Mám rád pevné formy
Brány, ploty, mříže, zábradlí, svítidla, netradiční kovaný nábytek a jiné předměty z oceli, restaurování a originální díla uměleckého kovářství. To je pracovní vizitka Pavla Tasovského. Ve všem dovedně slučuje tradiční kovářské řemeslo s osobitým uměním.
Vaším živobytím jsou především užité věci – mříže, brány a podobně. Ale největší uznání vám přinášejí, nemalou měrou i v cizině, volná umělecká díla.
V začátcích jsem měl možnost spolupracovat s velmi dobrými řemeslníky, mistry a sochaři. V té době jsem neměl velké ambice stát se samostatným výtvarníkem, byl jsem rád, že si mohu osvojit řemeslné dovednosti. Ekonomický úspěch vlastního kovářského ateliéru pro volnou tvorbu mně zajistily až zakázky pro architekturu provedené s dobrými spolupracovníky. Když se povede něco neobvyklého v zahraničí, je to vždy bonus za soustavnou práci.
Uplatnit se za hranicemi domova, to je touhou četných umělců. Je vhodné myslet si, že v rámci Evropské unie je to snadné?
Byly doby, kdy jsem nevystavoval ani na východě, ani na západě. Po listopadu 1989 tahle možnost nastala, ale převážení děl přes hranice zůstalo zbytečně složité. Dnes, pokud je o vaši práci v cizině zájem, stačí věci naložit a jet.
Malíř řekne, mám rád tu a tu barvu, sochař zdůrazní, jak příjemná je hlína, grafik žije s rydlem. Může kovář mít rád svůj materiál, když studený je nepřívětivý a žhavý riskantní?
Laikovi se může kov zdát nepoddajný, studený a nebezpečný. Ale pokud máte dobrý řemeslný základ, kladivo v ruce vás poslouchá. Pak už je jenom krůček k závislosti na tvůrčí práci. A jakmile se začne dařit, roste před očima, ztratíte pojem o čase, nevnímáte únavu a těšíte se na výsledek.
Umělci s „málo pevnými koleny“ mají rádi, když se jim lichotí. Vám toho jistě není zapotřebí. Tíhou práce jste držen na zemi. Proto se ani neptám, máte-li někdy bohémské moresy?
Lichotky se dobře poslouchají. Kritika hůře. Ale obojí je zrádné. Může vás to posunout dál, nebo zabrzdit. Také velmi záleží na tom, kdo soudy vynáší.
Umíte zjednodušit tvar, přitom zachovat srozumitelnost díla. To je, oč se snaží většina umělců, ale ne každý toho dosáhne. Co vás k tomu přivedlo, talent, teorie, praxe?
Nevím, co to je. Snad od každého troška. K tomu určitá dávka citu a soudnosti. Mám rád pevné formy. Obdivuji sochařství a neustále mne inspiruje, ale kovářství mi dává jiné možnosti. Ovšem neumožňuje vytvořit prostorově hmotný objekt. Subtilními ocelovými pruty, pláty a jinými prvky vytvářím vymezený prostor vyjadřující mé představy.
V některých volných dílech jste se přiblížil k tvarovému zobecnění, ale i tak vidíme stylizovanou figuru, koně, ptáka, ježka, rybu a podobně. Jak důležitá je pro vás určitost?
Opírám se o reálné vidění světa. Vnímám okolí a předávám myšlenky a pocity do svých objektů. Nechci nabízet něco, čemu sám nerozumím a nevěřím. Ale neuzavírám si cestu. Nevím, kam mě zavede.
Zvláštní emoční sílu mají objekty, v nichž jste spojil kov s kamenem. Moment zrodu této kombinace je jistě důležitým bodem vaší tvorby.
Sama příroda se pro mne stává velkou galerií s tisíci obrazy, objekty a sochami ze všech možných materiálů. Nejsou v ní žádné materiálové ani stylové hranice, vše pokorně instaluje sama příroda, mnohdy bez zásahu lidské ruky. Tady je má inspirace a objevování neobvyklého. Občas při toulkách krajinou najdu zajímavý kamenný solitér, který sám o sobě je již sochou.
Značnou roli přisuzujete kresbě. Někde je tak patrná, že autorská linka je trvalou součástí díla.
Všechno se začíná rodit v hlavě prostřednictvím představ, snů a myšlenek. Fantazie pracuje maximálně a tvoří imaginární sochu bez omezení velikosti a tvaru. Nejsem ale z těch výtvarníků, kteří přijdou do ateliéru a na tomto základě začnou tvořit. Mé práci předchází kresba, případně model. Některé z objektů formuje pouze linka. Vyjadřuje celý obsah.
Zmiňme vaše Terče. To jsou působivé geometrické kompozice, kterými zřetelně překračujete pomyslnou hranici mezi kovářstvím a sochařstvím.
Soubor kovových reliéfů jsem poprvé vystavil na akci Setkání, pátém v pořadí. Pořádáme je jednou za dva roky s kastelánem náměšťského zámku Markem Bušem v zámeckém parku a v Galerii 12. Ty reliéfy vznikly vyřezáváním, vyhýbáním, tvarováním a patinováním kovových plátů. Vyřezávám plasmovým hořákem, což umožňuje detailnější a čistší zpracování. Mezi reliéfy se objevily i Terče. Znázorňují ocelový labyrint, jehož jedna část vystupuje nad povrch základní desky a zároveň, odrazem v zrcadle umístěném na desce, opticky pod povrch. Vzniká nová geometrická krajina. Ano, je to určitý odklon od tradičního kovářského řemesla.
Je to už nějaký čas minulostí, ale vhodnost návratů k té věci je zřejmá. Povězte, jak to bylo s vycházkovými holemi, které jste vytvořil pro členy legendární rockové skupiny Rolling Stones.
Vždy jsem obdivoval tyto rockové velikány pohybující se na scéně desítky let bez zásadních propadů. Jejich syrová muzika se stala pilířem rockového dění po celém světě. V určitém období jsem se věnoval hře na bicí nástroje v rockové kapele. Na dobu strávenou touto zábavou mám nádherné vzpomínky.
Začátkem roku 2007 mně zavolal bývalý kytarista naší kapely Aleš Svoboda. Řekl, že půjdeme na Stouny a předáme jim nějaký netradiční dárek. Dohodli jsme se, že pro rockera bude ideální vycházková hůl v podobě subtilního ženského těla s korzetem ve tvaru brněnského znaku. Vyrobil jsem pět exemplářů. Aleš nechal vyrobit pouzdra, každou hůl opatřil certifikátem o pravosti a originalitě díla. Předání proběhlo před koncertem na brněnském výstavišti za účasti primátora města. Bylo to jako sen. Přišel Mick Jagger a ostatní členové kapely. S nadšením a úsměvem na rtech převzali hole, cvakly objektivy. Koncert byl nádherný.
Působil jste na mladší adepty oboru, někteří dnes dokonce vydávají vaše pracovní postupy za své. Jak mnoho lze převzít od učitele a být přitom svůj?
Je dobré zanechat v mladé generaci nějakou stopu, pokud je schopna nabyté vědomosti a praktické znalosti rozvinout a najít si tak svůj výtvarný výraz, který pak její práci udělá originální. V každém případě je v začátcích velmi užitečné koukat mistrům pod ruce, důsledně dodržovat technologické postupy a prakticky je zkoušet. Z kovářského eléva se tak může stát dobrý řemeslník. A jestliže k poctivé práci přidá výtvarný rozměr, je na nejlepší cestě.
Vážnost, humor, nadsázka až groteska, to vše lze u vás vidět. Jaká je vlastně vaše povaha?
Pokud tyto vlastnosti v mé práci spatřujete, mohu jen s radostí dodat, že je mým záměrem do „chladného“ kovu vtisknout myšlenku a náladu. A tím, co dělám, žiji.
Jste stále v bezprostřední blízkosti Galerii 12 v Náměšti nad Oslavou, již vlastní vaše manželka. Před galerií je „starosvětský“ dvůr s přístřeškem. Bývají tam vernisáže výstav, při nich živá setkání umělců s jejich publikem. Když zavřete bránu do Kaštanové ulice, rozprostře se uvnitř nevšední svět. Jak udělat, aby byl takový na všech dvorech?
Na to nemám recept. I když možná tomu místu nejvíce pomáháme tím, že do něj stavebně nezasahujeme. Jen s velkou pokorou opravujeme, co zde generace před námi vytvořily pro svoji životní potřebu. Dům, v němž je galerie, zde stojí od roku 1700. Prověřily jej generace. Nám náleží to respektovat. A obdivovat.
Pavel Tasovský
Umělecký kovář a sochař Pavel Tasovský se narodil 22. listopadu 1960 v Brně. Absolvoval Školu uměleckých řemesel, kurz muzejních konzervátorů a Mistrovskou školu uměleckých řemesel. Pracoval v kovářské dílně Uměleckých řemesel v Brně. V roce 1989 založil vlastní dílnu v Náměšti nad Oslavou. Měl třicet autorských výstav (také v Belgii, Francii, Německu, Rakousku a na Slovensku), zúčastnil se osmi desítek přehlídek a kolektivních výstav doma i v cizině. Za díla vytvořená v letech 1984 až 2007 na kovářských sympoziích Hefaiston na hradě Helfštýn získal dvanáct cen. Odbornou kritikou je řazen k předním soudobým českým tvůrcům ve svém oboru.