KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Švýcarský esejista, spisovatel, psychoanalytik a nakladatelský editor Roland Jaccard (1941) nezastírá své bytostné sklony k pesimismu a nihilismu. Jeho svérázné názory jsou jádrem následujícího rozhovoru.

S Rolandem Jaccardem jsem se setkal v roce 2013 v luxusním a slavném pařížském hotelu Lutecia. Roland Jaccard nezklamal a k rozhovoru se dostavil v ošumělém oblečení a se starou plátěnou bílou kšiltovkou. Jeho oblečení a vzhled kontrastoval s luxusním prostředím hotelu. Měl jsem strach, aby nás vůbec obsloužili. O to větší bylo mé překvapení, když ho číšníci znali křestním jménem a automaticky mu donesli jeho speciální koktejl. Rolland mi vysvětlil, že je tu něco jako štamgast, protože sem každý čtvrtek chodí hrát šachy s francouzskými intelektuály. Tento nenápadný člověk byl osobní, a možná jediný přítel Emila Ciorana (pozn. red.: rumunský filosof a esejista usadivší se ve Francii, významný představitel skepticismu a nihilismu). I přesto, že profesní kariéru považuje za marnost, tak 35 let řídil edici v PUF (Presse Universitaire Française, ekvivalent naší Academie), napsal několik knih a často přispíval do kulturních rubrik v Le Monde.

Pane Jaccarde, vy jste se už nihilistou narodil, nebo jste se jím stal?

Nemůžu říci, že nihilismus je dědičný. Určitě jsem však měl pro něj vnější dispozice. Narodil jsem se v roce 1941. To byla spíše temná doba, neřkuli doba destruktivní zábavy. Moje matka utekla z Rakouska. Ale i tak jsem prožil u břehu řeky ve Švýcarsku dětství plné rozmazlování. Nihilismus přišel spíše až v době dospívání. Byl jsem snílkem, a tím jsem zůstal až dodnes. V čase před dospíváním jsem si určitě nekladl metafyzické otázky, zdali je dobré nebo špatné se narodit, mít děti, vlast. V patnácti jsem si přečetl Metafyziku lásky a smrti od Schopenhauera a také jsem napsal první článek do novin Gazzeta de Lausanne, které byly svého času důležitými švýcarskými novinami. Článek byl o buddhismu, v té době jsem v buddhismu viděl určitou formu nihilismu. A tím se do mého nitra nesmazatelně zapsala buddhistická ponaučení, jako například, pokud ti někdo nadává, buď spokojen, že jsi nedostal políček, pokud ti někdo dá políček, buď spokojen, že jsi nebyl zmlácen, pokud jsi zmlácen, buď spokojen, že jsi nebyl zabit, a pokud tě někdo zabije, buď spokojen, že jsi opustil tak strašlivý svět. A pod vlivem vzpomínek z druhé světové války jsem si řekl, že tohle není špatné. Nakonec jsem si uvědomil, že celkové hodnocení země, jako je Švýcarsko, země, která byla ušetřena války, je bohatá a kde je určitě příjemné žít, není pozitivní, když se podíváme do hloubky. Tento pohled obsahuje jistou formu nihilismu. Ústřední idea nihilismu, pokud ji shrnu vulgárně, říká následující: Stojí to za to, nebo ne. V šestnácti sedmnácti jsem si myslel, že všichni moji vrstevníci smýšlí stejně jako já, to znamená, že to za to nestojí. A časem jsem si začal uvědomovat, že moji přátelé a přítelkyně se mnou negativní pohled na svět nesdílejí. Oni se spíše starali o zachování a rozmnožení lidského druhu. Tak jsem se postupem času stal izolovanějším, což určitě nebylo nepříjemné. Co bylo evidentní pro mne, to moji vrstevníci nesdíleli.

Našel jste si potom přátele?

Pokračoval jsem v četbě, objevil jsem Ciorana a postupem času jsme se sblížili. Dále mě ovlivnila kniha Moje sebevražda od Henriho Roordy (pozn. red.: švýcarský humorista a esejista), který byl v Lausanne učitelem matematiky mého otce. Není moc známý, ale jeho kniha stojí za přečtení. Podařilo se mi setrvat ve svém bytí jakožto dobrý spinozista. Tato setkání přicházela sama od sebe přirozeným způsobem.

Nihilismus nás varuje před pomíjivostí přátelských vztahů, našel jste tedy mnoho přátel stejného smýšlení?

Myslíte přátele na Faceboku?… Byl jsem jedináček, neměl jsem žádnou rodinu, žádné bratrance, moji rodiče byli na sobě hodně nezávislí. V této situaci máte dvě možnosti, buď se uzavřete do sebe, anebo se snažíte najít druhé.

Takže jste vlastně byl donucen najít si přátele?

Donucen, protože shledávám, že člověk je zajímavý objekt k pozorování. Člověk je pitoreskní.

V hledání přátel nebyla jiná další motivace než toto pozorování, nebylo něco hlubšího?

Samozřejmě tam bylo něco hlubšího: sex. Nevím, jestli je to dostatečně hluboké, ale určitě to je líbivé. Sex je jedna z mála rozkoší našeho života. Přátelství a láska jsou pěkné pojmy, ale jen s hodně velkým odstupem. Příkladem může být situace, kdy dva dobří přátelé zůstanou zavřeni několik hodin ve výtahu. V této situaci se přátelství rychle vypaří. Co zidealizuje a nejvíc posílí přátelství nebo lásku, je ztráta milovaného objektu. Ideální je tedy mít přátele nebo milenky, kteří už zemřeli.

Přátelství s živými vás tedy nezajímá?

Ale ano, pomáhá ukrátit čas. Protože člověk je často sám sobě velmi špatným společníkem. Ostatní lidé vás odvedou od sebe samého. Život je rozptýlení, jak říkal Pascal. Rozptýlením mohou být ženy, fotbal a v opravdu malé míře děti.

Ale to je trošku v protikladu s tím, jak na mě působíte. Vy jste výborný společník, usměvavý, zároveň se dá říct, že jste v životě uspěl jak po profesionální stránce, tak po stránce společenské, a to není moc typické pro nihilistu, protože obrázek mladého nihilisty je spíše pochmurný?

Především mám šťastnou povahu. Nihilismus je klíč k úspěchu. Mladí nihilisté jsou často průměrní ve svém nihilismu. Pokud budeme upřímní, tak nihilismus je směr, který ochraňuje, protože máte možnost sebevraždy. Nihilista si může vždy říct: „Jestli to nebude fungovat, tak to na zemi zabalím.“ To je hodně praktická filosofie. Například třikrát mi nabízeli, abych se stal stálým členem redakce Le Monde. Pracoval jsem pro ně, ale jako externista. Měl jsem na výběr mezi prekérní situací a dobrým příjmem. Já zvolil prekérní situaci. Cioran mě podpořil. Říkal mi: „Pokud máš našetřeno na tři roky života, zůstaň nezávislý na redakci.“ Je to bizarní, ale když máte vnitřní svobodu, máte větší šanci na úspěch.

Jak jste získal vnitřní svobodu?

Těžko říct, v tomto ohledu určitě sehrálo roli více věcí. Jedna z nich je psychoanalýza, kterou jsem podstoupil. Jsem k ní samozřejmě v jistém ohledu kritický, ale představa, že jsme schopni poznat sami sebe, určitě pomůže při rozhodování. Jistou roli sehrál také můj otec, který mi řekl, když mi bylo deset: „Nemáš žádný závazek vůči vlasti, náboženství a rodině, ani vůči mně a matce. Nikomu nic nedlužíš.“ A je to právě koncept dluhu, který v nás probouzí pocit viny. A to je taky důvod, proč nejsem ani velký filosof, ani velký spisovatel, protože nemám žádný pocit viny (smích). To vše bylo záměrné, protože můj otec byl spinozista. Já jsem si vždycky přál, aby osoby, se kterými jsem žil, necítily vůči mně žádný závazek.

Jak byste vy sám definoval nihilismus?

Je potřeba rozlišit pojem nihilismus. Základem pro všechny druhy nihilismu je, že vše je špatné. Z toho vychází základní obecné tvrzení nihilismu, jako například, pro mé rodiče by bylo lépe, kdyby se neoddali rozkoši. Nebo: jestli bůh existuje, tak se mu svět příliš nepovedl, atd. Na základě toho můžeme rozlišovat frivolní nihilismus, balneriánský nihilismus, pak je také apokalyptický nihilismus. Například Hitler je apokalyptický nihilista, nejdříve říká, že je potřeba zabít Židy, potom zabijeme všechny Němce, a nakonec spáchal sebevraždu se svojí ženou. Můžu říct, že jeho pokus byl docela úspěšný. Tento apokalyptický nihilismus Cioran u Hitlera obdivoval. Dále existuje ontologický nihilismus a taktéž mystický nihilismus, který je vyjádřen negativní teologií. Jistí myslitelé vidí formu nihilismu v křesťanství. Myslí si, že Ježíš spáchal sebevraždu. Je evidentní, že základní nihilismus není zajímavý, zajímavé jsou pravě tyto různé formy, které nihilismus bere na sebe. A u mne… Za prvé je hloupé mluvit o mně, protože já neexistuje (smích). Předpokládejme tedy, že já existuje, pak pro mne je nihilismus ontologický. Ale ve všedním a občanském životě jsem sociální demokrat (smích), to znamená, že se snažím, aby mi ostatní co nejméně škodili.

Jedna z vašich knih se jmenuje Nihilistické pokušení. Zajímalo by mě, jakým pokušením musí čelit nihilista oproti jinak smýšlejícímu člověku?

Myslím, že pokušení nezávisí na tom, jestli jste nihilista nebo odlišně smýšlející člověk, který žije v určité iluzi. Pokušení závisí hlavně na věku, myslím si, že všichni staří lidé, co jsou v domovech důchodců, nakonec skončí jako nihilisté. Pro mě jako nihilistu, který nemá valnou cenu, je snad jediným pokušením sebevražda. No ale sebevražda je skoro úkol pro nihilistu. To je také důvod, proč jsem nazval svou knihu Nihilistické pokušení, protože jsem ještě nenaplnil svůj úkol (smích).

V této knize mě zaujala tato věta: „Psaní, pokud jste ještě nedosáhli dna nechuti, by mělo být trestáno vězením.“ Je nějaká hlubší touha než nechuť, která vás nutí psát?

Marnost, můj příteli, to je stejné jako sex. Máme pocit, že existujeme v očích druhých, a je to taky způsob, kterým jim může dát poznat, že jsme. Marnost je základ, kostra lidského bytí. Víme, že všechno je marnost, ale pořád máme snahu to nějak změnit, a to je vše.

Vím, že rád rozdáváte moudra, podle kterých se nesmí nikdo řídit. Máte nějaké pro české čtenáře?

Určitě nečtěte moje knihy. Každý má instinktivně vědět, co je pro něj dobré, a pokud to neví, tak je zatracený.

Počkejte, to je skoro protimluv, protože pokud mám instinkt, který řídí můj život, tak přece nemůžu být nihilista?

No teď řeknu něco, co možná bude šokovat mnohé nihilisty. Současný svět ztratil své morální hodnoty. Samozřejmě pro mne jsou to nihilistické hodnoty, které dnes skoro neexistují – ticho a samota. Dnes jsou všichni nějak svázáni, propojeni mezi sebou. Ticho a samota nám umožňují číst dobrou literaturu, přemýšlet o ní a o světě. A toto bylo nahrazeno konstantním rozptýlením. Je čím dál těžší najít prázdnotu. Teď se třeba mluví o mistrovství Evropy ve fotbale. Včera na všech kanálech mluvili o tom, jestli ten hráč byl dobře vychovaný, nebo ne. Jestli tohle gesto je slušné nebo neslušné. Ale to přece nikoho nemůže zajímat. Podívejte se, Evropa se třese v základech. Je válka v Sýrii, arabský svět se změnil a my diskutujeme o tom, jestli je Nasri slušný nebo ne. Dosáhli jsme už absolutního dna. Mě jako nihilistu to může skoro potěšit, protože si řeknu, tak jsme dosáhli úplného dna. Ale já, když jsem vyrůstal, jsem byl vychováván v určitých nárocích, třeba na práci. Tyto nároky jsou velmi důležité, protože dělají náš život plnějším. Jestli jste tlustý, usazený ve svém gauči s pivem a horlivě diskutujete nad tím, jestli se Nasri zachoval správně, potom takový život nemá žádný zájem, a ztratil to málo zájmu, co měl anebo mohl mít. Musím dát za pravdu Georgu Steinerovi, se kterým jsem měl příležitost několikrát večeřet. Jednou mi řekl něco velmi skandálního, a to, že by raději mluvil s kultivovaným esesákem než se členem kapely Beach Boys. A já jsem si řekl: Do prdele, židovský intelektuál zastává takové názory. Se světem není něco v pořádku.

Matěj Široký působí jako lektor filosofie ve Francii, je spoluzakladatelem občanského sdružení Přátelé filosofie.