Střípky ze světové výstavy v Miláně (2. část)
Druhá část postřehů z letošního milánského Expa. Tentokrát o přírodě, čištění vody i o hospodářských rekordech.
Světové rostlinstvo
První část textu o letošní milánské výstavě jsme zakončili poznámkou o nejrůznějších technických hračkách, jež zde byly návštěvníkům nabízeny k pobavení. Srdce však mohlo zaplesat i zájemcům o přírodní rozmanitost, a to zejména o botaniku. Ukázky užitkových rostlin či výseku vegetace rostoucí v určitých přírodních podmínkách totiž jednak korespondovaly s tématem letošního Expa (Potraviny pro planetu, energie pro život), jednak mohly posloužit k posílení dojmu, že člověk při vstupu do určité expozice skutečně vchází do dané země.
Tak například Rakousko v nezastřešeném pavilonu představilo svůj les i s jeho vlhkým klimatem (vytvářeným pomocí jemných vodních rozprašovačů). Velká Británie postavila vyvýšené záhony s lučním rostlinstvem, jejž měl návštěvník ve výši očí – podobně jako jej má včela (samotný britský pavilon pak tvořil obří umělecký objekt znázorňující trajektorie letu včel). A Polsko, které se prezentovalo jako producent jablek, na střeše svého pavilonu (stylově obestavěného jablečnými bedničkami) vysadilo jablečný sad rámovaný zrcadly zvětšujícími jeho plochu až do nekonečna. Hostitelská země na Expu vybudovala dokonce celý park tzv. Biodiverzity, který měl představit rozmanitost italské vegetace.
Pouštní Bahrajn se předvedl elegantní ovocnou zahradou nazvanou „Archeologie zeleně“ s banánovníky, fíkovníky, datlovými palmami nebo třeba s papájou. Za cukrovou třtinou či ananasovníky pak bylo třeba zavítat do pavilonu Brazílie. Při vstupu do čínského pavilonu vítaly návštěvníky živé ploty z afrikánů. Dojem z marocké krajiny dotvářely staré olivovníky. Kolem pavilonů rýžového klastru skutečně rostla rýže a do zavodněných záhonů u svého pavilonu ji vysadilo i Thajsko. Tato rostlina z čeledi lipnicovitých přitom v Itálii není ničím exotickým – v její severní části se hojně pěstuje (vzpomeňme například na slavné milánské šafránové rizoto) a její rozsáhlé mokřady pak také v létě zaplavují okolí Milána hejny komárů.
Pavilony Expa byly lemovány stromy či palmami. (Mimochodem palmu olejnou, zdroj po celém světě ceněného palmového oleje, byť jen jako model, představila ve svém pavilonu i Malajsie.) Po celém areálu pak bylo vysázeno i další rostlinstvo, ovocné keře či například jahody. Z hlediska zahradnického bylo tedy na výstavě odvedeno mnoho dobré práce. Přesto se hloubavý návštěvník nemůže zbavit myšlenky, nakolik tento spektákl prospěl či uškodil vysazovaným dřevinám, a je už hodně zvědavý na to, jak bude celý areál vypadat po skončení Expa a po bourání pavilonů.
Tichý les
Češi do Itálie přivezli také kus přírody, konkrétně malou ukázku lesa. Do futuristického bílého květináče o ploše dvanácti metrů čtverečních, umístěného ve výši stolu uvnitř svého pavilonu, vysázeli hercynskou dubohabřinu, s malými duby, habry, lískami a hlohy, ale i kapradinami a dalšími lesními bylinami, jež zde nechali růst zcela v umělých podmínkách – přes den v šeru s citlivým nasvícením pro pozorování, v noci za plného světla. Expozice nesla název „Laboratoř ticha“ a byla založena opět na interaktivitě, nebo spíš na ne-aktivitě. Teprve když se návštěvník zastavil a ztišil (jak se také v lese má), mohl na přírodu před svýma očima nahlédnout až na úrovni buňky. To pak navíc s prvky takzvané rozšířené reality – s informacemi o daných rostlinách a o jejich funkci v lesním ekosystému.
Myšlenka skvělá, celkový dojem velmi působivý, technické provedení složitější, než se zdá (všechny podmínky pro život rostlin byly řízeny počítačem). Otázkou ovšem je, jak velké pochopení u diváků tato instalace sklidila. Když jsem expozici navštívila já, v místnosti bylo jen pár dalších tichých návštěvníků, a tak kamera sledující rostliny zareagovala okamžitě a hned ukázala rostlinnou buňku. Nebylo třeba vynaložit žádnou zvláštní ne-aktivitu a uvědoměle změnit své chování. Pokud by expozicí procházel dav hlučných turistů, těžko je nutit, aby ubrali na hlasitosti. V tom případě by pak uviděli jen nasvícený lesní květináč, byť s audiovizuálními prvky. Při zahájení výstavy se diskutovalo o tom, že by se toto dílo po jejím skončení mohlo přestěhovat do Botanického ústavu Akademie věd v Průhonicích. Uvidíme, zda zde či jinde, stranou světového výstavního cirkusu, budou vytvořeny lepší podmínky pro pozorování této tiché lesní krásy.
Ke koupání i k pití
Dalším významným prvkem letošního Expa byla voda. Okolí umělého kanálu rámujícího celé výstaviště sloužilo jako relaxační zóna. Na tento kanál pak navazovala fontána s takzvaným Stromem života, vysokou, po setmění svítící konstrukcí-sochou, vytvářející každý večer působivou show s hudbou, osvětlením, vodními prvky i ohňostrojem.
Mělký bazén před svým pavilonem postavila i Česká republika. Vypadal sice také jako „dekorační“ nádrž, navíc v něm byla umístěna plastika Lukáše Rittsteina, znázorňující z poloviny ptáka a z poloviny auto. V letošním obzvláště horkém létě však dobře posloužil jako osvěžení, neboť se v něm opravdu bylo možné vykoupat. K odpočinku vyzývala i lehátka. Česká expozice byla přitom i v tomto sofistikovanější, než se na první pohled mohlo zdát. Lidé si zde mohli smočit nohy v pitné (!) vodě, kterou právě tento „autopták“ za pomoci nanovláken po celý den čistil a také ji pak velice jemně rozstřikoval. Tvůrcem této inovativní technologie, jež by mohla posloužit i pro čištění vody v zemích třetího světa, je společnost Nafigate Corporation, která tvorbu tohoto umělecko-technického díla financovala.
Problematiku získávání pitné vody ve svých expozicích tematizovaly zejména pouštní země, jež se trvale potýkají s jejím nedostatkem. Kuvajt dokonce nabízel ochutnávky odsolené vody z moře. Voda k pití, s bublinkami i bez nich, byla v areálu výstaviště k dispozici zdarma v automatech, kde si ji každý mohl načepovat. (A samozřejmě tekla i na toaletách.)
Jedním z témat svého pavilonu učinilo vodu i Švýcarsko, které ji zde začlenilo do zajímavého sociálního experimentu – hospodaření s omezeným množstvím zdrojů. Jako jádro své expozice postavilo čtyři vysoké budovy (věže), které celé naplnilo vždy jednou ze svých čtyř významných komodit: Jedna byla napěchována sáčky s instantní kávou Nescafé (2,5 milionu kusů), druhá balíčky se solí (1,34 milionu kusů), třetí sáčky se sušenými švýcarskými jablky (420 000 kusů) a čtvrtá kelímky (350 000 kusů), do nichž si bylo možné na místě natočit vodu z vodovodu (jednalo se tedy o vodu italskou – alespoň ji ale nebylo třeba ze Švýcarska dovážet). Na začátku výstavy byly tyto sklady naplněny a každý návštěvník si pak mohl brát, co chtěl, v počtu kusů, jak mu bylo libo – jen s upozorněním, že se na ostatní třeba již nedostane, neboť zásoby jsou konečné a nebudou až do skončení Expa doplňovány. A jak vše dopadlo? Jablka ani kelímky až do konce nevystačily, soli a kávy nakonec zbyla ještě asi polovina. Však jich také bylo nejvíce.
Rekordy i propaganda
Své vodní a další přírodní bohatství na Expu prezentovalo i Rusko a musím uznat, že zejména expozice v přízemí jeho pavilonu byla působivá. Představilo se jako velice pestrá země s rozmanitými přírodními podmínkami, s množstvím národů a spoustou tradičních pokrmů a nápojů (které také bylo možné každý den na místě zdarma ochutnat). Pochlubilo se, že má největší zásobárnu pitné vody na severní polokouli, nejdelší řeku v Evropě (Volhu) a také největší evropské jezero (Ladožské). Připomnělo, že tvůrce slavné periodické tabulky Dmitrij Ivanovič Mendělejev byl Rus. A odkázalo i na biologa, propagátora genetiky, významného pěstitele a tvůrce největší sbírky semen na světě Nikolaje Ivanoviče Vavilova. (Toho Vavilova, jehož docenilo až po jeho smrti v gulagu na Sibiři, kam byl poslán na základě vykonstruovaného obvinění, že svými genetickými experimenty ve třicátých letech dvacátého století zavinil hladomor.)
Své hospodářské rekordy na milánském Expu po sovětském vzoru představilo i Bělorusko – byť v expozici značně menší, skromnější a komunikačně méně rafinované. Téměř pětinásobnou sklizní řepky olejné v roce 2014 oproti úrodě před devíti lety, nebo nárůstem hrubého výnosu řepy v daném období více než o polovinu se ale zkrátka museli pochlubit. Na druhou stranu expozicí bez velkých čísel a rekordů, jen s prostým představením ve stylu „takto se máme dobře“, se překvapivě prezentoval Turkmenistán. Jeho jednoduchá výstavka ručně tkaných koberců, obrazů koní, šperků, knížek nebo třeba průmyslových výrobků přesvědčila o blahobytu této země nejspíš jen málokoho.
Za vítěze své malé soutěže o nejvíce prvoplánovou propagandu musím ovšem označit pavilon Thajska. To svou expozici založilo na sérii panoramatických projekcí v několika sálech, jimiž návštěvník postupně procházel. Řekli bychom, že aspoň milovníci poutavých videí by mohli být nadšeni. Přímočarost oslavy pokroků thajského království snad ve všech oblastech lidské činnosti a oslava krále Pchúmipchona Adunjadéta, který zemi panuje již 69 let a je tak nejdéle vládnoucí hlavou státu na světě, byla však (alespoň pro Středoevropana citlivého na kulty osobnosti) až příliš násilná. Co jiného totiž dnes soudit o prezentaci rámované začátkem, při kterém malý žáček přichází za paní učitelkou s namalovaným obrázkem zámku a ptá se jí, kde bydlí král, a koncem pomyslného příběhu, ve kterém se král ukazuje nikoliv jako panovník ukrytý za zdmi paláce, ale jako živoucí osobnost se svými nejvýznamnějšími čestnými medailemi, jež za svůj život dostal, a jako skutečný „král zemědělství“, jak hlásá poslední snímek thajské expozice?
O milánské expozici Korejské lidově demokratické republiky si každý nejlépe udělá obrázek podle jednoho z dílů seriálu krátkých dokumentů EXPOminuty 2015, který pro Českou televizi natočil Ivo Bystřičan a jejž lze zhlédnout v archivu ČT. Severní Korea je zastoupena v dílu nazvaném Země bez demokracie (http://www.ceskatelevize.cz/porady/11114946772-expominuty-2015/215562220150016/), ve kterém lze zavítat i do zmíněné turkmenské expozice. Svou účast na milánském Expu severokorejská republika potvrdila až jako jedna z posledních, v rámci klastru mořských a ostrovních zemí se však pro ni ještě našlo místo. Úplně poprvé se na světové výstavě představila před pěti lety (tedy ještě za života Kim Čong-ila) v čínské Šanghaji, a to svým vlastním nákladným pavilonem, ve kterém se prezentovala jako pravý ráj lidstva na zemi. Letos do Itálie přijela s mnohem skromnější výstavkou – především ženšenových produktů a poštovních známek.
Pokračování příště
První část článku si můžete přečíst zde.