Radost bez radosti
Kauza výběrového řízení na místo ředitele brněnského Divadla Radost je více než jen sporem o „pouhé“ loutkové divadlo. Je principiálním testem schopnosti politicky jednat a kulturně řešit další směřování města Brna a jeho institucí. (Aktualizováno dodatkem dne 22.4.)
V Brně vyvřela v posledních dnech či několika týdnech na povrch kauza výběrového řízení na místo ředitele Divadla Radost. Reprezentativní soubor dokumentů, názorů i dílčích výroků o vývoji situace si můžete pročíst na facebookové stránce Vše o kauze výběrového řízení. Založilo ji několik lidí z okruhu Divadla Radost, kteří se cítili dotčení způsobem, jakým brněnský radní pro kulturu Matěj Hollan mediálně vystupoval proti jmenování staronového ředitele Vlastimila Pešky do této funkce. Ten vyhrál legitimní výběrové řízení a na tomto postu byl také 14. dubna potvrzen brněnským zastupitelstvem – není ovšem zcela jasné, nejde-li o vítězství Pyrrhovo. A to přes značnou podporu veřejnosti. Petici v Peškův prospěch podepsalo na internetu během týdne zhruba 900 lidí a paralelně probíhá také podpisová akce na papírových arších. Lze předpokládat, že nejméně přes jeden tisíc lidí vyjadřuje svou nespokojenost s Hollanovým postupem. A hlasů přibývá. Což je podivuhodné, když si uvědomíme, že se jedná „jen“ o loutkové divadlo. Za tím vším totiž stojí něco daleko vážnějšího.
Divadlo i nádraží mají něco společného
Publicista a nakladatel (Větrné mlýny) Petr Minařík svým svérázným způsobem kauzu okomentoval na svém blogu na Aktuálně.cz. Hned v úvodu sarkasticky píše: „Hlavní brněnskou starostí těchto dní není, jestli se zdejší nádraží, stále ještě stereotypně nazývané hlavní, přesune vlevo nebo vpravo, ani jestli je dobrý nápad přejmenovávat Masarykův okruh, kde se jezdívaly slavné závody Grand Prix, na Okruh hejtmana Michala Haška; my tady žijeme tím, kdo bude ředitelovat místnímu loutkovému divadlu.“
Navzdory bohorovnému příměru přítele Minaříka musím konstatovat: Ano, my – aspoň někteří v Brně – tím žijeme, protože je to principiální věc. Nikoli kvůli loutkovému divadlu, ale kvůli způsobu, jakým se tu věci dějí a jak se o tom přemýšlí. Když neumí zřizovatel, tedy magistrát, kulturně a politicky na výši zvládnout volbu ředitele loutkového divadla, s jakou kulturou a jak vůbec pak vyřeší problém odsunu nádraží? A bohužel tu nejde o ojedinělou kauzu – případ zastavené privatizace obecních bytů vypadá zatím na politickou neobratnost a současně sociální bezohlednost vůči občanům přímo kardinální. Podporovali jsme změnu na radnici, protože jsme – možná naivně – doufali v transparentnější a etičtější politiku. Z toho stejného důvodu musíme být nyní velmi kritičtí vůči těm, kteří se s využitím našich představ dostali do funkcí.
Město Brno vyhlásilo výběrové řízení na místa ředitelů tří příspěvkových organizací spadajících do oblasti kultury. Mezi nimi i na pozici ředitele Divadla Radost, ve které již více než dvacet let působí Vlastimil Peška, hudební skladatel, herec, muzikant a režisér. V minulosti už byly učiněny pokusy o nové obsazení tohoto postu, nakonec ale vždy zůstal ve funkci on. A v podstatě zřejmě bez větších výhrad zřizovatele, protože divadlo funguje, dosud kolem něj nebyly žádné skandály, pracuje s vyrovnaným rozpočtem a poskytuje své služby tisícům především dětských návštěvníků ke spokojenosti jejich i jejich rodičů a učitelů.
Problematické Výběrové řízení
Výběrové řízení na pozici ředitele bylo vyhlášeno poněkud uspěchaně, uchazeči dostali čas pouhé tři týdny na zpracování koncepce divadla na příštích pět let a požadavky na kandidáty byly omezeny na minimum, aby se mohl přihlásit skutečně kdekdo. Matěj Hollan učinil 11. ledna na Facebooku dokonce takovýto výkop:
„Do konce ledna se můžete, kdo chcete, přihlásit na ředitelování několika poměrně zajímavých brněnských institucí – Muzea města Brna, loutkového divadla Radost a TICu. Co je důležité – nejedná se o formální výběrko s předem známým výhercem, jak bylo obvyklé v letech minulých. Vedení města nemá svého koně, kterého nechá vyhrát, i kdyby proti němu kandidoval pánbů, bude to prostě skutečně otevřené výběrové řízení – dokonce jsme zmírnili kvalifikační požadavky tak, aby neznemožňovaly kandidovat šikovným lidem, kteří nemají třeba ‚5 let v řídicí funkci‘, a přesunuli jsme zodpovědnost posouzení kompetence daného uchazeče na výběrovou komisi. Máme zájem, aby se přihlásilo co nejvíc lidí, ať je z čeho vybírat. Říkejte to všem, trvalé bydliště v Brně není podmínkou.“
Cituju celý text, neboť je ilustrativní. Hollan se představuje jako jeden z nás, který nám, „lidem z kultury“, dává konečně po letech šanci. Ono to má ovšem svá úskalí. Kdo si dá tu práci a jen letmo se seznámí s tím, jak Divadlo Radost vypadá fyzicky, jaký má provoz, jakou plní funkci a jakou cestu ušlo za posledních dvacet let k dnešní podobě, nemůže se ubránit rozpakům nad amatérismem ve vypsání „výběrka“ a v požadavcích kladených na kandidáty. – Pozdější Hollanovo prohlášení, že vyhlásit řízení takto uspěchaně byla chyba, která se už nebude opakovat, působí nepřesvědčivě, nechci-li přímo říci pokrytecky. Vítězové totiž platní budou.
Ve dvoukolovém řízení na ředitele Divadla Radost zvítězil nakonec u výběrové komise stávající ředitel Vlastimil Peška a splnil tak základní předpoklad pro jmenování do funkce. Tento fakt byl ovšem nepřijatelný pro náměstka Hollana, který začal ad hoc jednat. Okamžitě medializoval své nepřekročitelné výhrady: Šlo o údajně rasistické výroky, jichž se měl dopustit Peška při „grilování“ ředitelských uchazečů před divadelním souborem (a lidmi z komise). Za ně podle médií nejdříve nechtěl Pešku vůbec jmenovat, pak prohlásil, že Peška bude ve funkci jen rok a poté jej nahradí druhý v pořadí – Tomáš Pavčík, herec a absolvent teorie divadla a umění, který mimo jiné působí v Malém divadle kjógenu v Brně (viz jeho profil). Hollan dokonce uvedl, že si neumí představit své další setrvání ve funkci, zůstane-li Peška ředitelem.
Vracíme se k ideově správnému umění?
Postoj Matěje Hollana k umění shrnuje jeho text k této kauze na webu hnutí Žít Brno:
„Chápu, že se mnoha lidem musí poslouchat špatně, že divadlo má plnit i jiné funkce než jen čistě ‚umělecké‘. Uvozovky používám záměrně, protože ‚umění‘ uzavřené samo do sebe je pro mne parodií na umění, hlavní přínos kultury pro společnost je její apelativní/edukativní rovina. Opravdu není smyslem veřejných peněz, aby diváci otrocky konzumovali nějaké beztvaré a bezčasé hopsání po jevišti, kulturu si z veřejných peněz platíme kvůli daleko vyšším hodnotám, které v našem evropském prostředí nelze ve velkém realizovat právě bez podpory veřejných peněz.
V uměleckém prostředí jsem vyrostl, v divadlech, zejména dětských a studentských jsem se pohyboval několik let, později jsem se začal věnovat sociálním věcem a nakonec jsem skončil jako politik. Sociální aspekt a kulturní oblast, to byly dvě stěžejní věci programu Žít Brno. Jelikož jsem nyní politický garant za obě tyto oblasti, nemohu dopustit to, aby Radou jmenovaní ředitelé městských organizací byli v přímé opozici proti těmto myšlenkám, které jsou vtěleny i do koaliční smlouvy. Ostatně, jedním z hlavních směrů v kultuře je nyní v Evropě právě kultura a sociální inkluze.“
Pro nás, kteří jsme ve vědomém stavu zažili předchozí státně socialistický režim, to navozuje jisté nepříjemné asociace. A poslouchá se nám to skutečně špatně, zvlášť z úst politika, protože ten za prostými slovy „vyšší hodnoty“, „edukativní“ či „apelativní“ vidí ještě něco jiného. Podřízenost myšlenkám „vtěleným do koaliční smlouvy“, to už je přímý tah na branku. Jistě, i já jsem také mluvil o kultuře jako o službě, ale to je služba člověku, ne ideologii, jíž současný trend sociálního inkluzivismu je. Umění může být vedle sebevyjádření i službou člověku, u něhož si uvědomujeme psychickou realitu a jeho potřeby. A to nikoli čistě konzumně s komerčním záměrem. V dětském věku je aspekt služby neobyčejně důležitý. Dítě je jiným divákem než dospělý člověk. Zodpovědnost umělce služby tkví v uvědomění si této skutečnosti.
Argument, že někdo vyrostl v uměleckém prostředí, není vůbec žádným argumentem, stejně jako pro mě při debatě o problémech není skutečným argumentem, že je někdo dvacet let ředitelem nebo chirurgem. Buď dělá a mluví k věci, anebo mluví, jak se mu to hodí k prosazení vlastních zájmů. Troufám si tvrdit na základě uvedeného citátu, že Matěj Hollan má o umění zkreslenou a značně utilitární představu. Je politik (a možná i nadějný politik, to nepopírám) a nyní chce kulturní instituci diktovat něco, co není v její povaze. Pak se ovšem nesmí divit adekvátní reakci, případně i odmítnutí. Celá situace kolem Divadla Radost se jeví spíše tak, že nebohé divadlo je nyní především politikum a ve své podstatě oběť předchozího nesystémového vývoje města v sociální oblasti.
Kde je hranice politické korektnosti a kdo ji posuzuje?
Na onom uzavřeném fóru, kde se ředitel Peška měl dopustit oněch údajných rasistických výroků, se podle dostupných informací (neexistuje bohužel záznam), mluvilo o tom, jak by jednotliví účastníci řízení přistoupili k inkluzi a vtahování romského etnika do spolupráce s divadlem. Peška, který jako jediný měl dlouhou praxi s vedením instituce v této lokalitě, byl prý k této snaze skeptický a emotivně popsal své dosavadní zkušenosti. To si umím představit, protože sám jsem se několikrát v Radosti z profesních důvodů (natáčení pro rozhlas) vyskytl a zážitky a problémy zaměstnanců v této oblasti jsem vnímal.
To je realita, která se ale nedá obcházet tak, že toho, který si na uzavřeném fóru upřímně postěžuje, označíme veřejně za rasistu. To je politicky zcela nevhodný a neférový přístup. V podstatě jej v médiích zastávali pouze tři lidé, kteří v komisi tvoří jedno názorové křídlo – Matěj Hollan, Robin Kvapil (potažmo iniciativa Brno kulturní, jehož je mluvčím) a Sylva Marková. Pikantní je, že velmi aktivní je právě Kvapil, jehož mandát v komisi na ředitele je mi vcelku záhadou, protože spíše než kulturním dílem na sebe dosud upozornil zejména kontroverzním pomalováním kolejní zdi hákovými kříži a rasistickými výkřiky (více o tom zde).
Vícero přímých účastníků, jimž nemám důvod věřit méně než zapálenému aktivistickému náměstkovi (například režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová či ředitel Slováckého divadla Igor Stránský), se shoduje na tom, že Hollan výroky vytrhl z kontextu a dezinterpretoval. Stejně jako v zápalu boje zkreslil i další fakta (například o spolupráci divadla s romskými institucemi v okolí). To vše lze dohledat na zmíněné facebookové stránce Vše o kauze výběrové řízení. Je docela možné, že se zrovna ve věci účelového osočení z rasismu ještě dočkáme soudní pře, aby komedii nebyl konec.
Ach, ty koncepce!
Hollan a iniciativa Brno kulturní označili Peškovu koncepci za špatnou (protože pokračuje v dosavadním typu umělecké produkce, který Holan nazývá „bezčasým hopsáním“), zatímco tu Pavčíkovu za výbornou. Odkazy na obě najdete zde. Přečetl jsem si je důkladně. Pavčíkova koncepce je lépe editovaná, ale také obsahově formálnější. Kolikrát jsem už slyšel ty různé mantry, na které tak rádi slyší různí manažerští konzultanti: fundraisingový potenciál, financování z více zdrojů… O vícezdrojovém získávání financí v souvislosti s Brnem a jeho institucemi, které mají přinejmenším zemskou, tedy moravskou dimenzi, se marně mluví už nejmíň deset let. Že by najednou fungovala v Radosti? Koncepce obsahuje i fráze typu: „Organizační struktura každého podniku tvoří základ úspěšného řízení. V divadle to platí stonásobně." A Pavčík pokračuje: „Současná struktura řízení Divadla Radost je pro mne nepřehledná.“ – Nepřehlednost může také pramenit z nezkušenosti pozorovatele. Faktem však je, že ta struktura na rozdíl od Pavčíkovy teorie neobyčejně efektivně funguje v reálu, kdy divadlo působí na pomezí podfinancovanosti.
Syrové realitě je naopak věnován Peškův sebestředný monolog. Taky jej mohl dát někomu zkorigovat, chyb je v něm dost. A není moc zřetelně strukturovaný. To je jeho nejzávažnější chyba. I tak je ale pro mne čtení Peškova textu mnohem poutavější než suchá a technokratická koncepce Pavčíkova. Odhlédnu-li od nepříliš obratně formulované sebechvály, Peškův rozklad vychází z praxe, a ne od akademického stolu. A pro mne byl velkým zdrojem poučení – o fungování divadla, o autorovi, o tom, jak přemýšlet, aby divadlo děti vtáhlo a něco jim předalo. A za skutečnost, že po skandálním dvacetiprocentním snížení městského příspěvku (to byl neomluvitelný asociální čin předchozí garnitury vůči městským příspěvkovým organizacím) vyřešil situaci tak, že nemusel propustit jediného zaměstnance, by měl dostat Cenu města Brna.
Zásadní rozdíl mezi oběma návrhy spočívá ale v tom, že Peška chce pokračovat v započatém kurzu s vnitřně konzistentní dramaturgií, což se nelíbí reformátorům, a Pavčík to chce změnit, odpoutat se od akcentu na děti a přitáhnout ke spolupráci značně nesourodou paletu dalších subjektů s „modernějšími“ tématy. Kdybych byl politikem a viděl, že něco tak úctyhodně funguje jako Divadlo Radost, jímž projdou stovky dětí denně a kde vše i z kulturně-pedagogického hlediska klape, sedl bych si s ředitelem a řekl bych mu své výhrady a snažil bych se najít nějaký kompromis. Možná má v tomto směru nakročeno podle svých dosavadních vyjádření primátor Petr Vokřál. Budeme tedy optimisté, že to v Brně není ještě (nebo už zas) tak špatné.
Divadlo Radost – malá rekapitulace
Od roku 1994, kdy Divadlo Radost převzal Vlastimil Peška, se jeho objekt změnil k nepoznání. Nová budova, více scén, zázemí, možnost práce se zvukem, Muzeum loutek (ten název není dobrý, spíše by to měla být prostá Expozice loutek). Kolem čtyři sta padesáti vyprodaných představení pro děti, mládež i dospělé ročně. Divadlo je pevně zabudováno do kulturně-vzdělávací struktury města i okolí, čímž navázalo na svou dlouhou tradici – vždyť téměř každý z nás, obyvatelů Brna, byl jako dítě nejméně jednou v Radosti a odnášel si odsud radostné zážitky, zatímco pod tenkou vědomou slupkou jeho mysli probíhalo hodnotové a emoční tříbení, jež je zvláště u menších dětí nutnou podmínkou pro další zdravé fungování a duševní vývoj.
Divadlo v této činnosti stále pokračuje. Peška zdatně využil dramaturgického hledání brněnských divadel první poloviny devadesátých let a zaplnil důsledně prostor pro dětského diváka. Jeho nový koncepční záměr – komunikovat skrze divadlo s maličkými dětmi kolem tří let – je záslužný, protože podporuje ranou imaginaci a rozvoj duševních schopností dítěte. Divadlo si získalo i celorepublikové uznání a ten, kdo mluví o průměrnosti produkce, prozrazuje své úzce pojaté vidění světa umění. To, čeho Peška za více než dvacet let dosáhl, je úctyhodné. Kdyby se ovšem ředitel měnil každých pět let, nikdy by nejspíš divadlo do této podoby nevybudoval.
Myšlení současných aktivistů v něčem připomíná uvažování technokratických manažerů naší doby. Všechno před námi je špatně, musíme to napravit. Když je někdo dlouho ve funkci, je to také a priori špatné. Tradice nás nezavazuje, ale zdržuje a obtěžuje. Výroky na Peškovu adresu mi připomněly situaci, kdy na Ministerstvo kultury nastoupil osvícený ministr Vítězslav Jandák. Záhy odvolal ředitelku odboru regionální kultury, kterou jsme my všichni v regionech znali, uznávali její zkušenosti a korektní způsob práce: zkrátka pracovala dobře. Na dotaz, proč to udělal, Jandák odvětil: Je už v té funkci šestnáct let, to je dlouho. – Ukazuje se, že tyto manýry nejsou ohraničeny stranickými mantinely.
Zakopaný pes a perspektivy
Vývoj Divadla Radost, divadla do značné míry jednoho muže, má také své stinné stránky. Sice zatím nepřevážily misky vah, ale zmínit je musím, protože v nich možná leží zakopaný pes všech dnešních i budoucích trablů. Když je člověk sám sobě ředitelem, režisérem, hercem, občas i kulisákem, snadno u něj vybují sebestřednost, kterou přestane kriticky reflektovat. Emotivní povaha tuto skutečnost ještě znásobí. Text Peškovy koncepce prozrazuje hodně této vlastnosti, stejně jako jeho webová prezentace a některé výroky v médiích. Zjednodušeně: Sám si zrežíruji, sám si zahraji a sám se také pochválím. Nepůsobí to dobře. Stejně jako nepůsobí dobře, když ředitel řekne, že si sám vybírá nástupce a že chce silně ovlivnit jeho volbu. Byť by na to měl vzhledem k tradici morální nárok.
V tom se ukazuje, jak slabá či špatně ukotvená byla dosavadní role zřizovatele. Divadlo Radost vzniklo jako vize jednoho muže – je to do značné míry jeho dítě a my srdcaři mu rádi přiznáme na ně nárok. Nakonec je to ale také past, v níž skončí on i divadlo. Peška jako dominantní ředitel, autor a dramaturg neměl zřejmě žádnou kompetentní oponenturu ze strany zřizovatele (podobně jako ji asi neměl Stanislav Moša v Městském divadle Brno), analogickou mediální radě, která by například řekla: Poslyšte, my jsme s vámi zajedno v naplňování úlohy divadla, je na to koneckonců i zřizovací listina, ale trváme na tom, abyste jako dramaturg vyhledával další autory. Proč je rozdělení autorských honorářů takové a ne jiné…?
Městem zřizované divadlo nemůže být divadlem jednoho muže, jakkoli výkonného. Pokud je na jednoho naloženo moc, pozná se to – například i v neschopnosti jednat diplomaticky. Peškovo ego je v tomto zrcadlovým odrazem jeho protivníka Hollana, čímž vzniká nepřekročitelná propast. Nejsem si jist, jestli si jsou oba při svých povahách toto schopni připustit. Ale kdyby si přestali vyhrožovat trestními oznámeními, sedli si, promluvili si a pokusili se uznat, že na argumentech té druhé strany něco je, protože oba se o cosi smysluplného upřímně snaží, tak by to bylo určitě dobré pro obě strany, a pro Brno zvlášť.
Aktualizace (22.4.):
1. Byl jsem z více stran upozorněn na skutečnost, že Robin Kvapil není mluvčím iniciativy Brno kulturní. Já jsem ve svém textu vycházel ze skutečnosti, že je spoluautorem a jednou z kontaktních osob u oficiální tiskové zprávy k výběru ředitele divadla Radost na webu Brna kulturního, což je nakonec jen jeho dílčí účast.
2. Pan Kvapil telefonicky zareagoval na můj text, že zmínka o jeho osobě a kontroverzních malůvkách vyznívá, jako kdyby propagoval rasismus, což nikdy nebyla pravda. To je mi líto, jestli to tak vnímá. Já jsem to napsal kvůli porovnání nepřiměřenosti a kontroverznosti použitých výrazových prostředků a k jakým zmatkům to může vést. Proto jsem dal ke své zmínce i přímý odkaz na novinový článek, kde je podstata věci popsána. Jeho kauzu nakonec řešil Nejvyšší správní soud a pan Kvapil jej vyhrál. Čekal bych, že po takové zkušenosti se bude dívat na Peškovy výroky pronesené ve zjevném a po letech jistých zkušeností pochopitelném afektu (a navíc ještě na uzavřeném fóru) s větším nadhledem. Dále mne pan Kvapil upozornil, že do výběrové komise byl jmenován jako politický nominant za hnutí Žít Brno, nikoli primárně za svou práci na poli kultury. Pro mne tím moje pochyby o mandátu zůstávají nezměněny, protože si stále myslím, že ředitele instituce by měli vybírat lidé s adekvátní zkušeností a řídící praxí. A to i z prostředí politických stran.