Postmoderní pop, nebo existenciální noční můra?
Próza Písek německého autora Wolfganga Herrndorfa je nepochybně zajímavá. K tomu, aby se dala označit jako „velká“ literatura, jí ale přece ještě něco schází.
Knížka vyšla v Německu v roce 2011, jejímu autorovi rok předtím diagnostikovali rakovinu mozku, což pro něj znamenalo jistotu brzké smrti. Těžko říct, jakou část prózy Písek psal Wolfgang Herrndorf (1965–2013) už s tímto vědomím. Křehkost lidského života a jeho neustálé ohrožení, to je každopádně jedno z hlavních témat textu. Dalším – souvisejícím – tématem je tu paměť. Hlavní postava „si na nic nepamatuje“ a marně se pokouší vybavit si svou minulost, zatímco v přítomnosti je její život vystavován neustálému nebezpečí.
Příběh se odehrává v prostředí zločinu, v roce 1972 na severu Afriky, tedy v době a místě, kde lidský život mnoho neznamená. Nicméně ve fiktivním městě, kam je situován, žijí statisíce lidí – autor se ptá po vnitřním obsahu a smyslu jejich životů a popisuje jejich jepičí plahočení v nepochopitelném, zákeřném světě. Zároveň se ale také ptá na smysl života vlastního, na obsah našich životů na počátku prvního desetiletí dvacátého prvního století. Jeho próza je historická, ale jako každá historická próza vidí svět nejen v čase, který už uplynul, ale i v tom, v němž spisovatel svůj text napsal.
Jednu krátkou pasáž lze navíc chápat i jako autobiografický motiv z autorova dětství: V africkém luxusním hotelu se v jedné scéně objevuje chlapec, jehož věk odpovídá autorovu věku v roce děje knížky. Wolfgang Herrndorf však čtenáři neponechává žádnou jistotu o svých postavách ani o příběhu. Jde o mystifikaci? O šarádu, kterou má čtenář rozluštit? Jde o parodii na kriminální příběhy, nebo o fascinaci jimi? Jde o existenciální text, nebo o burlesku? Jako u mnohých postmoderních autorů se tohle všechno v próze prolíná a čtenář se těžko dobere něčeho, nač by se mohl spolehnout a oč by se mohl opřít. Název Písek je v tomto směru jistě příznačný. Nejde ale o postmoderní slátaninu, jakých je nespočet, nýbrž o zajímavý text, byť autor místy až příliš podléhá okouzlení pop-kulturou.
Hledání minulosti, na niž se ptá postava musilovského „muže bez paměti“, zcela průměrného jedince, naprosto nezajímavého, všedního a přizpůsobujícího se, je zároveň otázkou Wolfganga Herrndorfa, který si je vědomý blízkosti vlastní smrti. Otázkou po tom, co po něm zůstane a co bylo z jeho života vlastně důležité. Hned na úvodních stranách, kde autor hlavní postavě přiřkne IQ 102, se píše:
„K poznání, že nejsou nikterak výjimeční, jednou dojde většina lidí… Někteří na takovou situaci reagují dobře známými pokusy o útěk, sahajícími od excentrického odívání až k ambicióznímu hledání vlastního Já, jež se má nacházet v nitru jich samých coby nádherný ukrytý poklad, který milosrdná psychoanalýza přiřkne i poslednímu pitomci.“
Jako doklad učení „milosrdné psychoanalýzy“ se ovšem zvláště v závěru knížky, v popisu vnitřních stavů hlavní postavy vystavené extrémním situacím, objevují i vize, které jako kdyby průměrnému člověku vůbec nepříslušely. Je to autorův záměr? Chce poukázat na ono „Jsme jako olivy, teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší“ – na citát z Talmudu, který často ve svých textech používal Bohumil Hrabal? Anebo se naopak autorovi záměr se současným „mužem bez vlastností“, patrný na začátku knížky, vymknul z rukou a ke konci do ní promítl sám sebe a svůj vlastní zápas se smrtí?
Jako celek je próza Písek napsána „rafinovaně“ a je poměrně rozsáhlá. Má kriminální zápletku, ale její zaplétání mne s přibývajícími stránkami bavilo čím dál tím méně. Únosy, střílení, tajné služby, odkazy na pop-kulturu: všechno se to mechanicky opakuje, všechno to vychází především z amerických filmů, nikoliv z reality. Pro mne nic zajímavého. Ovšem autor je tím evidentně fascinován, vychází z komiksů, televizních seriálů, počítačových her. Z virtuálního světa, který je dnes ovšem podstatnou částí toho, čemu se říká realita.
Zároveň s přibývajícími stránkami přibývá také „halucinačních“ scén; celou knížkou se proplétají kromě běžných dialogů i dialogy absurdní a filosofující. A zatímco začátek textu je spíše hravý, jeho závěr je čím dál víc úzkostnější a existenciálnější. Tak jako v Kafkově Proměně i tady hlavní postava ztrácí šanci vrátit se zpátky k tomu, co bylo. A okolí je k jejímu osudu zcela lhostejné.
Vedle stylisticky nepříliš zajímavé kriminální roviny se v próze objevuje ale i řada vynikajících popisů, dialogů, charakteristik postav a velmi zvláštních situací:
„Carlovými sny klopýtala nekonečná stáda neohrabaných dřevěných koz, v jejichž útrobách pracovali červotočové převlečení za kněze.“
„Ženy v závojích klopily oči a rošty chladičů zaparkovaných aut na něj hleděly jako šilhající zajíci, bezcitný hmyz, obrýlení intelektuálové a byrokratičtí masožravci.“
Dějiště prózy je fiktivní. Jméno města Targat, v němž a v jehož okolí se příběh odehrává, odkazuje k marockému Tangeru, čemuž odpovídají i reálie, to znamená arabské obyvatelstvo, francouzská koloniální správ a válka na jihu země. A také dva přední homosexuální američtí spisovatelé sídlící ve městě, jejichž předlohami jsou velmi pravděpodobně Paul Bowles a William Burroughs, vystupující zde jako epizodní postavy. Vše je ale pozměněno, posunuto. A je zřejmé, že Wolfgang Herrndorf zde v hyperbole popisuje i současné Německo. A to vůči Afričanům (Arabům, černochům, Berberům) naprosto „politicky nekorektně“, zcela rozdílně, než jak se staví vůči cizincům v Německu ve své próze Čik, rovněž přeložené do češtiny.
Autorův postoj je v Písku někde mezi kritičností a rezignovaností. Nešetří nikoho, ani zkorumpované policisty evropského původu, ani obyvatele slumů, pro něž je zločin denním chlebem, ani euroamerickou komunu hipíků, ani turisty, ani cynické Američany a Evropany z podnikatelských či mocenských kruhů, které zajímají jenom peníze.
Německé jméno se v knížce vyskytuje jen jedno – Herrlichkoffer – čtenář o něm navíc neví, zda není falešné. Z hlediska stylu prózy jde pak o typický autorův postup, kdy není jasné, jestli jde u tohoto „mluvícího jména“ o hravou parodii, jelikož v textu se v parodii na kriminální filmy přesouvají kufry s penězi a různým tajemným zbožím, nebo zda se jedná o zoufalý škleb do zrcadla, do nějž se z jedné strany dívá cestující s „nádherným kufrem“ a z druhé prázdnota a smrt.
Písek je také možné vidět jako paralelu životního příběhu samotného Wolfganga Herrndorfa. Jeho otec byl středoškolský učitel, syn si prožil bohémská léta, kdy se vyhraňoval proti konzumní společnosti, a nakonec se do ní zařadil. Písek není bildungsroman, návraty do dětství tu ovšem jsou, pokud jde o „dospělé“. Autor se sympatiemi líčí postavy kolem komunity hippies, zároveň ale také přesně vystihuje, jak u nich „nic nefunguje“ – ani ve vztazích, ani v praktickém životě – ve všem je bordel. Pragmatici autorovi Písku evidentně sympatičtí nejsou, oceňuje ale, jak umí zařídit, aby „všechno fungovalo“. Cestu z tohoto dilematu ovšem próza Písek nachází jen těžko. Několik posledních optimisticky vyznívajících stránek, které popírají pesimismus celé prózy, působí poněkud plakátově. Na druhou stranu jsou poslední stránky fanfarónské gesto, rukavice hozená lhostejnosti a smrti, které vše pohlcují.
Je pravděpodobné, že řada čtenářů bude Písek číst jen jako kriminální příběh. Pro mne byl něčím jiným. Ale to už tak u knížek je, že mají schopnost být něčím různým pro různé své čtenáře. A v tom je jeden z důvodů, proč je čtenáři čtou. A případně o nich přemýšlejí.
Wolfgang Herrndorf: Písek. Přeložila Michaela Škultéty. Argo, Praha 2014.