Blízkost
Fejeton léčivý.
V těžké náladě jsem se dovlekl na naši hlavní městskou železniční stanici, přemýšleje nad nevděčností svých kolegů-krajanů, kteří mi, když jsem se neúspěšně dobrovolně pokusil zasadit o kolektivní právo, ponechali na soukromých bedrech tučnou profesionální fakturu za právní poradu.
Dala se do mě zima. V nádražní hale jsem našel jediného přítele: automat na teplé nápoje v samoobslužné kavárně. Zvolil jsem citronový čaj (ke kterému mám nostalgický vztah coby k první potravině z granulí, která byla v mém dětství k dispozici nejen na trhu, ale i u nás doma…) a postupně vhodil do zdířky drobné v hodnotě dvanácti korun. V tu chvíli se zrak mladého muže, sedícího vedle u zahradního stolku, pomalu zvedal, až hleděl přímo do mých očí.
„Ouha, já vám musím říct, že to nefunguje,“ řekl dobromyslně. „Právě před chvílí jsem si tam zkusil dát kafe.“
První vyřčená informace ve mně ještě znásobila hněv, ale jeho druhá věta ve mně všechen hněv rozpustila. Ten člověk prošel stejnou nesnází jako já – a dokonce učinil pokus, aby mě jí ušetřil.
„Když já už to tam hodil,“ řekl jsem s nelíčeným smutkem, z něhož bylo patrno, že se rozhodně netýká jen ztracených dvanácti korun.
„To je mi líto…“ řekl s nelíčenou soustrastí a s nádechem bezradnosti, která ve mně vzbudila potřebu ho v tomto pocitu neponechat.
„Snad bychom to tam pro ty ostatní mohli napsat,“ navrhl jsem.
„To je nápad!“ řekl a okamžitě se jal z batohu vyndávat sešit a tužku, jíž na vytržený list napsal nápis: „NEFUNGUJE!“
Bezradnost, které jsem svého partnera zbavil, se ale obratem vrátila mně:
„Jenomže čím to tam přilepíme? Já nemám izolepu. Vy ano?“ zeptal jsem se.
Chvíli přemýšlel, zatímco já jsem se topil v neřešitelnosti svého jednosměrného řešení. Potom se mu někde mezi obočím jasně objevilo staré dobré heuréka!
Sáhl do kapsy a natáhl ke mně ruku s balíčkem větrových dražé:
„Dáte si?“
Okamžitě jsem pochopil a nabídl si z vrchu balíčku jednu žvýkačku. Cítil jsem se jím odškodněn: za propadlých dvanáct korun, za zradu kolegů-krajanů i za pocit samoty a nekolegiality v krutém světě.
Když potom zahlásili příjezd dvou vlaků, pohnuli jsme se postupně oba dva. Jen já se ještě zastavil, abych ze hmoty v ústech vytvořil dvě kuličky, kterými jsem k automatu na nápoje přilepil ceduli, již jsem do té doby držel v ruce.
Když jsem pak vycházel z kavárny ven, můj nový kolega na mě čekal přede dveřmi.
Jen tak. Chtěl se rozloučit. Přestože jeho vlak jel jiným směrem a přestože věděl, že už se pravděpodobně nikdy neuvidíme…