KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Reportážní zpráva z kraje pod Bezdězem „tehdy“ a „dnes“, podaná většinou formou rozhovoru.

„Nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá…“

Karel Hynek Mácha: Máj

Návrat

Návrat do kraje, kde jsme nebyli čtvrt století, je příběh, z něhož lze – kromě dojetí a vzkříšení dávno zapomenutých (po)citů – vytěžit mnoho poznání o podstatě „tehdy“ a „dnes“. Zvláště odbývalo-li se „tehdy“ v kulisách jiných vládnoucích ideologií a společenského uspořádání nežli „dnes“. Své o tom věděl i František Hrubín, když se tímto příběhem inspiroval při psaní svých velkých epických básní, Zlaté renety a Romance pro křídlovku, podle nichž tvůrce velkofilmů Otakar Vávra natočil své nejsubtilnější, nejotevřenější, a také nejúspěšnější filmy… I sláva kraje, do něhož jsem se na začátku letošního srpna po třiadvaceti letech vrátil já, je postavena na básni. Dokonce na té nejslavnější, která založila tradici moderní české literatury. „Jezero hladké v křovích stinných / zvučelo temně tajný bol / břeh je objímal kol a kol / a slunce jasná světů jiných…“

Když sem ve třicátých letech 19. století Karel Hynek Mácha za svým přítelem Eduardem Hindlem, úředníkem na zdejším Valdštejnském panství, přijel (později už – coby horlivý chodec – přicházel pěšky), jmenovalo se „jezero“ Velký hiršberský rybník. Jméno Hirschberg (česky Doksy), v překladu Jelení vrch, vzniklo na základě příhody, která dle tradice dala vzniknout i zdejší vodní ploše. Když Karel IV. během svých cest pobýval na Bezdězu, jelen, kterého honil, se zatoulal do údolí mezi kopci Sroubeným a Borným. Údolí se císaři a králi zalíbilo jako místo pro budoucí rybník. Poté, co v letech 1366–1367 rybník vznikl, čekalo ho 450 let, kdy jeho exotická zákoutí oceňoval jen exotický druh parem, které byly chovány v jeho vodách.

První „CAMP“ tu vznikl až na začátku 19. století, kdy se bohatý pražský vinárník KAMPe vrátil domů do Doks a založil na místních svazích vinohrad, kde pěstoval víno pro svou vinárnu, pro jejíž hosty (protože ležela na břehu rybníka) vymohl od místní valdštejnské vrchnosti i povolení koupání. Po jednom takovém osvěžení, během něhož se romantik Mácha kochal scenériemi skal na březích rybníka porostlých rozeklanými borovicemi, uslyšel ve vinárně pana Kampeho příběh svého jmenovce. Hynek Schiffner z nedaleké Dubé byl roku 1774 odsouzen za to, že zabil svého otce, jenž odmítl požehnat jeho sňatku s milovanou dívkou (a ta potom spáchala sebevraždu). Nebyl vůdcem loupežníků, byl to jen venkovský chmelař, a o tom, že zavražděný otec měl poměr s jeho dívkou, existovaly mezi lidmi spíše jen dohady. Hynek Schiffner byl nicméně poslední osobou na území Českého království, která byla sprovozena ze světa lámáním v kole. A byl to také strýc zetě vinárníka Kampeho, zakladatele turistického ruchu v tomto kraji. Toho Jana Nepomuka Kampeho, který Máchovi odvyprávěl odsouzencův příběh, aniž by tušil, jak tím do budoucna zvýší atraktivitu svého „rezortu“…

Rozhovor autora (TK, 37 let) s jeho přítelem (IM, 50 let), který mu po letech poskytl přístřeší v kraji jeho kořenů…

TK: Když jsem byl malý, nevěděl jsem o kořenech tohoto místa vůbec nic. Píše-li ale Jiří Wolker o Svatém Kopečku u Olomouce „zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti / v borových pasekách a lískovém houšti dobře zasety“, pak totéž platí o prázdninách v době mé docházky do mateřské a základní školy a o skalních cestičkách ve zdejším lázeňském městečku Staré Splavy. Na lavičce u zastávky, kde ze skalního kaňonu vyjížděl vlak, tehdy sedával muž, jehož otec byl příslušník americké armády, která v roce 1945 osvobozovala blízký kraj. Dnes bychom ho nazvali bezdomovcem. Pil z placaté láhve rum a my děti jsme se na něj chodili dívat a z nedaleké samoobsluhy mu nosily svačinu, protože to byl Indián – a všude kolem byl pro nás Divoký západ. Žije ještě?

IM: Nevím. Já jsem sem přišel až na přelomu tisíciletí. Ale na té lavičce – jak vidíš – už dnes nikdo nesedává. V samoobsluze, která tu zkrachovala v roce 2001, je dnes informační centrum, které provozuje naše rodina, a z druhé strany náš penzion, ve kterém bydlíš. Ale Indiáni odsud neodešli. Otec mé ženy byl Peruánec z rodu inckých králů, a na našich dětech je to dost vidět. Takže jsi vlastně zase u Indiánů.

TK: A Divoký západ tu – jak vidím – taky pořád je…

IM: Tady je Divoký západ vlastně už od konce první světové války. Tenkrát museli díky pozemkové reformě Valdštejnové zpřístupnit jezero pro turistický ruch, vznikly tady pláže, po jezeře začaly jezdit výletní lodě, a lidi z vnitrozemí si tu začali stavět nebo najímat první vily, penziony, hotýlky…

TK: …patřil mezi ně i Rudolf Forman z Čáslavi, úřední otec Miloše Formana, kterému svůj hotel Rut ve třicátých letech, před svou emigrací do Jižní Ameriky, přenechal režisérův biologický otec, pražský architekt Otto Kohn. Profesor Forman byl, pokud vím, předsedou místního turistického spolku a za něj jako první vznesl požadavek, aby byl rybník přejmenován na Máchovo jezero…

IM: O tom chci právě mluvit. Jezerem totiž tenkrát vedla jazyková hranice; Doksy byly ještě české, ale Staré Splavy – vlastně Thammühl – už byly německé; a na starého Formana se snesla smršť nadávek: Když už má tu drzost pořídit si ve zdejším kraji hotel, měl by mlčet, a ne si dovolit navrhovat název německého rybníka podle českého obrozeneckého básníka. To bylo v létě 1938 a za dva měsíce byly Splavy součástí Říše.

Náš dnešní penzion postavila židovská rodina Seidlů přesně v tom stylu, jak se tehdy hotely stavěly, a jak to známe ze starých filmů; malé pokoje na přespání a veliké sály, kam se bez problémů vešel orchestr a kde lidi v družné zábavě trávili celý den. Když pak Seidlovi (Pozn. TK: …stejně jako rodiče Miloše Formana, které zatkli za účast v odboji a oni ve vězení zahynuli…) zmizeli v koncentráku, převzala hotel německá rodina. Ale pozor: Ne zadarmo, jak jsme to dělali po válce my Češi. Němci si museli vzít mastnou hypotéku od říšské banky a splácet hotel státu. Po válce pak prakticky celé Splavy získaly odbory a udělaly ze zdejších hotelů zotavovny. To byl už stav, jaký si pamatuješ ty z 80. let. Zotavovna Rudý říjen, zotavovna František Kouba, pojmenovaná podle úderníka…

TK: A točily se tu filmy jako Dovolená s Andělem atd. Jenže do zotavoven se člověk tenkrát dostal spíš jen z protekce, a tak rekreanti bydleli v soukromých domech, ale pro případ, že by přišla kontrola nedovoleného podnikání, museli si vymyslet, z jaké strany jsou příbuzní s majitelem. My (než jsme, když mi bylo čtrnáct, dostali poprvé poukázku do Rudého října) bydleli u Těšínských, u Váchů a u Černých, kteří tenkrát měli nádhernou zlatou kolii…

IM: …podle které se dneska jmenuje penzion s restaurací, který mají v domě. Stejně jako Těšínští a Váchovi…

TK: Tenkrát s námi u Černých bydlel herec a scenárista Jiří Bednář, syn slavného básníka Kamila. Nosil jedno jediné žluté tričko, které si každý večer pral, celé dny nevycházel z pokoje, něco psal na psacím stroji a jen občas vyhazoval do popelnice koš plný zmuchlaných papírů. Jednou jsem si jeden z nich z popelnice vytáhl, a to, co jsem si na něm přečetl, se velmi podobalo příběhu syna našich domácích, který utekl ze studia na vojenské střední škole kvůli šikaně. Za rok jsem podobný monolog slyšel z obrazovky v Bednářově seriálu Chlapci a chlapi. Říkal jsem si, že scenárista musí být strašně smutné povolání, ale že bych to chtěl dělat taky…

Taky jsme bydleli s východními Němci (což byli vůbec první cizinci, které jsem potkal), od nichž jsem se naučil jeden příjemný zvyk, který jsem si po letech taky zkusil; dělali si na bytě kompletní letní Vánoce: se stromečkem, prskavkami, dárky… Pamatuju si, že jednou jim s Vánocemi kolidovalo nějaké fotbalové mistrovství, v rámci něhož se hrál zápas SRN–NDR, dali si televizi na zahradu, udělali si tam kino, a – ač byli východní – fandili západu.

Na pláž, kde – ač tam byl jen jeden malý skokánek, jeden stánek s párky a jeden stánek PNS – tenkrát byla hlava na hlavě, i spousta východních Němců a Poláků, s námi chodili Jiří Wimmer a Jiří Schwarz, který hrál Máchu ve Vláčilově filmu Mág. A taky rozhlasový redaktor Robert Tamchyna, kterého jednou mí rodiče poprosili, aby hlídal, že neuteču z deky. Po revoluci pak dostal náročnější úkol: dělat s prezidentem Havlem Hovory z Lán…

IM: Po revoluci přišly náročnější úkoly na nás všechny. Když jsem se v roce 2001 přes internet dozvěděl o tomhle domě, byl obchod v krachu a v hotelových prostorech bydlela romská rodina, která se rozhodně nedala nazvat slušnou. Když jsem objekt koupil (abych si udělal radost v dlouhodobé nemoci, která mě tak trochu stihla z pracovního nasazení…), dal jsem té rodině, která tu squatovala, poměrně dlouhou lhůtu, do kdy se má se svými věcmi vystěhovat, a oni to akceptovali. Když jsem přijel dělat hrubou vyvážku, v domě nikdo nebyl, a tak jsem vyvezl i jejich věci. Pak jsem začal řešit exkrementy. Nejspíš to řešili nejprve do krabic, kterých v krámě zbyla spousta, a když jim krabice došly, pokryli v několika místnostech několikacentimetrovou vrstvou i podlahu. Celkem to dělalo několik kanalizačních vozů. Potom jsem se odjel poradit se známými lékaři hygieniky o způsobu dezinfekce. Vyfasoval jsem od nich takový ten dezinfikátorský skafandr, preparát s aplikátorem, a dezinfikoval jsem. Pak přišlo na řadu škrabání stěn a další dezinfekce, dezinsekce, deratizace… S vysoušením mi pomohl majitel místní dřevařské firmy, který mi pak několik let dodával kvalitní dřevo na topení. Taky Rom, ale zřejmě z úplně jiné rodiny… Když jsem práci dokončil, objevili se mí předchůdci a nevybíravými slovy mi začali přes plot nadávat za to, že jsem jejich věci odvezl na skládku. Nejspíš proto, že jsem vypadal nekompromisně, za nějakou dobu zmizeli. Tehdy jsem na zahradě objevil prohlubeň, kde byly pod vrstvou půdy vysekané otvory pro dva hrnce…

TK: Poklad! Já jsem už jako kluk věděl, že tu někde je! A měl jsem to z hodnověrných pramenů: o pokladu přece bylo hned několik příběhů ve Čtyřlístku, komiksu, jehož děj autor Jaroslav Němeček, (mimochodem strýček webového správce Kulturních novin Ondry Němečka) už před 46 lety umístil k Máchovu jezeru!

IM: Jenže ten poklad už tam nebyl! Hrnce byly prázdné! Až po letech jsem potkal vedoucího bývalé provozovny, která byla za socialismu v našem penzionu, a ten mi tu záhadu vysvětlil. Kdysi za ním přišli dva němečtí teenageři, rekreanti, kteří ho prosili, jestli by jim nedovolil stanovat na zdejší zahradě. Řekli mu upřímně, že jsou synové bývalého majitele a že by ze sentimentality chtěli strávit léto tam, kde žili jejich rodiče. On jim to dovolil a oni si na zdejší zahradě postavili stan. Málokdy byli vidět, ale vedoucí byl pořád v práci, a tak se o ně příliš nestaral. Pak je přestal vídat úplně. Jenže přišel podzim a opuštěný stan stál na zahradě dál. Vedoucí se do něj tedy podíval a uviděl opuštěnou jámu. Přišli si pro to, co tu jejich rodiče zanechali…

TK: To já vlastně taky. Když Miloš Forman po válce nakrátko znovu dostal hotel Rut, první, koho pozval na projížďku hotelovou loďkou Jola, byli moje babička a děda – což se dá doložit fotkou, která byla během té plavby pořízena. Když jsem se nedávno pracovně setkal s barrandovským historikem Pavlem Jirasem, vyžádal si ode mě tu fotografii do vznikající publikace o československé nové filmové vlně. Je tu letní kino, do kterého šel můj táta jako malý s Formanovým bratrem Pavlem na premiéru Milošova filmu Hoří, má panenko, a já tam jako malý s tátou přelézal plot, abych mohl mezi stromy vidět mládeži nepřístupný film Bony a klid – ale neviděl, protože nás vyhnali příslušníci VB se psy. Ale viděl jsem tam poprvé Krokodýla Dundeeho, během jehož promítání se odehrál vtip na druhou; při gagu, kdy newyorská novinářka dá australskému zálesákovi hádat, k čemu je bidet. Tomu vtipu se tenkrát smála jen moje máma, která vyrostla ve Švýcarsku a jediná znala účel bidetu. Zbytek kina – stejně jako zálesák Mick Dundee z divočiny – nevěděl, o co jde… Dneska by to tu diváci už věděli…

IM: Kdyby to kino ještě existovalo…

TK: Už neexistuje? Škoda… Když jsem byl malý, chtěl jsem od nás ze Všetat do Doks postavit přímou železnici, abychom tam byli z domova dřív. Dnešní Splavy ale už většinou nepoznávám. Na pláži je rezort s několika gumovými skákadly, a díky nim stojí vstup 150 korun, je tu diskotéka, z níž od rána do večera zní taneční hudba, „vysílaná“ reproduktory na celou pláž spolu s cenami zlevněných nápojů, stánek, v němž se dělají masáže, stánek s pedikúrou, stánek s manikúrou, restaurace s pizzou… A po pláži chodí paní s megafonem a halasně vybírá pokuty za „neautorizované použití plážového lehátka“ s tím, že celá pláž je pokrytá kamerami (ale upozorněními, že si nesmíte dát batoh na lehátko už ne). Na vrcholu sezóny je pláž poloprázdná, české rodiny, které sem jezdívaly, jsou asi všechny někde v Turecku, po pláži se potlouká jen pár zlitých teenagerů ze zlaté mládeže, které otáčejí své kapesné v Cuba Libre a chodí znuděně postupně na masáž, manikúru, pedikúru… Z cizinců jsem potkal jen několik ruských rodin, se kterými jsem se snažil navázat hovor, ale vůbec se se mnou nebavily…

IM: Spíš bych řekl, že dost českých průměrných rodin už dnes vůbec nemá peníze na JAKOUKOLI rekreaci. A ti Rusové se bojí, protože čtou dnešní české noviny. Jsou to většinou rodiny sovětských důstojníků, kteří „za tvých časů“ pobývali tady za kopcem v Milovicích, byli odsunuti, „vydělali si“, a vrátili se. Někteří z nich mají doma v Rusku cestovní kanceláře, ale dělají to tak blbě, že lidi odněkud z Moskvy nebo z Petrohradu, kteří v životě neopustili Rusko, pošlou do drahého turistického rezortu ve Splavech nebo v Doksech (třeba do toho s plotem i ve vodě, který byl v osmdesátých letech zotavovnou ÚV KSČ) a už nikam jinam. A oni potom stráví celé dny u nás v informačním středisku, a pídí se tu, jak se nejlépe dostat do Prahy nebo do Drážďan.

TK: Ten ÚV-rezort jsme, když jsem byl malý, vždycky obdivovali jako vrchol snobismu, protože tam byla jedna samostatná dlouhá budova jen pro hraní kuželek…

IM: Vidíš, a to je dneska už skoro všude!

TK: …ale protože tam chodili strážní, říkal nám táta: „Nedívejte se tam…“ Dneska chodí podle plotu zas, jen mají stejnokroje soukromé bezpečnostní agentury… Ale můj děda by se tam dostal. Když Němci v roce 1938 svrhli z Jarmiliny skály do jezera Máchovu sochu, byl mezi těmi, co ji vylovili a převezli za demarkační čáru do dědova rodného města, Bělé pod Bezdězem.

IM: To je v těchhle dnech jedno z nejslavnějších míst v republice – a vidíš: i z tamního tábora se uprchlíci dostali. Už jsem je čekal i u nás na informačním centru, protože jsou na tom dost podobně jako ti Rusové z těch blbých cestovek. Zatím nepřišli…

TK: Tohle je jedna z mála věcí, která je u nás pořád stejná. Pamatuju si, že jsme jednou jeli ze Splavů s dělníkem původem z Kuby, který měl černou pleť, a když jsme vystupovali, přišel k němu nějakej chlap úplně našrot, strkal mu rohlík a říkal: „Na vezmi, si!“, a když Kubánec rohlík nechtěl, odsekl mu: „Vlastně máš pravdu, vy už jste nás vyžrali dost…“

To se nám tentokrát asi nestane; uprchlíci – místo aby už byli dávno v Německu, kam chtějí – jsou zavření v táboře v Bělé, a na trati mezi Boleslaví a Nymburkem, která se na poslední chvíli opravuje z dotací EU, pracují jen ti naši romští braši. A my to do Nymburka zas objedeme po silnici tím luxusním výlukovým autobusem, vypůjčeným od nizozemských drah (což je pro mě, starýho průvodce, který ví, že Nymburk ve 13. století založili holandští kolonisté, moc pěkná synchronicita…)

Já si uvědomuju, že z toho, co tu vykládám, musím vyznívat trochu jako škarohlíd. Přiznávám, že jeden z důvodů, proč dnešní režim vůbec nemám rád, spočívá v tom, že na přelomu režimů se nám tak nějak navždy rozpadla rodina – a to vlastně přímo tady – a pak jsem musel dost rychle vyrůst. Kupodivu jsem si ale Mácháč a Splavy neznechutil, spíš naopak. Léta se mi zdál sen, že jedu vlakem, mezi stromy probleskuje Mácháč, já z něj vyskočím a přibližuju se k němu, už cítím jeho vodu a cítím, že do mě vchází ztracená síla, že jsem zase klidnej a silnej. Zdejší jezero se mi zkrátka ve snech proměnilo v něco na způsob Jordánu. Proto jsem byl v těchhle dnech naivně zklamanej, když jsem zjistil, že nic z toho se tu neděje. Ale teď mi nějak pomalu dochází, že ono se to neztratilo, že to všechno pořád je – jenom ne venku, ale vevnitř. Dokonce se ve mně probudilo pár ztracených pocitů, když jsem viděl toho malého kluka kamarádů, co sem přijeli se mnou, jak si hraje s kamínky, které se vydrolily z pískovcové skály, jak má oči navrch hlavy, že jede poprvé parníkem a elektrickým autíčkem…

Vidíš, myslím, že asi to jediné, co se nezměnilo, je stálý lunapark na okraji Splavů, ve kterém je pořád ta samá střelnice a elektrická autíčka, a ani ta se vůbec nezměnila, jen je trochu polepili reklamními nápisy. Pravda – zvenku je motodrom trochu barevnější a svítivější, ale já jsem z něho dneska byl snad ještě nadšenější než jako dítě. Dneska jsem já – kterého mnoho lidí zná jako nesnesitelného estéta – pochopil, že existují místa, kde kýč není kýč, ale je to skutečná krása.

(A přisadím si: Dnes je bohužel daleko víc míst, kde je tomu právě naopak.)

Řičel jsem radostí, a jen z jednoho mi bylo smutno. Myslel jsem si, že majitel motodromu, pan Novotný (kterého jsme se jako děti dost báli, protože nás umravňoval), je po těch letech už po smrti. Zeptal jsem se na to toho pána, co autíčka obsluhoval – a on jen ukázal rukou: „Támhle stojí… Už 41 let…“

(Pozn. TK: Dneska bych se ho už nebál; vypadá hodnější. Možná i proto, že ani já už dnes nejsem rošťák v trenýrkách, a vypadám dost usedle…)

Takže si představ, že jsem dneska po 23 letech zase viděl pana Novotného i elektrické autíčko!

IM: (se smíchem) Myslíš toho elektrického Nissana, který nám parkuje na dvoře penzionu a nabíjí se?

TK: Z toho mám taky oči navrch hlavy. Kolik takových elektromobilů dneska asi v republice je?

IM: Okolo stovky – a snad jich bude víc.

Ale nemáš dneska oči navrch hlavy ještě z něčeho? Vypadáš tak!

TL: Z toho, že jsem po letech dokázal přeplavat Mácháč do Doks a zpátky. Poprvé jsem to zvládnul v jedenácti s tátou. Táta byl tenkrát několik týdnů po operaci krčku, já jsem si tehdy roztrhnul o rezavý hřebík ruku od dlaně až po loket, ale obalili jsme si rány igelitem, a zvládli jsme to. A dneska jsem to dal zas!

IM: Blahopřeju! Tak vidíš: to je vedle našeho stálého elektro-motodromu už druhá věc, která se napříč režimy nemění…