Otázky bez odpovědi (9. část)
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Kapitola 10. Svět ze dna studny
Motto:
Kde smrti je tvůj tvar
Had světa rozmáčknut je v prachu
Panno Maria már Panno Maria már
rač zbaviti nás strachu
(Halas)
Tyto úvahy připomínají snahu člověka žijícího na dně studny poznat svět. I na dně studny se lze dovědět něco o přírodě, příroda je tajemná, ale neklame. Snaha pochopit lidský svět je však marná, mluvíme spíše o svých klamech než o světě samém. Útěchou nám budiž, že i když mluvíme o věcech, kterým nerozumíme, nemluvíme o věcech, po nichž nám nic není, v naší studni se obráží celý svět a nutí nás zaujmout stanovisko.
Základním pocitem současného člověka je pocit rozdělení světa. Toto rozdělení je neúčelné, odporuje touze lidí, dělicí čáry se nevedou mezi lidmi, ale skrze ně.
Nejprve je tu rozdělení politické. Velké skupiny států stojí proti sobě a v rukou jejich vedení je kumulována nesmírná moc ozbrojená a stejně nesmírné prostředky k manipulaci s lidmi. Žijeme v kráteru sopky, náhodný incident může znamenat konec dějin. Nesmyslnost tohoto stavu bije do očí tím více, že neznáme odpověď na otázku, čím je nepřátelství způsobeno a udržováno.
Antagonismem kapitalistů a dělníků? Potom by musel v kapitalistických zemích zuřit třídní boj, ten je však velmi nevýrazný a neobrací se proti systému jako celku. Rozdílnými zájmy táborů? Přijmeme-li vlčí morálku, jsou ovšem zájmy lidí vždy rozdílné, neboť každý chce uchvátit co nejvíce. Ale odpovídá vlčí morálka smýšlení občanů po obou stranách hranice? Jde-li lidem hlavně o to, aby se měli dobře, měli by vidět, jakého ekonomického pokroku by dosáhli odzbrojením a o jaké hodnoty jsou připravováni výrobou zbraní, kterých tak jako tak nelze použít.
Je tedy nepřátelství způsobeno fanatismem? V ekonomicky vyspělých zemích je fanatismus nemožný. Myšlenkový svět průměrného Čechoslováka a Rakušana se nijak podstatně neliší. V Evropě je zvlášť jasně vidět, jak lidé po obou stranách hranice proti sobě v podstatě nic nemají ekonomicky ani lidsky.
Zdálo by se, že i existence armád je zbytečná, neboť ke kolektivní sebevraždě stačí stisknout příslušné knoflíky. Váleční maniaci tvrdí, že pumy samy o sobě válku nevyhrají. Na styku armád zůstane místo, kde nebude možno pum užít, a tam svedou armády poslední a rozhodnou bitvu. Vítězná armáda pak obsadí dobyté, vybité a rozbité území, načež vymře na nemoci z ozáření. Sotva si lze představit děsnější výplod lidské blbosti.
Co můžeme očekávat od lidstva ve století, v němž miliony lidí byly zlikvidovány v koncentračních táborech? Vyjděme však z předpokladu, že vrahů z vlastní vůle je přece jen málo. Tento předpoklad je založen na indukci. Zkoumáme-li dodatečně období zločinů, zdá se, že jednotlivec (státníky nevyjímaje) byl bezmocný, že se nedalo nic dělat. Člověk byl bezmocný, ale proti čemu? Mnohým se zdá, jako by hodný člověk stál proti zlé společnosti. Co je však společnost?
Je-li společnost organizovaná skupina lidí, pak člověk, který je proti společnosti, je proti lidem. Zdá-li se, že většina lidí je proti společnosti, znamená to, že společnost už vůbec není, zbyly jen instituce a člověk, lidé, lidstvo stojí proti institucím. Společnost potřebuje instituce, tyto instituce jí mají sloužit. Svou nesmírností se však vymkly kontrole člověka a nabyly autonomní existence, takže dnes suplují společnost. Člověk se podřizuje institucím, domnívaje se, že se podřídil společnosti. Například politická strana působí jako mocná síla i tehdy, když v ní stěží najdeme člověka, který by věřil v její dogmata. Politik je vítán davem jako velký státník, i když každý z přítomných ho osobně považuje za směšného šaška. Lidé buď ztrácejí sami sebe a stávají se poskoky institucí, nebo propadají beznaději.
Kromě nesmyslného politického rozdělení působí autonomnost institucí i byrokratismus a formalismus. Nezkušení lidé v tom vidí pouhý nedostatek společnosti, jev, který nevyplývá z hlubší podstaty. Ale právě tato podstata je klíčem k záhadě: Zlo je důsledkem systému, který žádá od člověka více, než při nejlepší vůli může splnit.
Nikdo netouží stát se byrokratem, nestačí-li však na svůj úřad, postupně v byrokrata zdegeneruje, bude plnit pouze úkoly kontrolované a kontrolovány budou nikoli úkoly důležité, ale ty snadno kontrolovatelné. Úřad zdegeneruje v autonomní instituci zabývající se zbytečnou či přímo škodlivou činností. Podobně i politické organizace se stávají autonomními, žádají-li na příklad po lidech, aby věřili věcem, o nichž se nemohou přesvědčit.
Moderní doba znásobila požadavky na člověka. Člověk však zůstal týž jako ve starověku. Žádný z lidí stojících v čele institucí nestačí ani vzděláním, ani charakterem, ani informovaností na práci, která je mu svěřena. Stává se brzy šimlem s klapkami na očích, který táhne svou káru do zkázy přes svou dobrou vůli.
Kromě rozdělení politického je i rozdělení lidské. K boji proti politickému rozdělení je třeba sjednotit lidi. Místo lidí však vidíme nepřehlednou houšť specializací. Specializace je nutná, stává se však zlem, pohlcuje-li celého člověka. Každá jednotlivá činnost je zcela nesmyslná, není-li v kontaktu s ostatními činnostmi. Mezi specializacemi a hlavně mezi lidmi v těchto specializacích hlubších kontaktů není. Hodně se mluví o významu práce pro člověka, práce je však často pouze zaměstnáním. Již slovo „zaměstnání“ obsahuje náznak nesvobody (srovnej se slovem „dovolená“). Člověk je víc než zaměstnání, které vykonává. Redukuje-li se práce na zaměstnání, vznikají nové kasty a navíc se sám život člověka nepřirozeně štěpí na „práci“ a „zábavu“. Jakmile se člověk takto rozdělil, přestal být celým člověkem, a to vede k degeneraci práce i zábavy.
K odcizení práce přispívá specializace tak rozsáhlá, že se integrální cíl práce stává nejasným a nepostižitelným. V obrovských pracovních konglomeracích se projevuje nezdravé množství vztahů nadřízenosti a podřízenosti, které činí z člověka loutku visící na mnoha provazech. To znesnadňuje vztahy skutečně lidské. Unaveni stálými konflikty hledají lidé rozptýlení a nejsou schopni brát vážně nic, co se jich netýká osobně v nejvulgárnějším slova smyslu.
Jsou vskutku vrženi do světa, v němž si nemohou najít své místo, protože k tomu by museli myslet, a na myšlení není čas. Pokud vůbec myslíme, děláme to jaksi mimo život. Večer jsme ochotni se bavit o humanismu, který jsme za den stokrát popřeli. Život průměrného člověka se stává neklidnou banalitou a je jím samým pociťován jako něco cizího a nepravdivého.
Vše, co člověk vidí a prožívá, nezůstane bez ohlasu, sčítá se s jeho vrozenými dispozicemi a způsobem dosud neznámým se zapisuje do jeho hlavy. „Vnitřní“ život člověka, jeho myšlenky, sny, touha, nejsou něčím úplně neskutečným, jsou to možnosti, které člověk má a které mohou být realizovány. „Vnější“ život, to, co je uděláno, vysloveno, by měl být úsilím o realizaci všech nejlepších možností. Je-li však vůbec realizací, pak jen neobyčejně dílčí. Proto lidé, které potkáváme, jsou torza, jejichž možnosti jsou zakopány kdesi v podvědomí. Poněvadž realizace se děje ve společnosti, tj. ve vztahu k lidem, hledejme úsilí, které by mohlo rozdělené lidi spojit.
Tím by mohlo být úsilí o poznání, rozvoj vědy. Vidíme však, že i kosmické lety jsou přijímány celkem lhostejně a rozhodně nenaplňují lidi zvláštním optimismem. Lidé nechápou tyto úspěchy jako své úspěchy, poněvadž cítí, že jim nerozumějí a že se na nich nepodíleli. Kdysi spojovala miliony lidí víra v budoucí spravedlivější svět. Jsme v tak hluboké studni, že nemáme důvodů ani pro takovou víru, ani proti ní.
Nemáme žádnou „velkou neosobní naději“, o níž hovoří Russell. Víme-li o relativnosti jistot, nemůžeme ani hledat tuto naději v čemkoliv dílčím, třeba i významném, neboť tím bychom se zase jen omezovali.
Trpíme rozporem mezi možností, která se zdá, a možností, která je. Hledáme-li cestu ke sblížení, narazíme na lidi, kteří nejsou lidmi, a na společnost, která není společností: na instituce.
Ne pouze chlebem, ale i svobodou živ je člověk. Začíná se projevovat neuvědomělý, neurčitý odpor, který dělá mnoha moudrým hlavám starosti. Jednou z jeho forem je sžíravý kriticismus, který se zdánlivě zaměřuje proti různým nepořádkům a viní z nich stát a instituce. Jeví se jako přehnaný a neprávem zobecňující a je proto popírán. Lze snadno popřít kritiku, ne však nespokojenost kritiků. Špína ve vlacích, fronty v obchodech, věčně rozkopané ulice, to nejsou příčiny nespokojenosti, ale její hromosvody. Zjednejme nápravu a učiníme mnoho lidí ještě nešťastnějšími, protože nevybitý vztek z marnosti, bezmocnosti a nesvobody se v nich bude hromadit.
Je mnoho forem odporu. Všechny jsou však spíše útěkem před zlým světem, a nikoliv výzvou k boji. Není kam utéci a není jasné, za co bojovat. V chaosu neznámých následků každého činu je nemožné předpovědět, k čemu naše jednání povede, a je to často zodpovědnost, která svazuje lidem ruce a nutí je, aby podpírali kulisy institucí.
Tato úvaha není oplakáváním starých časů. Naříkáme-li nad přítomností a neslibujeme-li si nic určitého od budoucnosti, může se náš nářek ovšem jevit jako idealizace minulosti, neboť se zdá, že pláčeme, protože známe svět lepší. Tento lepší svět je zasutá vzpomínka na dětství, kdy jsme byli šťastni, protože jsme věděli málo. Daleká země sedmihradská, staré zašlé časy i světlý zítřek, to vše je asi transformované dětství.
Zlo, o němž mluvím, bylo vždy v dějinách. Svět byl natolik rozdělen, že se nás jeho vzdálené části netýkaly. Pocit rozdělení světa je důsledkem faktu jeho sblížení. Svět se stal těsným a jeho rozpory se zkoncentrovaly v srdci člověka. Dříve bylo předem určeno, do jakých poměrů člověk vstoupí, a on měl tolik času zvyknout si na své vězení, že se v něm cítil jako doma. Jsme vězni, kterým otevřeli okno. Vidíme svět a vše, co vidíme, patří k nám, i v nás se srážejí zoufalství a naděje, budoucnost a zkáza, rozum a blbost, láska a nedůvěra. V oknech jsou dosud mříže, ale přesto se zdá, že naše doba je doba klíčová. Bolest je přítelkyní člověka, neboť předchází uvědomění a uvědomění předchází činu. Nic určitějšího nelze už říci.
Pokračování příště
1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura
2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot
3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé
4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí
5. část – Kapitola 6: Svoboda
6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita
7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace
8. část – Kapitola 9: O ideálním státě