Kultura a umění Kultura

Úzkosti křehkého srdce

Josef Suchý (1913-2003). Foto Petr Kotyk

Josefu Suchému by letos 1. března bylo devadesát let, zemřel však již roku 2003. Svou první sbírku Žernov měl vydat v pětadvaceti, byla už vytištěna, ale dění v roce 1948 postupovalo nemilosrdně rychle - a kniha šla do stoupy. Nezrcadlila totiž dostatečně uvědoměle ducha doby, naopak, byla obrazem jedné velké úzkosti, již pociťovala duše nadobyčej citlivá a křehká. Duše vyrostlá z vrchovinské krajiny moravského Podhorácka a vzdělaná v oborech humanitních (čeština a filosofie).

Její tísnivá předtucha se vyplnila. Básníci z Boží milosti mají vždycky pravdu. Zatímco jiné duše jásaly a šly slunci vstříc, ji - spolu s mnoha dalšími podobnými - čekala léta vězení, služby u PTP a nucená práce v továrně. A teprve až ve druhé polovině šedesátých let přicházelo postupně uvolnění, přechod k redaktorské práci v nakladatelství Blok (1968) a možnost publikování. První sbírkou, která Josefu Suchému vyšla, byla v roce 1965 Jitřenka v uchu jehly, jako patron za ní stál Jan Skácel. Později vydal několik dalších básnických sbírek, překladů z němčiny a lužické srbštiny i drobnějších próz.

Na debutovou sbírku Žernov se poprvé vydavatelsky dostalo až po padesáti letech (1998) a podruhé až skoro po šedesáti. Péčí brněnského vydavatele Jaromíra Garguláka a vdovy po básníkovi a překladateli Josefu Suchém, Elišky, vyšla koncem roku 2007. Střízlivě, avšak vkusně vypravená, je taková, jako byl její autor - skromná, neprůbojná, vnitřně však neobyčejně hutná a ne vždy jednoduchá na první čtení: každé slovo je s definitivní platností položeno jako kámen do základů. A to v dnešní době není vůbec běžné. Spíše je to zcela výjimečné. Stejně jako sama sbírka.

Krom trýznivého prožívání milostných vztahů introvertního srdce v nepatřičné době, mnohotvárných obrazů stavů smutku a úzkosti, občas zklidněných průhledem za hranice konečného, o(c)hromí člověka i orwellovské vize. Třeba v básni Mor:

...

Když zavru oči,
slyším, jak se pohybují
a tuhá lesklá jejich pleť
tu a tam někomu praskne,
vyrazí odtud žlutý bublající květ.

Cítíte? Vzduch je pln
jedovatého bublání.
Třeba být pozorný.
Zrovna na nádraží uvidíte některého,
jak třaslavě dokonává přilepen
rozteklým obličejem ke stěně,
nebo kdekoli u stolu v kruhu rodinném
i mezi přáteli
se někdo otočí těhoten hnilobou
kolem své osy pozvolna
a praskne -

...

Ale nikdo si toho nevšímá.
Ostatní jdou
k uzoufání klidní
po chodnících, které ještě drží.
Jsou k uzoufání klidní
nevědouce, že to chodí náhle.
Každým okamžikem
možná kterýkoli z nás
otočí se zvolna kolem své osy
a z jeho ramen místo hlavy vyvalí se
smrdutý žlutý květ.

Je noc. Strnulý sedím za stolem ve svém pokoji.
Nemohu rukou hnout, nemohu křičet ani plakat.



Josef Suchý: Žernov. Ilustroval Milivoj Husák. Jaromír Gargulák, Brno 2007.