Počteníčko: Dobrácký sheriff
Zdeněk Matěj Kuděj líčí v knize Mezi dvěma oceány, vydané roku 1918, jak procestoval Ameriku načerno vlakem. Neobvyklé přivítání zažil on i jeho společníci v nejmenovaném městečku v Severní Dakotě.
Sestoupili s vlaku v nevelikém, ale pěkném městečku a hledali nocleh.
Městečko bylo sice velmi pěkně osvětleno, ale poněvadž již bylo více než jedenáct hodin, bylo všude zavřeno. Bloudili tak asi hodinu bezúčelně a byli všichni mrzutí.
„Tohle je proklaté hnízdo!“ prohodil Kazatel, jehož to bloudění dopalovalo. „Vsadil bych se, že tu nemají ani šatlavu. Jsem už tak udřen, že bych se dal na místě raději zavřít, než abych se ještě dále takhle potloukal. A sheriffa není nikde ani k spatření, ani policisty. To je pěkný pořádek. Člověk by tu mohl pohodlně vyloupit půl vesnice docela nerušeně.“
„To zrovna ne,“ ozval se ve stínu na protější straně ulice jakýsi hlas. „Co pak se zde potloukáte?“
V záři elektrického světla objevil se také majitel hlasu. Byl to kolohnát skoro dva metry dlouhý v šosatém kabátě, ve vysokých botách a s šedým plstěným širákem na hlavě.
„Co pak je vám do toho, občane!“ odsekl mu Kazatel.
„No – není nic a je,“ mínil neznámý gentleman. „Já totiž jsem – zdejší sheriff.“ Při tom odhrnul svůj šátek a ukázal na svoji hvězdu, upevněnou na šli.
„Ah – ta-ák!“ zakoktal Kazatel. „Já myslel, že nás chce nějaký obejda obtěžovat. Promiňte! My tu jen tak chodíme a hledáme nocleh, ale to čert ví, co to vlastně je. Všude je zavřeno.“
„Jo, kdybychom byli věděli, že přijedete, byli bychom vám postavili slavobránu, pořídili slavnostní illuminaci a připravili banket,“ mínil sheriff ironicky. „Takto však zůstanete bohužel incognito. Hostince tu ostatně nemáme žádné. Je zde ‚sucho‘.“
To znamenalo, že obyvatelé městečka byli abstinenti, kteří ve svém okrese odhlasovali naprostý zákaz prodeje jakéhokoliv druhu alkoholu. Tato zpráva Kazatele přímo ohromila.
„U svatého Patrika,“ zvolal uděšeně, „tohle je pěkné nadělení!“
Sheriff se při tom zvolání podíval pozorně na Kazatele:
„Nejsi ty Irčan?“ otázal se.
„Proč se ptáš? Jsem,“ doznal Kazatel. „A jaký Irčan. V Limericku jsem se narodil na Zeleném Erinu.“
„To je dobré,“ zvolal sheriff. „Já také. Jak se jmenuješ, krajane?“
„Findlay!“
„Findlay, Findlay,“ rozpomínal sheriff. „Ne – neznám. Ale to nic nevadí. Já se jmenuji Sweeney – Tom Sweeney. A ty nemáš kde spát.“
„Ne. A tuhle hoši také ne!“
„No, já bych vás vzal s sebou. Ale musíte jít zticha. Já mám přísnou ženu – víme?“ A sheriff přimhouřil šibalsky jedno oko.
„A to buď bez starosti. Nám se jen jedná o to, vyspati se někde pod střechou. Začíná pršet a venku není příjemně.“
„No – dobře, nějak to zařídíme. A na sklenici piva byste nešli? Dostanete tam také něco k večeři – doma nemám nic.“
„Co-ó?“ protáhl Kazatel. „Ale vždyť jsi přece právě před chvilkou říkal, že jste tu samí temperencláři!“
„To jsme! Ovšem jen kvůli několika takovým pobožnůstkářům, kteří tu vládnou městečkem. Ale my ostatní jsme přívrženci starých zvyků a rádi vypijeme skleničku porteru. Vlastně je mojí povinností, dělat tomu přítrž. Ale ono to nejde. To bych musil zavřít kde koho, než by uplynul rok, bylo by po sheriffství. Tak raději piji také a je po starostech.“
„Tohle je dobré,“ řekl Kazatel. „Hleďme, ochránce pořádku. Ale teď pojďme. Já mám opravdu žízeň jako tur.“
Kazatelův krajan zavedl naši společnost k pěknému domu na náměstí.
„Dříve jsme tu mívali hostinec,“ řekl smutně, „a nyní je tu obecní knihovna. Ale čtenářů je daleko víc, než bývalo hostů v hostinci. Major se ovšem divívá, jak četba podivně na lidi působí, neboť tolik opilých v našem městečku jakživo nebývalo. Říká se, že se jim od čtení motá hlava. Jiní zase tvrdí, že je to epidemický sluneční úžeh. Ale vy uvidíte hned, co je to vlastně příčinou.“
Sheriff zazvonil několikráte na zvonek a přidal k tomu ještě nějaké umluvené znamení zaklepáním. Kdosi otevřel dveře. Sheriff s ním chvilku vyjednával a potom řekl společnosti, kterou s sebou vedl:
„Tak pojďte, hoši.“
Vešli, a Sweeney je vedl po schodech do prvního poschodí. Ocitli se v čítárně knihovny, kde sedělo několik gentlemanů, popíjejících silný porter a čtoucích noviny nebo hrajících karty.
Jakýsi pán v černých šatech přistoupil ke stolu.
„To je náš knihovník,“ řekl sheriff. „Přejete si nějakou lehčí četbu, anebo nějaké dílo filosofické?“
„Mně by se zamlouval třeba nějaký román,“ odvětil Kazatel. „Mohl by býti o několika svazcích třeba.“
Knihovník se usmál a řekl:
„Máme tu vybraná díla Blatze, Anheusra a Bushe a také Atlas z Chicaga. Ale zejména vám mohu doporučit ‚High life‘ od Pabsta. Ten je znamenitý.“
Porozuměli ihned celému vtipu. Blatz, Anheuser a Bush, Atlas i Pabst jsou samé pivovary, a tudíž se mohlo jednati jen o pivo.
„Co myslíte, hoši“ řekl Kazatel. „Které pak?“
„Já myslím, abychom vedli ‚vznešený život‘,“ řekl Cavendish. „Hodí se to velmi dobře k našemu společenskému postavení.“
Knihovník zmizel, ale za chvilku přišel místo něho sněhobíle oděný číšník a přinesl jim pět láhví „vznešeného života“. Na pokyn Sweeneyho přinesl i velikou mísu studeného nářezu, do něhož se poutníci pustili s nesmírnou chutí.
Vypili po třech pivech, zaplatili a poděkovavše sheriffovi, který se také chystal odejíti, hodlali jíti na nádraží hledati další spojení se Západem.
„Kam pak hoši?“ otázal se sheriff, když vyšli před dům.
„Kam bychom šli?“ odvětil Kazatel. „Na dráhu jdeme!“
„Ale teď přece nejede žádný vlak,“ řekl Sweeney. „A já bych vás pozval k sobě. Ovšem musíte být zticha, jak jsem řekl. S mou ženou nejsou žádné žerty. Ráno vás dovedu až za město. Víte, mládenci, je to tak,“ pokračoval vesele, vrávoraje poněkud. „Vy byste ráno lezli na vlak a já bych vás byl nucen zatknout. A k čemu to? Darmo se zlobit. Tak aspoň, když jste pod mým dozorem, mám jistotu, že nic nevyvedete, a mohu klidně spát.“
„Ah tak!“ řekl Kazatel překvapeně. „Tak to ovšem půjdeme.“ Přešli několik ulic a stanuli u sheriffova domu.
„Tak! Nyní opatrně!“ řekl Sweeney výstražně.
„Nemáme se zout?“ otázal se Kazatel výsměšně.
„A vida. To není zlý nápad. Zujme se!“ souhlasil nadšeně sheriff.
Zuli se tedy a kráčeli patrně chodbou ku předu. Ale jak to tak pravidelně bývá, zakopl Sweeney ve tmě o nějaký hrnec. S hrnce spadla poklička a zahřmotila tak hlučně, že to až nebylo slušné.
„Mistře Sweeney!“ ozval se odkudsi z komnaty hlas, břitký jako meč.
„Ano, drahoušku! To jsem já ve své vlastní osobě,“ řekl slaďounce statečný sheriff mezitím, co druzí tajili vší silou smích.
„Mistře Sweeney, vy jste praobyčejný darebák a pobuda,“ pokračoval hlas z komnaty. „Kolikrát už jsem vám říkala, že vám ty vaše noční toulky trpět nebudu. Ještě včera jste mne ujišťoval, že je to naposled, a dnes už jdete zase tak pozdě? Víte co, jděte si spat tam, kde jste pracoval. Já jsem vše uzavřela a nepustím vás. Je to marné. Dobrou noc!“
„Hrome, ta má vyřídilku,“ povzdechl Kazatel. „Bratře, s tou bych se ani já nerad měřil. No – nezbývá nám nic jiného nežli přece jíti na to nádraží.“
„Ale kde pak,“ řekl sheriff. „To není tak zlé, jak si myslíš, krajane. Řeknu jí, že vedu hosty, a uvidíš, že hned poletí nám otevřít!“
„Jen aby si při tom, chudáček, nepolámala křídla,“ mínil Kazatel. „No, zkus to!“
„Drahoušku, já vedu hosty, musíš nám otevřít. Jsou unaveni,“ zahovořil opět slaďounce sheriff do klíčové dírky.
„Co? Hosty? To budou asi pěkní obejdové, že se nestydí v noci obtěžovat nebohou, bezbrannou ženu. Jen si táhněte i s nimi, odkud jste přišel!“
„Měl jsi pravdu, krajane,“ zahovořil Kazatel. „Neletí sice ještě, ale jestli ji tu budeš dopalovat, poletí za chvilku – ale s koštětem na nás.“
„Tak co budeme dělat?“ otázal se zoufale sheriff. „Já tu přece nemohu s ní sám zůstat.“
„No – dobře. Abys věděl, že máme také srdce, zůstaneme tu s tebou,“ řekl Kazatel. „Na postelích spát nemusíme, nejsme na to stejně zvyklí, není-liž pravda, hoši. Ale té přívětivé dámě tam uvnitř musíme dát za vyučenou, aby trochu zkrotla a netýrala nám tu kamaráda Sweeneyho, co myslíte?“
„To bychom mohli,“ řekl Cavendish, „ačkoliv odejíti prostě, by bylo, myslím, to nejlepší.“
„Ty jsi příliš ohleduplný,“ vskočil mu do řeči Kazatel. „To Dušek tuhle je vždy hned pohotově, jedná-li se o nějaký žert!“
„Ano, ano!“ přisvědčil horlivě Vojta. Marvan zůstal tich, ale se zájmem očekával, co se bude dále díti.
Kazatel vylovil odkudsi oharek svíčky, rozsvítil ho a řekl:
„Ale nyní tiše, hoši. Rozbijeme prostě svůj tábor zde na chodbě. Dá to sice práci, ale to nic nevadí. Chutě k dílu!“
Než uplynulo půl hodiny, bylo pět loží hotovo. Ve stáji sehnali dva žlaby, položili přes ně prkna a postlali slámou. To stačilo pro Kazatele, sheriffa a Cavendishe. Sweeneyho uložili do prostřed. Po pravé straně spal v širokém korytu pro čuňátka, vystlaném měkce, Vojta a po levé spočinul v neckách, z nichž vyházeli připravené k praní prádlo, Marvan. Vše bylo provedeno, pokud možno tiše, takže se paní Sweeneyová ani neprobudila.
Za to ráno, když otevřela dveře ložnice, přemýšlejíc, kde se asi vyspal její nezdárný choť, spráskla ruce nad podívanou, jež se jí naskytla. Z počátku měla vážný úmysl rozzlobiti se, ale když spatřila komicky rozložené spáče, chrupající spánkem spravedlivých, dala se do smíchu. Ale hoši spali dále i se Sweeneyem, jako by spali na objednávku.
Proklouzla tedy kolem nich do kuchyně a jala se vařiti snídani. Když byla hotova, prostřela stůl a vyšla znovu ke spáčům na chodbu.
„Hola, lenoši! Vstávejte!“ zvolala hlasitě.
První se probudil Sweeney. Otevřel oči, ale spatřiv ženu, zamhouřil je opět a očekával s hrůzou věcí příštích. Po něm vzbudil se Vojta. Posadil se ve svém korytu a díval se tak udiveně kolem, že se paní Sweeneyová musela dáti do smíchu. Ale tu se již vzbudil také výmluvný Kazatel. Nemeškaje ani okamžiku, vyskočil ze svého lože, vysekl milostivé pitvornou poklonu a spustil dlouhou řeč.
„Dovolte, vzácná lady, abych vám především jménem svým a potom jménem svých druhů poděkoval za vlídné přijetí a skvělé pohoštění, jehož se nám vaší vzácnou laskavostí dostalo. Jsem Fred Findlay, rodák z Limericku. Až z dálného Irska přijel jsem, tisíce mil jsem projel, ale nikde jsem se nesetkal s tak dobrými lidmi jako zde. Nocleh byl výborný!“
Paní Sweeneyová se dala do smíchu.
„Když se vám nocleh tak zamlouval, možná, že nepohrdnete i snídaní,“ řekla vesele. „Ale pomozte Sweeneymu na nohy. On se darebák jen přetvařuje a dělá jen, jako by spal.“
„Ale vždyť já spím skutečně, ženuško!“ řekl neprozřetelně Sweeney a okamžitě se musil sám dáti do smíchu nad svým přeřeknutím.
Vstali, umyli se a posnídali. Paní Sweeneyová byla daleko hodnější, nežli ji sheriff líčil. Bavila se velmi živě se všemi čtyřmi mládenci, zejména s Kazatelem, a přemlouvala je, aby nechali toulek a usadili se v okrese. Pozemky byly laciné a úrodné, obratem ruky se z nich mohli stát řádní farmáři a spořádaní lidé.
Kazatel byl pohnut. Prohlásil nadšeně, že kdyby bylo takového anděla, jako je paní Sweeneyová, který by se ho ujal, že by se pokusil o to, založit řádnou existenci. Ale poněvadž paní Sweeneyová je už vdaná a svobodného takového anděla nepotkal, že se musí vypravit na další pouť, aby ho našel. Proto se také hoši poděkovali a poroučeli.
Sheriff vyšel s nimi a vedl je hodný kus cesty za město. „Tak tady vás opustím,“ řekl jaksi rozpačitě. „Uděláte mi něco kvůli?“
„Tobě, krajane, všecko,“ řekl Kazatel.
„Tak se mi, prosím vás, na nádraží už nevracejte. Měl bych mrzutost, kdybych vás tam chytil. Zavřel bych vás bez milosti, a nucená práce by vás neminula.“
„Dobrá!“
Rozloučili se s ním srdečně. Ukázal jim cestu k trati a vrátil se. Zabočili ke kolejím a pustili se po nich dále na Západ.
Zdeněk Matěj Kuděj (1881–1955) byl bohém, dobrodruh a příležitostný literát, Ameriku procestoval v letech 1903 až 1909, tedy v době, kdy se o zavedení prohibice teprve uvažovalo.