Jak se u nás umývají schody
Když jsem se před mnoha lety ženil, varoval mě starší kolega, zkušený a letitý ženáč. "Jen si po svatbě nezačínej s umýváním schodů v domě. Jinak se jich celý život nezbavíš!" Nedbale jsem se pousmál a dlouze mávl rukou. Jeho moudrou radu jsem nebral příliš vážně, a… chyboval jsem. Žena byla v pokročilém jiném stavu a já vždy v neděli odpoledne starostlivě tancoval na chodbě našeho paneláku s kbelíkem a s hadrem v rukách. Pečlivě jsem čistil každou skulinku. Umýval každou dlaždičku zvlášť, jen aby se nám dobře a voňavě bydlelo. Když se nám narodila první dcera, v umývání schodů jsem neustal. Po mateřské dovolené pospíchala manželka do zaměstnání. Čistota chodby zůstala zase jenom na mně. Opuštěná sousedka nesměle vykukovala ze dveří, jen aby mě povzbudila a spiklenecky pochválila. Občas mi dokonce podstrčila čerstvě upečený borůvkový koláč, své sladké uznání. Při úklidu jsem vždy začínal ve čtvrtém poschodí. Schod za schodem jsem zbavoval nečistot, až jsem vítězně skončil v přízemí, přímo u poštovních schránek. "A máme v domě čisto. Pořádek. Útulno!" radostně jsem si otřel z čela potůčky potu.
Na své umývání schodů jsem si vzpomněl nedávno, když jsem se zúčastnil besedy s univerzitní profesorkou Vladimírou Dvořákovou, mediálně známou politoložkou. Delší dobu si jí vážím. Ve funkci předsedkyně Akreditační komise Ministerstva školství se nesmazatelně zviditelnila nejen v zamotané kauze neblaze proslulé plzeňské právnické fakulty. Pro své odvážné názory a přímé postoje čelila hned několika žalobám, které nakonec zaplaťpánbůh vzaly za své. Na první pohled skromná žena, která dobře ví, o čem mluví a jak píše. Zejména ve své poslední knize Rozkládání (rozkrádání) státu, kterou jsem si za domácí úkol dopředu prostudoval. Hned v úvodu svého povídání uvedla příhodu z jedné své zahraniční cesty. "Všimla jsem si, pokud někdo s plnou taškou dobíhal k tramvaji nebo autobusu, nikdy mu řidič neujel před nosem. Naopak." Podle ní se u nás v posledních letech povážlivě zhoršily vzájemné vztahy na pracovištích a mezi lidmi vůbec. Prosadilo se neblahé propojení mindráku a arogance. "Kdo mívá pocit méněcennosti, bývá v kolektivu i domýšlivý."Pokračovala dál a odpovídala na aktuální dotazy. "Naše společnost je nemocná. Porušují se v ní zákony. Korupce sílí. Prosazuje se lež. Sliby politiků se neplní. Co je třeba udělat, aby došlo k nápravě, ke změně…?"
S nadějí a nedočkavě jsem visel svýma unavenýma očima na profesorce, abych konečně uslyšel pražský hlas vyzývající k potřebné společenské změně. Co udělat pro to, aby se nám všem konečně trochu lépe žilo? Podle jejích strohých slov nelze spoléhat na spasitelského krále Miroslava, někoho, kdo by mávnutím pohádkového proutku ozdravil nemocnou zem. Musíme prý všichni, zejména my dole, začínat u sebe, v místě, kde žijeme. Každý den trpělivě měnit nepořádky a politikům posílat vzkazy, že si nemohou donekonečna všechno dovolovat. Bááác…! Už zase mě někdo nabádá, abych nejdříve začínal u sebe. Prý jsem si v posledních letech žil nad poměry. Příliš hodoval. Teď se musím uskromnit. Znovu si utáhnout opasek a pořádně šetřit. K novému roku jsem dostal hodně hezkých a malovaných přání, zejména od svých známých v redakcích. Všichni mi podobně přáli, ať začnu měnit společenské nepořádky především u sebe. Ufff! Opravdu jsem se natolik provinil, abych napravoval dnes nefungující a rozkradený stát? Abych odstraňoval systémovou korupci? Abych naučil politiky mluvit pravdu, ctít morálku a slušnost? Aby si drze nezvyšovali své beztak vysoké příjmy? Nevěřícně zírám na stále usměvavou profesorku.
Dosud jsem si naivně myslel, že pořádek mají dělat především ti, kteří chybují a nekvalitně pracují. Vytvářejí nedokonalé, chybné zákony a panovnicky udílejí trestuhodné amnestie. Kteří se už dávno odnaučili naslouchat lidem. Kteří za pochodu nepochopitelně mění pravidla své politické hry a z mravnosti si udělali služku. Mám neblahý pocit, že už vůbec nevidím a neslyším. Nic nechápu a ničemu nerozumím. Aby nás milá profesorka příliš nezarmoutila, připustila, že i "veřejný hněv, vzdor, nepokoje a stávky patří k možnému projevu občanské neposlušnosti". Fajn. Ze zbytku sil se nadechnu. "Jakže se vlastně umývají nepořádky? No přece seshora dolů, a ne obráceně…!" Znovu beru do rukou kbelík s teplou vodou a starý hadr. Tentokrát začínám v přízemí. Snažím se čistit a umývat vše, co je nade mnou. Sotva zbavím špíny jeden jediný schod, hned ho umažu vlastními šlápotami. Marná sláva! Pořádek se musí začít dělat od samého vrcholu nejmocnější pyramidy. Netuším, zda sympatická profesorka politologie někdy vůbec umývala doma schody. Jakže to říkala v samém závěru svého vystoupení?
"Svět je složitý na rozhodování, proto se s ním tak snadno manipuluje."