Hezký český export
Ekonomické zamyšlení o českém srdci a českém (ne)rozumu.
V jakémsi exportním magazínu jsem se dočetl o tom, že máme dobrý export do Izraele, přes dvanáct miliard, že je to skvělé a že většinu z tohoto vývozu tvoří české automobily Škoda. Na další stránce zase psali, že v Kolumbii se kromě českých škodovek prodává i české pivo a že to je všechno český export.
Abychom se nemýlili. Tohle není český export, ale export německý, holandský, jihoafrický nebo rakouský. Výnos jde do těchto národních či nadnárodních – ale rozhodně ne českých – firem, a marže taky: jen jde oklikou přes nějakou českou, pardon, škrtám, rakouskou, německou, belgickou nebo italskou banku.
Co je domácí a co cizí byznys, bylo hezky vidět na oné schůzce prezidentů České republiky a Izraele. Když jsme diskutovali o metodách růstu tohoto „českého“ exportu (Škoda Auto a jiné), izraelský prezident navrhl, že bychom mohli výměnou koupit izraelský protiraketový systém Dome, tedy udělat nějaký offset, a nám se to podle všeho velmi líbilo. Myslím, že když tohle četli Izraelci, kteří se pohybují v byznysu, jistě si řekli, že Češi jsou sice bezva lidi a přátelé, ale že jsou ještě padlejší na hlavu, než si dřív mysleli: vyoffsetují německý výrobek výměnou za čistě izraelský a budou se tvářit, že udělali super deal, protože jim „vzrostl export“.
V čem je onen podstatný rozdíl, který samozřejmě všichni v tom vyspělejším světě dobře chápou? Škodovka montuje auta u nás a značná část komponent se u nás také vyrábí, dokonce i v čistě českých firmách (v tom je tedy Škoda Auto ještě o kousek lepší než ostatní, ale jen o kousek). Máme tedy poměrně slušné výnosy z práce, z výroby. Zahraniční vlastník, pohlíženo měřítkem států tedy „Německo“, má však na tomto další obří výnos z kapitálu, který je vlastně „bezpracný“. (Výnos z kapitálu je samozřejmě podmíněn starou akvizicí Škodovky Volkswagenem, jenomže peníze z té akvizice jsme už dávno projedli, zatímco výnosy z investovaného kapitálu jsou pro Němce trvalé a každoroční.) Toto je jeden z podstatných faktorů, proč je HDP na hlavu v Německu o tolik vyšší než u nás, a proč si Německo může dovolit posunout mzdy o tolik výše, než kde je máme my (průměr západní Evropy je asi třikrát vyšší než v České republice). Vyšší HDP pak znamená vyšší všechno – vyšší mzdy, vyšší objem vybraných daní, a tedy možnost státu investovat násobně více tam, kde to je potřebné. Bohatý stát si pak může dokonce dovolit mít procentuálně nižší daně než ten chudý, protože i tak dosáhne v absolutních číslech násobně vyššího výběru na hlavu – to je jeden z neveselých důsledků této situace.
Pokud toto nezačneme chápat a zejména konat (podpora firem, které jsou skutečně domácí a skutečně exportují, je všude na světě ze strany států masivní, byť je často docela rafinovaná a skrytá, protože to může hraničit s takzvanou nedovolenou podporou), naše dohánění bohatší západní Evropy se zpomalí a možná zastaví. Pokud se spokojíme s tím, že budeme „dodavateli práce“, zatímco zahraniční firmy inkasují koncový výnos a mají obří výnosy z kapitálu, budeme na věky věků počítat v Německu útratu za každý kopeček zmrzliny.
Jak to změnit? Hlavní tíha spočívá na ramenou domácích (tedy skutečně domácích) inovativních podnikatelů – ti jediní mohou „obrátit toky peněz“, docílit, aby i Česko těžilo z kapitálu investovaného jinde a aby bylo skutečným, nikoli falešným exportérem. Může v tomto ale něco udělat stát? Samozřejmě ano, a nemám tím na mysli sypání peněz domácím firmám ze štědrých dotačních podpor. (I toto ovšem pomůže, ale vhodná cesta to není.) Především může a musí vytvářet podmínky a prostředí pro domácí inovativní podnikání tam, kde to má ve své gesci: v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu.
Dle nedávno zveřejněného žebříčku Erste je Česko v pásmu mírného podprůměru. Když tento žebříček čtete, je prakticky totožný s ekonomickou prosperitou: nahoře jsou nejbohatší státy Unie, jako je Dánsko nebo Švédsko, my se motáme někde ve středu, kolem nás Portugalsko a Maďarsko a dole se potácejí země jako Řecko, Bulharsko a Rumunsko. Že by shoda žebříčků prosperity a inovativnosti byla čistě náhodná? Položil někdo tuto otázku ministrům české vlády, kteří neustále hovoří o potřebě přetvořit větší množství mládeže na učně a učnice?
A pak je tu věc, kterou můžeme udělat sami – tak jako všude jinde můžeme dávat přednost domácím výrobkům a službám, z principu. Jeden dobrý příklad: v Česku zbývá jen jedna jediná banka, která je v domácích rukou – jmenuje se Fio. Všechny ostatní jsou zahraniční (a jen za poslední čtvrtrok repatriovaly do svých vlastí 53 miliard korun, s tím, že šlo o „slabý kvartál“). Přesto se často setkávám s názorem, že tato česká banka je divná, kdoví jestli nezkrachuje, její majitelé jsou Češi, tudíž dosti pravděpodobně tuneláři, a tak dále. A že teda jejich služeb možná využiju, když jsou zadarmo, ale moc peněz u nich nenechám: což je fantastická úvaha vzhledem k tomu, že všechny zahraniční matky českých bank jsou předlužené a přezatížené špatnými úvěry a bezcennými cennými papíry, takže v případě větší finanční krize by popadaly jako kuželky. My jim však svoje peníze s písní na rtech svěřujeme – přece je nenecháme spravovat nějakým Čechům!
Takto se samozřejmě už desítky let chovají Němci, Rakušané, ale také třeba Poláci. Němec nemá nejmenší problém si koupit auto značky Škoda, protože ví, že tím pomáhá německému hospodářství (Škoda má v Německu market share 5,6 procent); prakticky jej ale nenapadne koupit si Peugeot (1,7 procent). Z neněmeckých vlastníků ještě jakž takž vezme na milost Opel (tedy americké General Motors), protože ví, že oply se vyrábějí v Německu takřka od prvního šroubku až po logo na volantu a že americký vlastník spíše jen nese na bedrech dlouhodobou ztrátu. Tohle uvažování má většina Evropanů už „v genech“, a má-li volbu mezi víceméně srovnatelnými výrobky domácí a jiné provenience, volí rychle a jednoznačně. U nás – přestože jsme, podle průzkumů, velmi hrdí na své češství – nic takového nefunguje.
Je hezké mít hrdě bijící české srdce, ale ještě by to taky chtělo mít český rozum.