Kultura a umění Kultura

Krystalická vzpomínka

Jiří Jun: Hledání hmoty, tvaru a světla, 2005, kresba na papíře. Repro OGV Jihlava Jiří Jun: Hostem svého bytí, 2010, kresba na papíře. Repro OGV Jihlava Pohled do expozice výstavy Jiřího Juna v OGV v Jihlavě. Foto Petr Kovář

"Co chcete slyšet?

Co vám mám říct.

Vždyť jsem jenom

nástrojem myšlenky."

(Jiří Jun)

 

"Začínal jsem v patnácti letech jako malíř porcelánu v Okrouhlicích, kde jsem měl to štěstí a bylo mi dovoleno seznámit se s panem Janem Zrzavým. Pak jsem se dostal na UMPRUM do Uherského Hradiště. Nějaký čas potom jsem se věnoval kreslenému humoru, ten jsem dělal do roku 1968, kdy mě humor přešel. V Třebíči jsem se seznámil s vynikajícím výtvarníkem, panem Ladislavem Novákem, dnes už bohužel nežijícím autorem. Tam jsem začal dělat jednoduché, uvolněné perokresby. Měl jsem pocit, že barva je až příliš ilustrační, přešel jsem k černobílé kresbě, která vlastně není tak úplně černobílá, je to spíš taková meditativní rovina, kdy jedna kresba vzniká v rovině dvou měsíců. To znamená, že do roka jich udělám asi sedm. Z toho jsou pak asi čtyři k výstavě. Mezitím existuje řada uhlových studií, než najdu tu cestu. Něco vzniká z podvědomí, pak se to snažím kontrolovat vědomím," uvedl v pořadu Mozaika rozhlasu Vltava Jiří Jun.

 

Surreálná poezie

Pomyslně bych výstavu rozdělila do dvou samostatných, odlišných celků. V prvních chvílích jsem myslela, že vystavují dva autoři. Jeden, jehož kresba je vyslovenou myšlenkou, a druhý, jehož kresba tvoří obrazy.

V počátcích se věnoval barevným ilustracím. Jedná se o vtipné, poetické postřehy, které tiše a s jistým zápalem komentují určité situace. Pro kolorování není užito zvlášť výrazných barevných odstínů, jako by byly zahalené v oparu, schované v myšlenkách. Kresba je většinou stylizovaná, obrazy se vyznačují surrealistickým pojetím. Máte pocit, jako byste se ocitli někde, kde je možné všechno. Absurdnost této představy vás nedokáže zarazit. V některých z nich jako by byly kresbou vytrhávány kusy obrazu, které pak tvoří "třetí rozměr", nový, byť iluzivní, prostor, zákulisí pro prezentaci další myšlenky.

Ještě dřív, než jsem přečetla tiskovou zprávu a poslechla si Junovo vyjádření ke své tvorbě, napadalo mě, jak barva věcem přidává na ilustrativnosti a ubírá na charakteru. Jako by se snažil udělat věc čitelnější a bál se nechat vyznít myšlenku samotnou.

 

Jak barevná je černo-bílá

Následující část mě, skrze protichůdnost, zaujala více. Jako bych vyčerpala rozum nad hledáním smyslů a spojitostí a pak už mohla věci jenom cítit. Šedé abstraktní kresby menších formátů (cca 100 x 70 cm), jako beztvaré identity, plynou tiše prostorem. Dokonce mě napadalo, zdali obrazy nedýchají.

Velkou úlohu sehrává světlo. Měkká ostrost, jež jako šustění mořských vln prostupuje skrze čtverce, které nemají hrany, optické klamy, které lámou prostor, a volné exprese, které jsou měkké jako látka a krystalické jako vzpomínka. V tu chvíli si uvědomuji, jak barevná je černobílá. Dokáže pohltit, vyprávět a šeptat o tom, co autor do listů hodiny vkládal. Výsledek se přesně shoduje s postupem, jenž je meditativní, klidný a svým způsobem uvolněný.

Některé práce jsou různě pokryty rastrem. V jiných hrají úlohu volné linie, které jako by byly zavěšeny na neviditelných nitkách, kroutí se v prostoru. Mnohdy velmi nevrle a expresivně. Připomínají rýhy a škrábance na starých filmových páskách. Obraz, který divně poskakuje, bzučí, zrní se a sem tam ukáže na nějakou vadu způsobenou zacházením s kusy osmimilimetrových magnetických stop.

 

Disproporce sdělení

Citelnou slabinou výstavy je charakter instalace. Zřejmě ve snaze prezentovat tu ohromnou práci třiceti let jsou sály doslova přeplněny obrazy. Jeden nedopřává odpočinku druhému. To, co snad kurátor zamýšlel, že se množstvím umocní, najednou každému dalšímu dílu škodí. Nežasneme, jak je možné s takovou pečlivostí udělat tolik obrazů, ale začínáme mít dojem, že drobná mnohahodinová práce je tu jen rutinou. Ještě si pamatujeme fascinaci prvními abstraktními obrazy, prvním sálem galerie, ale v posledním už nezbývá na soustředění - mnohost odkrývá podobnost.

Co mě v umělecké "kariéře" některého výtvarníka dokáže přesvědčit a udělat mi největší radost, je to, když jeho práce nestagnuje a vyvíjí se. U Jiřího Juna, i přes disproporční prezentaci, tomu tak je a věřím, že při další retrospektivní výstavě, která bude srovnávat věci současné a budoucí, budu tvrdit totéž.

 

Jiří Jun, Hostem svého bytí. Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 13. prosince - 3. února 2013.