Sergej Jesenin
Před sto dvaceti lety se narodil jeden z největších ruských básníků.
***
Domov jsem opustil, mizí
modravá Rus jak dým.
Tři hvězdy, rybník a břízy
ať hřejí stesk maminčin.
Zlatavý žabák měsíc
do tance na vodě sklouz,
jabloň se zachvěla nejvíc,
zavála tátovi vous.
Vrátit se hned mi svět nedá,
vánice prodlouží sten.
Modravou Rus hlídá děda
na jedné noze – klen.
Déšť listí tam při pozdravu
vše líbá, ať jsem, kde jsem.
Mám právě takovou hlavu,
jako má starý klen.
(Přeložila Zdenka Bergrová)
***
Jsi prostá, jako všechny jsou,
jak v Rusku statisíce jiných.
Znáš úsvit jen svou samotou,
znáš modrý podzim v hájích stinných.
Hřej se mým srdcem, jen se hřej,
dal jsem je hlupák, v milování.
Jak ikona tvůj obličej
po kaplích visel ve Rjazani.
Já na ikony naplival,
ctil křik a hrubost, která třísní,
ale teď náhle rostou dál
slova těch nejněžnějších písní.
Už nechci v zenit odletět,
po příliš mnohém tělo prahne.
Proč mi v tvém jménu zazněl teď
chlad, který v srpnu z polí táhne?
Já nejsem k pláči, nežebrám,
v citech jsem nikdy nepochybil.
Hřebcům i stepním kobylám
tam u nás, v dětství, jsem se líbil.
Pro tebe měl jsem bez žen žít?
Těch bylo, které chtěly slovo!
Je hořkým štěstím uvěřit
v šílené srdce básníkovo.
Proto se trápím, padám tmou
do listí, očí nehostinných.
Jsi prostá, jako všechny jsou,
jak v Rusku statisíce jiných.
(Přeložil Jan Zábrana)
***
Jaká prudká sněžná bouře, čert ji vem.
Každý metr střechy protkne krovákem.
Nemám strach, jsem dávno, paměť poví ti,
prostopášným srdcem k tobě přibitý.
(Přeložil Jaroslav Kabíček)
***
Básníkem být – to je žít tak cele,
že hlas pravdy nezaznívá hluše,
toť rvát něžnou kůži na svém těle,
krví citů laskat cizí duše.
Básníkem být – to je tak si vésti,
aby volnost byla oslavena.
To jen slavík zpívá bez bolesti
jednu a touž píseň, jinou nemá.
Naučené pění kanárkovo
zní jak řehtačka, a směšně chabá.
Svět chce píseň, která vlastní slovo,
zpívá po svém, třebas jako žába.
Mohamed se zmýlil v jedné věci:
ve své zápovědi alkoholu.
Básník proto neupustí přeci
od vína, jež umí léčit z bolu.
A když jednou přijde za svou drahou,
kterou najde ležet s cizím mužem,
chráněn tou životodárnou vláhou,
neprobodne její srdce nožem.
V žárlivosti, jež ho ovanula,
nahlas bude hvízdat cestou domů:
„Co je na tom, umřu jako tulák,
už i to se stalo ledakomu.“
(Přeložil Emanuel Frynta)
***
Bez lásky a bez lítosti chodíš
pokojem, v němž skryt je smutek náš,
trápíš se a stále oči klopíš,
když mne mlčky, chladně objímáš.
Krasavice se rty smyslnými,
hrubosti či něze nedám vzrůst.
Co už očí vzrušilo se jimi,
co už lačných hledalo tě úst!
Ruce, které hladily tvé vlasy,
nevzňaly se ohněm, kterým pláš;
mnohým na kolena sedala jsi,
dnes už jenom u mne sedáváš.
Vám, ach, vím, že na jiného myslíš.
Nač si lhát a nač se klamat jen?
Vždyť já sám tě nemiluji příliš,
vzpomínkami z mládí zaplaven.
Nenazývej sudbou, co jí není,
z plamene jen popel zbyl už nám.
Náhodou jsem zhas v tvém políbení,
náhodou ti také sbohem dám.
Opustivši svět svých představ klamných,
půjdeš cestou, již tvé srdce zří.
Nedotýkej se však nezlíbaných,
nevzplanuvších dosud ušetři!
A až s druhým půjdeš, věříc v lásku,
pošetile o ní žvatlajíc,
já si možná vyjdu na procházku,
a pak maně vykročím ti vstříc.
Hlavy k sobě nakloníme lehce,
plašeji, než skláněli jsme kdys,
pozdravíš mne tichounce a měkce,
a já řeknu: Dobrý večer, Miss.
Leč už pranic duši nevzruší ti,
citům dáš jak vůním vyvanout.
Kdo měl rád, už nemůže rád míti.
Nevzeplá, kdo shořel jako troud.
(Přeložil Jiří Víška)
Ze vzpomínek Sergeje Jesenina
Narodil jsem se 4. října 1895 ve vsi Konstantinovu v Rjazaňské gubernii.
Ve dvou letech jsem byl dán na vychování k dost zámožnému dědovi z matčiny strany, který měl tři dospělé, neženaté syny, s nimiž jsem strávil celé dětství. Moji strýcové byli mládenci divocí a bujní. Když mi bylo tři a půl, posadili mě na neosedlaného koně a popohnali ho do trysku. Pamatuji se, že jsem strnul a tuze pevně se držel za hřívu. Pak mě učili plavat. Jeden strýc (strýc Saša) mě vzal do loďky, poodejel od břehu, svlékl mě z prádla a hodil jako štěně do vody. Plácal jsem neuměle a polekaně rukama, a dokud jsem se nezalykal, strýc jen pořád křičel: „Ech, prevíte! K čemu ty se vlastně hodíš?“
„Prevít“ bylo u něho slovo mazlivé. Později, v osmi letech, jsem druhému strýci často nahrazoval loveckého psa a plaval po jezerech za zastřelenými kachnami. Velmi dobře jsem uměl lézt po stromech. Mezi kluky jsem byl vždycky náčelníkem a velkým rváčem a chodil jsem pořád plný škrábanců. Za rozpustilost mě hubovala jen babička, ale dědeček mě občas sám ponoukal k pranici a často říkal babičce: „Nech ho, ty hloupá, takhle bude silnější!“ Stařenka mě měla ráda nade všecko pomyšlení a její něžnost byla bez míry. Vždycky v sobotu mě myli, stříhali mi nehty a mazali mi vlasy olejem na svícení, protože žádný hřeben mými kudrnami nepronikl. Ale ani olej mnoho nepomáhal. Já vždycky řval, jako by mě brali na nože, a ještě dneska, když přijde sobota, mám takový nějaký nepříjemný pocit.
Tak proběhlo mé dětství. Když jsem povyrostl, chtěli ze mne mermomocí udělat vesnického učitele, a proto mě dali do internátu církevní školy. Až bych ji vychodil, měl jsem postoupit do moskevského učitelského ústavu. Naštěstí k tomu nedošlo.
Sergej Jesenin (4. října 1895 – 28. prosince 1925) byl ruský básník, který začínal jako lyrik opěvující tradiční vesnici, později byl ovlivněn imažinismem. Vydal například sbírky Zpověď chuligána, Perské motivy, veršované historické drama Pugačov a poému Anna Sněgina.