Otázky bez odpovědi (3. část)
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Kapitola 4. Člověk a lidé
Motto:
Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu zcela závisí naše vlastní štěstí, potom však i pro ty mnohé nepoznané, s jejichž osudem nás váže pouto společného cítění.
(Einstein)
Kdysi ještě v dětství mne napadlo: a co když rodiče, příbuzní, přátelé, všichni lidé, které miluji, nejsou myslící bytosti, ale neživé „skály“? Chodí, ale i neživé věci se pohybují. Mluví, ale i neživé věci vydávají zvuky. Jsou mi podobní, ale i loutky se mi podobají.
Dnes vím, že se nikdy nebudu moci přesvědčit, zda ostatní lidé myslí a vnímají jako já. Ale i kdyby to byly skály, i kdyby byly jen v mé představě, jsem k nim pevně vázán na gordický uzel osudu a lásky. Ano, jedině přes lásku, přátelství, společné cítění jsem vázán na společnost. Někteří mi říkají, že bych měl cítit povinnosti ke společnosti, protože bych bez ní nemohl existovat. Nemohl bych existovat bez masa, přesto necítím žádnou vděčnost k dobytku. Společnost mne šatí, živí, vzdělává, podobně však pečuje i o cvičené psy. Lidé mravně narušení pocházejí i z dobrých ekonomických poměrů, vznikají tam, kde se jim nedostalo lásky.
Citové vztahy k jiným lidem nám dávají relativní jistoty a naplňují nás pocitem zodpovědnosti. Na druhé straně právě pro ně neseme tak těžce relativnost jistot. Kdyby nebylo jiných lidí nebo kdybych se dovedl zbavit jakékoliv citové závislosti na nich, mohl bych být sám sobě bohem, a tudíž měrou všech věcí. Nejtěžší konflikty vznikají, když je naše touha v rozporu s touhou lidí nám blízkých. Kdyby nebylo těchto rozporů, nepotřebovali bychom žádné jistoty.
Jsme tu pro druhé lidi, ale co pro ně máme udělat? Často cítíme, že nejednáme s lidmi tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi. Ocitáme se v citovém vakuu nikoli proto, že bychom tam chtěli být, ale proto, že nevíme jak odtud. Každá vteřina nás usvědčuje z pohodlnosti, lhostejnosti, strachu. Trpíme pocitem viny a život se pro nás stává soudem.
Tento pocit je vyjádřen v Kafkově románu Proces. Josef K. neví, co se mu klade za vinu. Víme jen, že žijeme špatně, nevíme, jak máme žít. Pocity viny proto připadají K. zbytečné a nepatřičné, odmítá je a vysmívá se jim. Nikdy se jich však nezbaví, takže nakonec rozruší jeho život a práci. „Kde je soudce?“ ptá se Josef K. před popravou v strahovském lomu. Ptá se marně, protože není soudce v procesu, v němž se žalujeme sami.
Znám lidi, kteří netrpí kafkovskými pocity. Jsou otevření, činní, užiteční, vážím si jich, mohu jim dokonce závidět. Ale já nejsem oni a jejich jistota nemůže být mou jistotou. Lidstvo je takové, jaké je, právě proto, že lidé jsou různí. Jsme určení biologicky a geneticky, jsme formováni v dětství, na tom nemůžeme nic změnit. Začneme-li jako dospělí hlouběji přemýšlet nad svým životem, vidíme, že můžeme změnit zvyky, názory, ale nikoliv svůj postoj k světu. Jsme, jací jsme, a po této stránce si nemáme co vyčítat. Spíše se musíme snažit být skutečně sebou. Můžeme se však vyhnout konci, který potkal Josefa K., když černí pánové již přišli?
Každý člověk má určitá přání a názory. Říkám tedy, co si myslím, vidím však, že pronáším monology, které nikdo neposlouchá, poněvadž nemají nic společného s jeho přáními a názory.
Každý z nás by měl mluvit za sebe, ale mluvit jen sám za sebe je skličující. Mohu však mluvit za jiné lidi? Ano, pokud jsem jedním z nich. Je ve mně touha stát v řadě, ale je více řad a do žádné se nedovedu zařadit. Mé společenství s lidmi je společenstvím místa, věku, povolání, zájmů, není to však společenství postoje k světu. Chci přesto splynout s lidmi, s nimiž mne spojila náhoda. Jednám-li však, jak oni chtějí, chybí mému jednání vnitřní oprávnění a je proto nejisté a neúčinné. Protože lidem nerozumím, nepoznám, kdy mluví za sebe a kdy se přetvařují. Při náhlých změnách situace musím čekat na jejich vyjádření, již proto se cítím zbytečný. Jestliže se má řada rozejde, zůstávám bezradně stát na místě.
Je tedy zřejmé, že chci-li usilovat o sblížení s lidmi, musím je nejprve poznat. Pozorování, studium, exaktní metody mi umožní popsat a předvídat jejich chování. Mně však nestačí popsat, chci pochopit. Knihy o lásce, psané z různých vědeckých aspektů, lásku popisují, ale neříkají nic o tom, co cítí milenci. Říkají tedy o lásce méně než jediná sloka básně. Básníkovi však mohu rozumět, jedině když je se mnou naladěn na stejné vlně. Jsou-li mi cizí jeho pocity, jsou cizí i slova. Vědomí jiného člověka lze popsat a poznat jen pomocí úsudku z analogie se sebou samým.
Nabízí se tedy východisko: Poznej sebe sama. Ale běda! Nyní usilujeme o nemožné. Mohu přesně zjišťovat pohyby nebeských těles, protože je svým měřením nijak nenarušuji. Chci-li však pozorovat elementární částice, musím je sondovat jinými částicemi a narušuji tak průběh dějů způsobem, který nelze kontrolovat.
Začnu-li pozorovat sám sebe, narušuji tím vlastní vědomí. Ať jednám jakkoliv, zdá se mi, že jednám nepřirozeně, a že bych jednal jinak, kdybych se nezkoumal. Ptám-li se, co chci, přestávám vědět, co chci. Ať říkám cokoliv, mám pocit, že mluvím neupřímně a že bych chtěl říci něco jiného. Nevím-li, co chci, nemohu cílevědomě jednat.
Řada otázek, jimiž se lidé zabývají, mi připomíná otázku, zda je špenát dobrý nebo ne. Zdá se, že je rozumná odpověď: Jak pro koho, komu tedy špenát chutná, ať jej jí, a komu nechutná, ať jí něco jiného. Bohužel se často vaří jen jedno jídlo. Každý podle své chuti bojuje buď za špenát, nebo proti němu. Protiví se mi prosazovat svůj osobní zájem, necítím se spojen s jinými strávníky, nechci však zůstat lhostejný, snažím se tedy hlouběji prozkoumat, co je to vůbec chuť špenátu. Převaluji jej tedy v ústech tak dlouho, až ztratím pojem chuti. Nyní nejenže nevím, jak chutná špenát lidem, ale nevím ani, zda chutná mně samému. Hle, jaká tragika ve špenátu!
Sebezkoumání se lze do jisté míry vyhnout soustředěním se na bádání o objektivních jevech nebo na práci, jejíž efekt lze hodnotit kvantitativně. Nelze se však izolovat od lidí, od politiky, a tedy od konfliktů, o nichž jsem mluvil.
Na bezvýchodnou situaci lze reagovat dvěma krajními způsoby. Mohu odložit všechny zábrany a říci každému, jak mi je. Je však těžké navazovat citové vztahy k lidem, nevíme-li, co po nich chceme, co jim můžeme dát a co oni čekají od nás. Navíc nemá smysl svěřovat se lidem, kteří nechápou naše otázky a mohou se nám jedině smát.
Je také možné nepouštět si nikoho k tělu, vyhýbat se citovým vztahům a tím i konfliktům, jež přinášejí, uchýlit se do samoty. I když jsme k takovému postoji často nuceni, bude mi vždy připadat jako přiznání porážky. Je třeba být sám sebou, a přesto hledat kontakty. Neměli bychom se bát samoty, ale měli bychom se do ní uchylovat ne pro pláč, ale pro získání klidu před dalším bojem.
Pokračování příště
První část tohoto textu si můžete přečíst zde. Druhou část najdete zde.