Kultura a umění Kultura

Proč by Jaroslav Valečka mohl ilustrovat Žháře Egona Hostovského (k expresionismu v postmoderní době)

Jaroslav Valečka: Funus. Repro autor

Na počátku stála otázka: Může být expresionistické vyjádření aktuální i v dnešní době? Poté, co jsem objevil malby Jaroslava Valečky (1972), odpovídám, že může. A to přesto, že od vzniku expresionismu uplynulo již celé jedno století.

Valečkovo směřování k expresionismu je evidentní už při prvním pohledu na jeho malby. Nemusíme k tomu ani vědět, že sám Valečka uznává ze svých předchůdců ve výtvarném umění nejvíce Edvarda Muncha a Josefa Váchala, tedy malíře, jejichž zařazování k expresionismu se již stalo čímsi nediskutovatelným. Je to především barevnost Valečkových obrazů, jejich syrovost i křečovité škleby v tvářích jeho figur, co nás přivádí k uvažování o tomto výtvarníkovi jako o následovníku předních expresionistů. Jak je ale možné, že nás tento směr oslovuje i dnes, jsme-li tolik desetiletí vzdáleni od expresionistického fin de sièclu? Expresionismus by přece mohl být chápán jako dávno překonaný, avšak tvorba Jaroslava Valečky je velmi silná, možná dokonce nejsilnější z tvorby současných českých malířů.

Doba fin de sièclu, v níž se expresionismus zrodil, byla časem, kdy se v lidech nahromadily beznaděje a úzkosti. Stará společnost padala a ta nová byla surová, nenabízela řád. Více než kdy jindy se tak začaly objevovat v lidské psychice běsy, více než kdy jindy začali lidé propadat depresivním náladám… Právě tento stav společnosti dokázal expresionismus nejlépe postihnout. Odpovědí, proč je tedy expresionistické vyjádření tak silné právě v postmoderní době, by mohlo být srovnání těchto dvou epoch. Je to přece také dnešní společnost, která ztratila řád, která klade na člověka větší nároky, než na něj byly kladeny kdy dřív, a tím pádem otvírá velký prostor depresivním náladám, patologickým jevům v lidské psychice, nebo dokonce sebevraždám.

Jistou blízkostí doby přelomu devatenáctého a dvacátého století a naší současnosti si však na sílu Valečkova díla odpovídáme jen částečně, ačkoli právě tato podobnost je jistě tím klíčovým, co dodává expresionistickému vyjádření znovu na aktuálnosti. Proč ale srovnání s prózou Egona Hostovského Žhář, kterou jsem postavil vedle Valečkových maleb do názvu tohoto článku?

Byl to právě Žhář, na kterého jsem si okamžitě vzpomněl, když jsem měl poprvé možnost vidět Valečkovy obrazy v galerii. Tato asociace přitom jistě nebyla zcela náhodná. Na Valečkových malbách nacházíme shodné motivy, s nimiž se setkáme i ve Žháři. Jmenovat můžeme například častý motiv ohně (například malby Oheň u jezera, Čarodějnice). Sám Valečka o tématu ohně a podobných motivech v rozhovoru s Kateřinou Tučkovou řekl: „Tyhle věci jsem jako dítě miloval a fascinují mě dodnes. Na jednu stranu jsem se tehdy trochu bál mrtvého prasete, krve na sněhu nebo ohně, na druhou stranu mě tyto věci nesmírně přitahovaly.“ Velmi podobně pak působí oheň na hlavního hrdinu Žháře, dospívajícího Kamila:

„Dole vrzly dveře, v lokále táhle zaskřípěly okenice. Hlasy pod okny sílily, zvony a trubka splynuly v úpěnlivý nářek, cval kroků strhoval s sebou odevšad sta náhlých šramotů, úderů a volání. Nad vzmáhajícím se poplachem, nad popelavým svítáním, nad neviditelným hemžením zvedal se červený výskyt: ‚Hoří! Hoří! Hoří!‘ Polnice dálek, volání zapomenutých let! Byl zesláblý probdělou nocí a ubit nemocnými myšlenkami, nicméně však již za tři minuty utíkal polooblečen se schodů za obživlým krysařem, za jeho alarmem bohatýrského dětství. Pohádkový pištec vzkřísil Kamila, sňal z jeho beder několik roků, zahnal horečné úvahy, proměnil ho v dítě, jež jásá nad povodněmi, požáry, krupobitím a všemi rozběsněnými živly. Venku byl vzduch nasládlý a krajinu zaplavovaly nevídané barvy. Kamilovi se chvěly nozdry. Ten shon v mlhách, ta mihotavá zář plamenů, to chvění v prostoru a v krvi! Svět je zase pln úžasu a krásných hrůz, pln barevných zvuků a kouzelných par, svět divokých her, svět prvních otázek, svět bezmezné víry, příslibů a tajemných slavností.“

Klíčovým se stává i prostředí, které Žháře a Valečkovy malby spojuje. Jak Hostovského próza Žhář, tak velká část Valečkových maleb jsou totiž zasazeny do oblasti česko-německého pohraničí. Hostovského pohraničí je sice jiné, Žhář vznikal v letech 1934–1935, zatímco Valečkovy malby až na přelomu dvacátého a jednadvacátého století, vyznění děl obou autorů je však podobné. V Hostovského světě panuje strach ze světa za hranicemi – ze světa, který je blízký a zároveň představuje nebezpečí, neboť z něj přicházejí záchvěvy rodícího se zla:

„Z oken lokálu hledíš přes náměstí, přes střechy nízkých domků, lučinatý sráz a úzké údolí na pruské kopce s bílými čarami spletitých cest. Tam kdesi v plujících šedavých parách končí se naše země. Odtamtud přichází meluzína, deště a vánice. Několik roztroušených hrbatých chalup, proužky temného kouře a lesy, lesy. Za večera vyskočí z bezedné tmy světélka. Tak maličká, tak neskutečná, že člověka až závrať jímá nad přeludy dálek. Všichni nachmelení zasmušilci, všechny sklíčené duše, jež v noci přijdou k Stříbrnému holubu, zadívají se tím směrem. Světélka hasnou a znovu se objeví. Zde je domov, za nimi svět. (…) Hledí-li za dne lidé k hranicím, k zelenému šeru a k mlhavému obzoru, zaclánějí si zrak dlaní a nedůvěřivě potřásají hlavou. Od hranic nikdy nic dobrého nepřijde! Čarodějnice na košťatech pro strach nezbedníků, vojáci z manévrů na zlost sedlákům, postrašené pověsti o chystané válce, jaké dosud nebylo. Kdo by nedbal hranic? Snad jen ptáci, oblaka a vítr. I Josef Simon se jich bojí.“

Valečkovo pohraničí je sice tomu Hostovského blízké prostorově (své obrazy zasazuje do oblasti Jizerských hor, v nichž strávil dětství, zatímco Hostovský umístil děj Žháře do okolí Hronova – dnes pomezí česko-polského, ale v meziválečné době ještě také česko-německého), ale vzdálené časově. Mezi dobou, v níž se odehrává Žhář, a dobou současnou, proběhla řada zlomových historických událostí, které způsobily výraznou proměnu oblasti. Valečkovo pohraničí je tedy pohraničím přelomu dvacátého a jednadvacátého století – pusté, vylidněné, smutné, trpící historickými křivdami, avšak krásné právě svým utrpením.

Krajem však ve Valečkových malbách prostupuje celá jeho minulost. Na řadě svých obrazů se vrací ke konci druhé světové války (například Oběšenci) a do mnoha z nich zasazuje postavy, které jako by přišly právě z Hostovského doby nebo z dob ještě starších. Jsou to procesí táhnoucí se pustou zasněženou krajinou mezi lesy, která působí jako přízraky dřívějších obyvatel, jejichž pobyt byl zde tragicky ukončen. Právě prostor pohraničí tedy Valečkovi umožňuje, aby nechal promlouvat historii a její křivdy, jež dopadají na život současného člověka. Právě tento návrat ke kořenům a nevyrovnání se s vlastní historií je čímsi stále aktuálním a expresionismus ho svými výkřiky dokáže postihnout nejlépe. 

Zde si tedy konečně můžeme říci, proč by Valečka mohl ilustrovat Žháře. Stejně jako Hostovského oheň představoval výkřik a ztělesňoval tichou, plíživou hrozbu přítomnou ve společnosti druhé poloviny třicátých let, Valečkovy obrazy ztělesňují tiché, plíživé dopadání minulosti na postmoderní společnost, která se snaží spálit mosty a problémy nedořešené minulosti nevidět.

S tvorbou Jaroslava Valečky je možno se seznámit na výtvarníkových stránkách http://www.valecka.eu, kde lze také sledovat informace o jeho výstavách. Aktuálně se například od 26. listopadu 2015 představí v karlovarské Becherově vile na skupinové výstavě Hraniční syndrom / Borderline Syndrom, která potrvá do 17. ledna 2016.