Gott za šest a půl tisíce aneb život muzikanta za socialismu
Dnem tohoto vydání končí prázdniny a my přinášíme poslední prázdninové téma – ohlédnutí za životem hudby a jejích protagonistů v osmdesátých letech těsně před sametovou revolucí.
Dělal jsem pořádek ve svých archivech a z muzikantské složky vypadla brožurka Katalog zábavně uměleckých pořadů, kterou pro pořadatele na sezónu 1988–9 vydala Československá umělecká agentura Pragokoncert. Je to neobyčejně zajímavé čtení, které v člověku rozněcuje vzpomínky a též úvahy o tom, co bylo dříve. Nic dalšího z toho dnes nechci odvozovat, jen stručně rekapitulovat.
Jak vůbec vypadal život hudby v osmdesátých letech? Mluvím především o vší té hudbě, která stojí mimo klasickou, tedy vážnou hudbu. Pokud člověk chtěl veřejně vystupovat (tedy ne na soukromých akcích či načerno s rizikem policejního postihu), měl dvě možnosti, jak se o to pokusit – v kategorii amatérské, nebo profesionální. V každé kategorii musel být však zaregistrován, projít zkouškami a získat oprávnění k vystupování.
Amatérská hudba
Amatérská kapela musela mít zřizovatele – tím mohl být nějaký podnik či instituce. To byla první podmínka. Druhou byly takzvané přehrávky. Na nich člověk zahrál, co chce na veřejnosti produkovat, a musel dostat svolení (prověřovala se ideologická nezávadnost a hudební „kvalita“). Třetí podmínkou bylo, že jeden člen kapely musel mít „kapelnické zkoušky“ ze základů hudební teorie a též něco z politických znalostí (těch ideově správných, samozřejmě). Úspěšným výsledkem tohoto procesu bylo, že kapela mohla mít samostatné koncerty a že jednotliví muzikanti dostávali honorář 30 korun. Za ty si v té době bylo možné koupit například sto rohlíků, dvanáct desetistupňových piv či tři másla.
Cesta za hudbou jako povoláním
Pokud měl člověk vyšší ambice, mohl se přihlásit k profesionálním přehrávkám. Vyhnu se teď hudebníkům, kteří měli oficiální hudební vzdělání (konzervatoř či vysokou hudební školu) a pro něž nebyly některé další kroky nutné či pro které představovaly pouhou formalitu. Zaměřím se na dráhu muzikanta, jako jsem byl já, který studoval jiný obor a kterému se kromě toho jako dítěti dostalo vzdělání v lidové škole umění (LŠU). Takový člověk se nezřídka nezadržitelně zamiloval do folku, country, trampské písně, bluegrassu či bigbítu natolik, že svou milovanou hudbu začal provozovat systematicky, sebevzdělával se a tvořil.
Po několika letech hraní a po účasti na různých festivalech a soutěžích takový muzikant (či kapela) najednou zjistil, že má posluchačskou rezonanci a že o něj začíná být zájem. Tedy se mohl (či celá kapela) přihlásit k profesionálním přehrávkám a získat také profesionálního zřizovatele. Tím bylo obvykle krajské kulturní středisko (KKS). Tak vypadal začátek cesty ke svobodnému povolání, k vytoužené „volné noze“. Samozřejmě, za předpokladu, že narůstal také zájem ze strany pořadatelů.
Přehrávky byly pro původně amatérské muzikanty docela nepříjemné, protože jim většinou chybělo systematické hudební vzdělání. Ale když komise viděla, že je to kapela, která má dobrou posluchačskou odezvu, obvykle nedělala v této věci potíže. (Pochopitelně tu nemyslím na odezvu, která byla spjata s protirežimními obsahy vystoupení.) Na další překážky mohl člověk narazit u politické části zkoušky, při níž byl tázán na nejrůznější – pro hudebníka životně důležité – znalosti typu: „Na které sibiřské řece leží největší sovětská elektrárna?“ Zde bylo dobré zachovat klid, nechat se poučit či pokárat a zbytečně nediskutovat, protože nejpodstatnější nakonec bylo získat komisionální schválení pevně daného programu (takzvaného komponovaného pořadu), který zahrnoval hudbu a průvodní slovo podle pevně daného scénáře. V této fázi někdy došlo k zásahům a změnám v pořadu (výhrady vůči textům, námitky vůči hudebnímu zpracování, zákazy nevhodných písní a podobně).
Když už ale člověk nějak prošel, měl svým způsobem vyhráno. Ovšem jen do té doby, než na koncert přišla kontrola, která zjistila odchylky od scénáře (například nepovolené písničky). U folkových písničkářů, kteří nejen hráli, ale i svobodně glosovali aktuální společenskou situaci, šlo o ideální instrument, jak jim zavřít pusu.
Život muzikanta na volné noze
Prošli jsme. Myslím tu na brněnské Poutníky, k nimž jsem se počátkem roku 1988 přidal. S přehrávkami u KKS v Brně jsme získali nárok na tarifní honorář za vystoupení bez ohledu na návštěvnost (to byla, pane, vymoženost!). Agentura nám honoráře vyúčtovávala a strhávala daně. Ti, kteří v kapelách hráli pouze doprovodné party, měli takzvaný „souborový“ tarif, který činil 240 korun za koncert, zatímco sólisté a sóloví zpěváci měli 400 korun hrubého. Poutníci byli tehdy populární kapelou, takže to nebylo úplně špatné živobytí, ale i tak ve srovnání s dneškem – při obdobné popularitě (nabité sály v celé republice) – relativně skromné.
Když bychom počítali dvanáct koncertů za měsíc, což je pro každou kapelu tehdy i dnes velmi slušný počet, tak to vycházelo na 4800 hrubého, což byl více než dvojnásobek toho, co jsem měl jako začínající chemický výzkumník – vysokoškolák. Laik si řekne, dvanáct koncertů – dvanáct dní práce, to se dá. Jenže k tomu se musejí připočíst zkoušky, dny na turné, kdy zrovna není hraní, a tak dále. Ale i tak to bylo dobré, zvlášť když jsme mívali i více koncertů za měsíc, což bývalo zpravidla v letní sezóně. V zimě zas se průměr upravoval směrem dolů. Poutníci patřili k těm žádanějším interpretům, podobně jako z naší folko-countryové branže Žalman, Plíhal či Nohavica. Jiní byli v počtu představení skromnější, někteří však nedobrovolně, poněvadž jim stát z ideových důvodů komplikoval život (především některým folkovým písničkářům a rockovým muzikantům). U Poutníků občas – když mu "ujel" jazyk – schytal kázání a výhrůžky případným postihem za neschválené průvodní slovo konferenciér Josef Prudil.
Když už se povedlo vydat ve státněmonopolním gramofonovém průmyslu desku (tento proces by stál za samostatný článek), tak si muzikant přivydělal – zjednodušeně řečeno – podle počtu natočených minut. Třeba 3000 korun. Bez ohledu na počet prodaných alb. Tehdy se při prodeji zohledňovala pouze autorská práva, která proti honorářům interpretů mohla představovat velmi slušné peníze.
Protože náš gramofonový trh byl omezený převážně na domácí produkci a zahraniční tituly tvořily jen malou výseč celku, nových domácích titulů se prodávalo hodně. U folku, country a příbuzných žánrů, po nichž byl hlad, to byly desetitisíce kusů. I stotisícová hranice padala. To jsou v porovnání s dneškem neuvěřitelná čísla. Autoři popových písniček měli v porovnání s ostatními obzvláště zlaté časy. Avšak protože v podstatě neexistovaly smluvně-tržní mechanismy, tak se toto eldorádo běžným muzikantům – až na exkluzivní výjimky – vyhýbalo.
Socialistické hudební nebe
Nad krajským agenturním nebem, pod nímž jsme působili my, se vypínal horizont ještě vyšší – Pragokoncert, v jehož výhradním zastoupení byli všichni víceméně nejvýznamnější protagonisté tehdejší (a kupodivu i dnešní) populární hudby, počínaje Karlem Gottem. Mít přehrávky pod Pragokoncertem znamenalo mít nejméně 600 korun honoráře. Pragokoncert byla též jediná agentura, která zprostředkovávala koncerty v zahraničí (kontakty na „pragáč“ spojené s úplatky a dalšími korupčními mechanismy byly součástí úspěšného showbyznysu). Možnost vystupovat v cizině byla na jednu stranu obrovské privilegium pro zastupované hudebníky, na stranu druhou je ale agentura svými odvody ze zahraničních honorářů pěkně odírala (šlo až o tři čtvrtiny z příjmů).
Pojďme si nyní zalistovat katalogem Pragokoncertu. Jako první je tu uveden národní umělec (pozn. pro mladší ročníky – to byl oficiální titul udělovaný prezidentem republiky) Karel Gott, snad jediný ze zpěváků, kteří hojně vystupovali i v západním zahraničí. Co o něm píšou? „Už téměř čtvrtstoletí je exkluzívním interpretem Československé umělecké agentury Pragokoncert, je nejvýraznější osobností v celé historii československé populární hudby, je dominantním reprezentantem socialistického zábavného umění, patří ke světovým zpěvákům. (…) V průběhu uplynulých let natočil přes čtrnáct set písní. Supraphon řadu z nich vydal na víc než čtyřicítce dlouhohrajících desek a na stovce singlů. Jen alb si českoslovenští diskofilové obstarali přes pět miliónů. Přes další milión vyvezla československá exportní společnost Artia do zahraničí.“
Cena pořadu: Kčs 6 665,-
Technika: 4 osoby
Aparatura: cca Kčs 700,-
Doprava: 2 Avie + 7 osobních vozů
Nestál zas tolik, ten božský Karel, že? Při průměrné mzdě v roce 1988 kolem tří tisíc korun šlo u základního honoráře kapely o něco více než o dvojnásobek měsíčního platu. Dnes by to odpovídalo zhruba padesáti tisícům korun. Nevím, jak byli placeni technici, ale aparatura – v dnešních relacích za přibližně 3000 korun (sic!) – byla také levná. Jediným způsobem, jak navýšit peníze pro muzikanty, byl schválený způsob dopravy. My jsme se jako osmičlenná kapela tlačili ve dvou autech, šestice Gottových muzikantů jezdila zřejmě sólo – to se dalo proplatit v jednotlivých cesťácích.
Country beat Jiřího Brabce hrál za 6500 korun. Michal David se skupinou Allegro v koncertním programu DISCOPŘÍBĚH přibližně za 5300 korun. A když jste si chtěli objednat sólové vystoupení „všestranného baviče čili entertainera“ Jiřího Korna, tak vás to přišlo na 630 korun a cesťák za jeden osobní vůz…
Ty doby jsou už ale pryč. Dnes je všechno jinak, tedy i způsob existence hudby je jiný, ale to už je téma na jiný článek.