Odešel politik
Přinášíme nekrolog jednoho z významných poválečných moravských politiků Zdeňka Přikryla. Přesvědčeného mládežníka, komunisty, opozičníka, chartisty a nakonec významného člena Obrody, který se stal prvním předsedou Jihomoravského krajského národního výboru po roce 1989.
Dne 30. července 2015 se v 83 letech uzavřel život Zdeňka Přikryla, politika a aktivního účastníka dějinných změn dvacátého století. Zažil Mnichov a mobilizaci před okupací koncem třicátých let, světovou válku i poválečné období, kdy se stal veřejně aktivním politikem. Působil v tehdejším Svazu mládeže od základních až po ústřední orgány a následně také v aparátu KSČ. Roku 1969 byl označen za nebezpečného pravicového oportunistu a v roce 1972 odsouzen coby nepřítel socialismu. Po propuštění pracoval jako dělník, byl signatářem Charty 77, významným členem hnutí Obroda a také předsedou Jihomoravského krajského národního výboru.
Od krejčího k mládežnickému funkcionáři a reformnímu komunistovi
Zdeněk Přikryl se narodil 18. června 1932 jako druhý syn v rodině malého zemědělce a řemeslníka v obci Krakovec na úpatí Drahanské vrchoviny. Vyučil se krejčím v centru textilní výroby v Prostějově a měl potřebu dál se vzdělávat a poznávat lidi. Veřejná aktivita pod levicovým praporem tehdy nabízela celou řadu možností, kterou mnozí příslušníci dorůstající generace, spolu se Zdeňkem, nadšeně přijímali. Vstoupil do různých organizací a funkcí, se kterými bylo spojeno i počáteční uvědomování si určitých problematických rysů tehdejší doby. Zdálo se ale, že práce v tehdejším Svazu mládeže a Komunistické straně Československa bude tím správným krokem.
Začal cestovat, studovat, organizovat a na čas se přesunul do Prahy. Při svých svazáckých aktivitách se seznámil se svou budoucí manželkou Ludmilou, která pocházela ze slováckého regionu Hradišťska. V roce 1959 se vzali a usadili se v Brně, které se také stalo rodištěm jejich dvou synů. V této době ještě Zdeněk dostudovával Vysokou školu politickou v Praze (absolvent s titulem RSDr.), která se v této době profilovala jako centrum reformních myšlenek a působiště pozdějších známých protagonistů pražského jara. Konec šedesátých let dvacátého století se pak pro Zdeňka Přikryla – i celou jeho rodinu – stal rozhodujícím obdobím, kdy se aktivně zapojil do reformního hnutí.
Konec reforem, pád do vězení a opozice
Poslední příležitost k budování společnosti pod komunistickým vedením ukončil příjezd sovětských tanků. Tehdy se projevil Přikrylův pevný postoj, když výslovně odmítl uznat oprávněnost sovětského zásahu do československé suverenity v srpnu 1968. Během začínající normalizace byl proto vyřazen z politických a společenských pozic. Z komunistické strany byl vyloučen a navíc zahrnut do tehdy vedené kampaně proti takzvaným „pravicovým revizionistům“. Přesto on a jeho přátelé a známí ze šedesátých let neustávali v politické činnosti, stýkali se a chystali akce především při příležitosti prvních voleb po převzetí moci Gustavem Husákem v listopadu 1971. Následkem byly postihy, přičemž Přikryl byl zařazen do procesu, který historikové později nazvali „Šabata a spol.“, a byl odsouzen ke čtyřem letům vězení nepodmíněně. Obdržel tedy jeden z nejvyšších udělených trestů na základě tehdejšího paragrafu 98 – Podvracení republiky v rámci organizované skupiny. Dlouhé tři roky si pak odseděl ve věznicích Plzeň-Bory a Litoměřice.
Po propuštění mohl „opozičník“ vykonávat pouze manuální práci, a to jako montér traktorů v podniku Zetor. I odtud byl však vyhozen, když se stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a pronesl projev na podnikové schůzi o významu této občanské iniciativy. Dále následovala práce ve Stavivech při vykládání vagonů, kde zakusil tvrdou fyzickou práci. Přitom všem si Zdeněk Přikryl zachoval svoje levicové názory a lze říct, že stálost v názorech a ochota za ně bojovat se staly jeho základními a typickými životními rysy. V dokumentech StB byl zařazen ve všech existujících kategoriích takzvaných „nepřátelských osob“ a on i jeho blízcí museli počítat s domovními prohlídkami, výslechy, sledováním i odposlechy telefonu, případně celého bytu.
Práce v opozici a cesta k demokracii
Během druhé poloviny osmdesátých let se Zdeněk Přikryl výrazně projevoval v rámci opozičního hnutí Obroda a vedl jeho brněnskou část. Na základě výsledků těchto aktivit byl po revolučních změnách v roce 1989 nominován Občanským fórem jako kandidát na nového předsedu Jihomoravského krajského národního výboru a také následně do této funkce zvolen. Ze všech sil pracoval pro pozitivní změny v regionu, s výrazným přesahem do rozměru celé historické Moravy a Slezska. Moravu vždy uznával jako území se svébytnou historií a kulturou, která má mít nárok na přiměřeně samostatné vyjádření sama sebe.
Výše uvedené životní zkušenosti Zdeňka Přikryla opravňovaly k posouzení, jak se do politiky vstupuje, jak se v ní žije a co tato práce po politikovi vyžaduje. Tedy zde jeho citace: „Politika je jedna z těžkých, nejnáročnějších prací vůbec. Než politik pozná tuto skutečnost, musí projít mnoha problémy ve svém vlastním ‚Já‘ i ve způsobu svého vlastního života. A čím člověk do politiky vstupuje ve vyšším věku, o to delší dobu mu trvá, než pozná a pochopí, že on zde nepracuje pro sebe, ale pro všechny ostatní. Politik nemá žádnou pracovní dobu, musí neustále pracovat, stále se učit, být neustále mezi občany, poslouchat jejich názory a tyto porovnávat se svými názory a představami o tom, co je třeba pro společnost dělat. Profesionální politik musí neustále získávat vše nové, co se objeví, nejen v politice, ale i ve vědeckých kruzích atd. Politik také musí žít spořádaným životem. Jeho život musí být zcela průhledný jako tabulka čistého skla (domnívám se, že dnes v naší republice takový politik-profesionál asi není).“
Zdeněk Přikryl se téměř až do konce svého života věnoval poradenským aktivitám a podnikání. Zároveň se těšil z vnoučat, dál se rád setkával s přáteli a příbuznými, vracel se do rodného kraje, kam ho zaváděly také aktivity a získávání prostředků pro muzeum a expozici významného činitele československé reformy šedesátých let, exilového vydavatele, publicisty a poslance Evropského parlamentu Jiřího Pelikána v obci Kořenec. Aktivně také pokračoval v práci pro Masarykovu demokratickou akademii a Česko-Slovenský výbor, propagující hodnoty udržení a posílení vzájemných vztahů obou národů i po rozpadu federace.
Rodinní příslušníci, přátelé, známí, ale i oponenti mohou na něj vzpomínat v dobrém jako na člověka, u nějž vždy věděli, na čem jsou, který si držel své pevné názory a neváhal nést následky svých postojů a činů. Jeho památce – a není to pouhá fráze – skutečně náleží čest.