Fejeton Domov

Svatorufský

Obrázek nebo fotografie#14935

Fejeton o osudovém dni.

Minulou středu, 26. srpna, byl Den svatého mučedníka Rufa. Toho dne se v dějinách kvůli třem smrtím českých králů v prohraných bitvách třikrát dramaticky změnily poměry v naší zemi.

26. srpna 1278 zemřel v bitvě na Moravském poli (dnes Dürnkrut, Suché Kruty v Rakousku na slovenských hranicích) Přemysl Otakar II. (44 let) – „Král železný a zlatý“, zakladatel desítek významných evropských měst (včetně první pruské metropole, Kantova Královce-Königsbergu), jediný král, který dal Českým zemím moře, a první český aspirant na římsko-německou císařskou korunu. Doplatil na to, že si znepřátelil vlastní šlechtu, která se spojila s jeho rivalem Rudolfem I. Habsburským. Přemyslova koruna byla v boji rozdupána a nastala legendární doba bez suverenity, během níž České země plenila vojska braniborského markraběte Oty, kterého si Rudolf zvolil jako ideálního velitele své „internacionální pomoci“. Byl to počátek téměř 640 let dlouhého spojení českých dějin s habsburským domem, který by – nebýt Přemyslovy porážky – možná skončil jako provinční a z vlastní země vyhnaný švýcarský rod. Tato tragédie měla svého času v Evropě podobný ohlas jako pozdější okupace ČSSR v roce 1968: španělský dramatik Lope de Vega o ní napsal divadelní hru Císařská koruna Otakarova, italský básník Dante Alighieri z ní učinil jednu kapitolu svého Pekla, a Bedřich Smetana s Karlem Sabinou o ní vytvořili slavnou operu Braniboři v Čechách.

26. srpna 1346 padl v bitvě u Kresčaku (Crécy-en-Ponthieu v Pikardii), která byla součástí stoleté války mezi Francií a Anglií, Jan Lucemburský (50 let) – „Král cizinec“, jenž v té době byl už docela slepý a ve své zemi (kde už byl tehdy faktickým králem jeho syn, budoucí císař Karel IV.) velmi neoblíbený. Fakticky spáchal sebevraždu – v první linii se dal přivázat ke koním dvou rytířů, kteří jeli vedle něj. „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Janova rytířská sláva byla legendou, a dala vzniknout legendě: Nepřítelův velitel, následník anglického trůnu, který se též zúčastnil bitvy, dal umírajícího Jana ve svém stanu ošetřit svým lékařem a po jeho smrti si za svůj osobní znak zvolil tři orlí pera z jeho znaku a heslo „Sloužím“. Legenda dále říká, že dalším, co princ od Jana převzal, byl český lev, který se později stal i státním znakem anglickým a britským. Po smrti tohoto krále, který českou zemi používal jako kasičku pro své rytířské výpravy, nastalo zlaté období vlády jeho syna, během něhož se mimo jiné čeština stala jazykem evropské diplomacie.

26. srpna 1526 se při útěku z bitvy u Moháče (Mohács) na trojhraničí dnešního Maďarska, Chorvatska a Srbska v dunajských bažinách utopil Ludvík Jagellonský (20 let) – „Král Dítě“, synovec dědičného polského krále a král uherský a český. Mladý a nezkušený syn svého zkušeného otce Vladislava… Tureckému osmanskému sultánovi pak už nestálo nic v cestě, aby Uhersko učinil správní jednotkou své říše a aby jeho vojáci postupovali dále na Vídeň a Moravu (kde od té doby žije řada jejich potomků s příjmeními Turek, Tureček a Osmančík). Pro České království to mimo jiné znamenalo konec úspěšné vlády původně litevského rodu Jagellonců na českém trůně (která se projevila hlavně v kultuře) a definitivní příchod Habsburků, kteří pak na českém trůně setrvali až do roku 1918 – do vzniku Československé republiky.

„Je to všechno jen náhoda?“ zeptal by se jistě textař a šansoniér Ladislav Vodička, kdyby tento příběh nebyl příliš dlouhý a složitý pro vznik písně ve stylu country.

P. S. Definitivní zánik československého státu byl stvrzen 26. srpna 1992 v brněnské vile Tugendhat, kde předseda vlády České republiky Václav Klaus a předseda vlády Slovenské republiky Vladimír Mečiar podepsali dohodu o rozdělení Československa od 1. ledna 1993…