Jiří Orten
Před devadesáti šesti lety se narodil a před sedmdesáti čtyřmi lety tragicky zemřel jeden z největších českých básníků.
Sklenice se sádlem…
Sklenice se sádlem,
o niž je opřen nůž,
a chleba opodál
a slánka, vždyť to znáte.
Hlaďounká deska. Na té
jsou také moje ruce.
Jsem zrovna po večeři.
Dívám se do lampy.
Čas jepic nadešel
a všelijakých broučků.
Nežli se proberu
z těžkopádného snění,
zemře jich několik.
Chytí se do osidel
světla a tmy a stínů
a drobty na stole,
nemalé hory pro ně,
jim potom zlámou vaz.
To, co jsem milovával,
jsem také takto prosnil.
Hleděl jsem do světla
a zatím moje láska
zhynula, přeubohá.
A slova, co tu píši,
jsou pro ni drobty. Kdo to
tak nepozorně jedl?
Už ani psát…
Už ani psát, už ani čísti,
je příliš světla tu.
Nabírám slzy nenávisti,
svou tesknou odplatu.
Jsem hluchý, hluchý pro piano!
Z křehkosti Chopina
nečekám již, že přijde ráno.
Dušičko kropená,
jaký to déšť! To Bůh tě kropí
lidskostí malých ran.
Toužil jsem běžet do potopy,
být nebem nabírán — — —
Už ani psát, už ani čísti,
je příliš světla tu.
Jsem jako nářek z touhy listí.
Bez víry. Bez šatů.
Cvičení o polibku
― Komu jej, jiskry, vyřídíte,
komu jej dáte, zda to víte,
komu jej, komu rozsvítíte,
komu jej světle políbíte,
(ach něžný, zpomalený svite!)
za dny mé, za dny kamenité?
Komu jej povíš, svatý ohni
pod ňadry svic? Víš, tam se prohni!
― Obláčku, který nevidíme.
Hvězdám, pro které nesvítíme.
Tvé dálné milé, však my víme.
Tomu, oč výše zajiskříme.
Tomu, že samy kameníme.
Tomu, že do lásky se dníme.
A co? Polibek smutně letmý,
polibek, který líbá za tmy.
Báseň naděje
A táhnou tudy vrány, táhnou hejno zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvarií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.
Na vyvrácených patnících se usadili ďábli.
Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty.
Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsme sladce zábli,
když všechny sklenice už byly dopity!
Ó, kalvarie má, kdy kříž se zazelená?
Já budu jako plod, já budu jeho štít,
já budu jeho krev, já budu jeho žena,
já budu paprsek, jejž tma smí zachytit.
Ó kalvarie má, kalvarie mých příčin,
je těžké nésti jej, je krásné donésti,
zatím co vlající šáteček Veroničin
místo mi slibuje ve věčné bolesti.
Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!
Potkal jsem studánku
Potkal jsem studánku a oči jsem si omyl.
Pln plískanic a malých trápení
potkal jsem studánku. A vše byl náhle omyl,
který se v pravdu promění.
Dívám se do sebe o radost pozorněji.
Jak pes se otřásám
a stříkám daleko úzkost a beznaději.
Sám. Ale čistě sám!
Potkal jsem studánku a řekli jsme si více,
než lidé říci mohou si.
Pak, když jsem odcházel od této křtitelnice,
usmíval jsem se na husy.
Jablka
Jdu sadem, bojím se, kde jabloň bezejmenná
v nezměrném žalu mluví větvemi
a dolů sklání se hledajíc to, co nemá,
plod neutržený.
Zatřes a přimkni se, pláč uslyšíš a nářek,
zatím co ošatky plné až po okraj
na cosi čekají, tak samy, bez sadaře,
jenž oči zavírá,
zatím co oko jablek, které straší děti,
na bubáka si hrá a zmírá viděním
a chtělo, chtělo by se někam zakouleti
před zahryznutím tvým.
Až umřu, Bože…
Až umřu, Bože, na samotu,
vzpomeň si na čas bez krychle,
kdy nebylo jí, místo hrotů
kdy vládlo znění utichlé.
Stín lásky tvé, to byl jsem, ano,
raněn tvým světem za svůj dík,
ten, jemuž bylo darováno
tak málo, málo za tolik.
Ach, nepočítat! Běžet rychle
v zapomenutí bez číslic
a dořeknouti za utichlé,
že žil jsem jen, že nemohl jsem víc.
Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein (30. srpna 1919, Kutná Hora – 1. září 1941, Praha), byl český básník, autor sbírek Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč a Ohnice.