Počteníčko: Poránu se probudili...
Úryvek z nedokončené divadelní povídky Vasilije Šukšina, odehrávající se na záchytné stanici, jejíž klienti jsou podrobeni sociologickému průzkumu.
„Takže se ptáte na včerejšek, jo?“
„Ano, přesně tak. Jak se vám to včera stalo.“
„Moje stará – jak bych vám to vyložil,“ okamžitě spustil muž. „Zkrátka – ustavičně někoho hostí, pořád u nás doma někdo dřepí, všelijaký takový divný chlapi a ženský… Jdou mi na nervy.“
„A pak jsi říkal, že žádnej důvod nemáš!“ podotkl nervóza.
„To není důvod, už se to vleče ňákých sedm let,“ namítl muž. „A kvůli tomu jsem se včera nenamazal. Ale plný zuby jich mám, to teda jo.“
„Kde je vaše žena zaměstnaná?“ zeptal se sociolog a pilně zapisoval do notesu.
„V samoobsluze jako pokladní. Neskákejte mi do řeči, já vám to všechno povím. Žádný extra potěšení z těchhle svejch řečí nemám, to je jasný. Co tam u nás vyvádějí, to já nevím. Když přijdu, tak vypadnou. Mockrát jsem ji varoval, ale jí to nedojde. Zrovna včera – přijdu domů, sedí tam dva chlapi a ňáká ženská, na stole koňak… Tak jsem je vykopal z bytu. Jeden chlap byl jenom v trenýrkách. Žena přede mnou někam utekla, protože jsem zpřeházel celej kvartýr a nikde jsem ji nenašel. Možná že šla něco koupit nebo co, já nevím, ale nebyla tam. Tak jsem si leh do postele. A jen jsem usnul, přišla milice…“
Velitel milice se v tu chvíli zasmál. Všichni se po něm nechápavě podívali.
„To nic, to nic, jen pokračuj,“ poznamenal velitel. „Já to pak vysvětlím.“
„Byl jste opilý, když jste přišel?“
„Jo, jak pytel.“
„To je všechno?“
„Jo. Ten, co byl jenom v trenýrkách, strašně ječel. Chtěl jsem ho nastrkat do spadu na vodpadky, ale bránil se…“
„Ramenama prolez?“ zvědavě nadskočil elektrikář.
„Co? Kam?“
„No, do tý roury. Kdyby mu prolezly ramena, tak se tam klidně vešel celej.“
„To je všechno?“ zeptal se velitel zachmuřeného muže. Ale v jeho otázce zněl jakýsi skrytý smysl. „Tím to skončilo?“
„Jo,“ odpověděl muž. „Co eště jinýho by mělo bejt?!“
„Jen to, žes ty lidi nevyhodil ze svýho bytu, jinýho nic. Teď tam ty chudáky zrovna mám, víš?!“
Zamračený muž se zatvářil, jako by ho někdo praštil cihlou do hlavy. Až úlekem ucukl.
„Jak je to možný?!“
„To nevím. Ve dvanáct hodin se objevil nějaký vazoun a začal vyhazovat lidi z jejich vlastního bytu. To si umím představit, jak jim asi bylo.“
„No, to je tedy gól!“ pronesl elektrikář. „Cos dělal, prosím tě?! To sis to splet, nebo co?“
Zamračený muž dlouho tesklivě mlčel a díval se na vlastní nohy, potom najednou zvedl hlavu a bouchl se pěstí do kolena.
„Sed jsem do špatnýho trolejbusu!“ rozsvítilo se mu. „Měl jsem ject sedmnáctkou a já sed do devítky… nebo do čtrnáctky.“
„No jo, a přijel na jiný sídliště, to je sranda!“ A elektrikář se zachichotal. „Určitě tam byl skoro stejnej barák…“
„Úplně stejnej,“ poznamenal muž. „Kvartýr měli taky zařízenej úplně stejně… I andulku v kleci tam měli.“
„To se stává,“ řekl velitel. „Takové případy se dějou každou chvíli.“
„Co s ním teď provedete, soudruhu veliteli?“ zeptal se nervóza. Podivně se zklidnil a zamyslel. „Vždyť to nebylo úmyslný, ne?!“
„To se uvidí,“ neurčitě poznamenal velitel a vstal. „Co to znamená – že to nebylo úmyslně… Znáte poslední ustanovení, ne?! S nikým se mazlit nebudem. Tak pokračujte,“ nařídil a odešel.
Přeložila Zdeňka Psůtková.
Vasilij Makarovič Šukšin (1929–1974) byl ruský spisovatel, herec a filmový režisér, autor historického románu Chtěl jsem vám dát svobodu a filmů podle vlastních scénářů Znám jednoho chlapíka (1964) a Červená kalina (1973).