivaci? Nulová vyhlídka na vydání v době normalizace. I kdyby se hypoteticky našel vydavatel, tak by jistě trval na překladu z originálního jazyka, jímž otec nevládl. Jakou mohla mít tato práce odezvu čtenářskou, když pracným výsledkem bylo šest nebo sedm více či méně špatně čitelných strojopisných kopií, a ty se neprodávaly ani nepůjčovaly za peníze, ale kolovaly postupně od jednoho zájemce k druhému? Svým způsobem to bylo nedovolené rozšiřování autorského díla bez svolení autora i vydavatele. Kdyby se za půjčování platilo, tak ještě nedovolené obohacování. K tomu navíc ještě šíření díla ideově neslučitelného s oficiální doktrínou marxistického vědeckého světového názoru. Tato aktivita se tudíž děla na hraně různých rizik a režim toho pochopitelně u „zlobivých“ jedinců rád využíval.
Jenže jednou chycen do vášně takového počínání, otec už nepřestal a začal přepisovat duchovně aktuální a rezonující básně Zahradníčkovy (Znamení moci), Bochořákovy, různé eseje, ale především začal s překlady z německy psaného díla významného švýcarského psychologa Carla Gustava Junga, který mu byl svým celostním pojetím lidské duše nejbližší a nejinspirativnější. Ale zas: Co s tím a pro koho? Výhled na změnu duchovního a politického klimatu v nekonečnu. Na jednoho člověka to také bylo při každodenním zaměstnání a různých rodinných starostech velké břemeno. Jen kolik času zabíraly ty přepisy na stroji! Ale přesto, hlad po této literatuře v kruhu humanitně orientovaných lidí jakýsi byl a našli se i pomocníci. Přítel, primář jedné psychiatrické léčebny, zapojil psychotického pacienta. Ten psal jako robot, neudělal chybu. A když byl překlep v původním textu, vyrobil překlep totožný. Vazby strojopisů vyráběli pacienti v jiné léčebně v rámci arteterapie nebo pomohl spřátelený výtvarník, který pracoval v Papírnách Brno a vyvázal v práci načerno Lidský fenomén. Nikdo se s takovými aktivitami pochopitelně veřejně nechlubil.
Přišel rok 1989 a s ním exploze svobodné vydavatelské činnosti. Otcova práce stojí za většinou Jungových titulů, které tu v posledních pětadvaceti letech vyšly. Je to pomník, ale ještě koncem osmdesátých let nepředstavitelný. Otec byl pochopitelně jen jedním z mnoha, kteří pracně vyplňovali prostor duchovní prázdnoty za socialismu. Píšu o něm, protože je mi nejblíž, ale dala by se napsat velká kniha o všech, kteří… Kde jsou dnes? Kde jsou ti, kteří pracují ne pro bezprostřední zisk, ale z jakési zvláštní hluboké a nezničitelné víry pro duchovní potřeby své a člověka budoucnosti? Kde jste?
Svoboda nám přinesla každému paletu možností, jak se realizovat, stejně jako tržně orientovaná společnost vnesla do společnosti ducha soutěživosti, nedůvěřivosti a nutnosti „makat“. Jsme všichni v jednom kole, ale já přesto vím, že tu jste – vy, kteří pracujete za mzdu, jež se nedá proplatit penězi, ale vyplácí vám ji někdo uvnitř vás. Mluví tichým hlasem, lze jej na čas překřičet, ale ani při vykřičení hlasivek jej nelze umlčet. Nakonec bude mít poslední slovo. Jmenuje se Smysl života.
Poznámka redakce: Autor odkazuje na text o výstavě samizdatu, který jsme publikovali v minulém čísle. Přečíst si jej můžete zde.