Jsem jiný! Co mám dělat?
Nikdy jsem si nemyslel, že jsem jiný. Naopak. Dlouho mi připadala stejnost jako normální lidský projev. V poslední době kolem sebe neustále slyším, že mám v sobě probouzet toleranci vůči odlišnosti, jiným sociálním skupinám, popřípadě národnostem. Kromě rovného přístupu ke vzdělávání a trhu práce prý musí být uznáváno individuální právo být jiný, odlišný od všeobecně uznávané normy. Abych pravdu řekl, ani pořádně nevím, jestli chci být dnes stejný jako ostatní.
Dobře si vzpomínám na šedesátá léta minulého století. Všichni jsme toužili být jiní, a přitom jsme zůstávali beznadějně stejní. Pod opojným vlivem Beatles jsme si nechávali narůst dlouhé vlasy a na svých křídlech jsme zatoužili obejmout celý nepoznaný, a hlavně nepoznatelný svět. Ve škole nám je zakazovali a zraňovali. Všichni kluci se oblékali do zvonových kalhot a na čajích o páté si vázali k dederonce tenoučké kravaty. Nám doma se ale podařil husarský kousek. Známí nám poslali z Německa originální rifle! Všichni tři jsme si je zamilovaně a obřadně oblékli a se zatajeným dechem vyrazili do školy. V očekávání, že budeme platit za hvězdy, že budeme aspoň v něčem jiní. Nebesky modří a nesnesitelně původní. Na druhý den si nazlobený ředitel školy stěžoval našemu tatínkovi, že nemáme chodit do školy v montérkách. Slušivé a Západem provoněné rifle, které u nás sotvakdo znal a nosil, skončily z donucení a na dlouhou dobu v uzamčeném šatníku. Když jsem studoval na vysoké škole, všichni kolem mě se předváděli v džínách. Ze známých důvodů jsem vzdoroval. Dával jsem přednost staromódním tesilkám. Konečně jsem byl jiný. Ostatní si kolem krku znovu vázali úzkou kravatu, já širokou. Nesnášel jsem na sobě to, co právě obdivovali všichni ostatní. Nesnášel jsem jakoukoliv uniformu.
Přesto jsem si dlouho myslel, že jsem až na drobnosti docela stejný jako všichni ostatní. Proto mi až dosud vůbec nedělalo problém uznávat odlišné projevy života, chování a jiné názory. Možná rozumím na první pohled ošklivému sousloví: kosmopolitní multikulturalismus nebo interkulturní vzdělávání. Vůbec mi nevadí slušní a pracovití Romové. Nedělá mi potíž tolerovat odlišnou sexuální orientaci, nic proti homosexuálům. Mnohem více se mi příčí stejnost našich politiků, kteří by měli být, podobně jako jejich strany, jiní, odlišní. Jsou však programově téměř všichni nepříjemně stejní. Čtenář si rád ochotně doplní jací. Nikdy jsem nechtěl v životě příliš vyčnívat. Jinakost mi nebyla (ne)vlastní. Stejnost mi byla mnohem bližší. A dnes?
Najednou zjišťuji, že v této společnosti, abych vůbec ve zdraví přežil, musím být hodně jiný, než si myslím a než se chovám. Všichni kolem mě mají auto a jezdí na chalupy. Osobně dávám přednost obyčejnému kolu a čerstvému vzduchu v přírodě. Většina známých vyjíždí na dovolenou do zahraničí. Dvacet let jsem nevytáhl paty z paneláku. Jsem jiný. Šetřím svým potomkům na vzdělání a léta si přispívám na svůj důchod. Nečekám, že mne ošklivě zadlužený stát spasí a v nouzi mi pomůže. Jsem jiný. V práci si svědomitě a úzkostlivě plním své úkoly a dělám ještě mnohé navíc. Jsem jiný. Přes víkend doma vařím, přestože mě to nebaví, ale dětem moje strava chutná. Jsem jiný. Několik let se nedívám v televizi na šňůry telenovel a pokleslé seriály. V neděli nesleduji vyčpělé Otázky Václava Moravce. Jsem jiný.
V poslední době na sobě pozoruji mnohem naléhavěji potřebu, aby moje okolí projevovalo k mé jinakosti vstřícnou toleranci, nikoliv jako dosud hluboký soucit. Tvrdí o mně, že jsem nesnesitelně naivní. Prý nemocný, protože slušný. Moje zjevná jinakost pramení zejména ze staré školy. Tam se slušnost považovala za samozřejmost a krádež za zlodějinu. Vím, jsem jiný, protože čtyřiadvacet hodin denně nekradu. Nemám vlivné známosti. Nepodplácím a nejsem podplácen. Mluvím obstojně slušně nejen česky a v obchodě vždy první hlasitě pozdravím. Neuznávám současnou českou politiku a její odpuzující, zpustlé a urážlivé projevy.
Slušnost se v této zemi považuje za přežitek a slabost. Jinakosti máme vycházet vstříc. Proto nemusíme odsuzovat každodenní rozkrádání země a trpké mediální lži, které jsou u nás považovány za stejné a nejinaké. Dokud bude u nás brána krádež a násilí, nepravda a korupce za projev stejnosti a běžnosti, pokud klientelismus prostoupí dokonce justici či mříže vězení, do té doby budu chtít být jiný a hodně odlišný. Byť možná jednoprocentní. Pak teprve přestanu každý den nosit na důkaz své nestejnosti a jinakosti černé kalhoty a černou košili. Budu se oblékat jako všichni ostatní. Třeba do světlomodrých riflí.