Velká samota duše - pokračování
Stejnojmenný článek publikovaný 12. dubna na Britských listech a poté i v minulém čísle Kulturních novin (14. dubna) vyvolal okamžitou reakci Karla Dolejšího, na niž zareagoval ještě jednou autor.
Redakční resumé příspěvku Karla Dolejšího:
Ve svém komentáři nazvaném Myslím, že obnovu západní kultury nelze stavět na nových "rukopisech" (http://www.blisty.cz/art/68149.html) zpochybňuje Karel Dolejší "ve jménu pravdy" autentičnost řeči indiánského náčelníka Seattla, stejně jako vystupuje proti argumentaci texty obrozeneckých literátů, které trpí dobovou cenzurou, jež vše idealizovala, a tak nemohou být věrohodné. Dále zpochybnil Límanem použitou symboliku mlýna a mlýn prohlásil za symbol sil rozkladu, černé magie či přímo pekla, protože se v něm vlastně děje "proces rozrušování životodárného"…
Reakce Antonína Límana:
Řeč náčelníka Seattla (Seathl, nebo See-ahth), přes veškeré pochybnosti o původním znění, byla vesměs přijata původními obyvateli Severní Ameriky jako pravdivá, neboť přesně a výmluvně reprezentuje jejich city o lidské správě věcí a o naší Matce zemi. Buckminster Fuller ji nazval "jedním z nejhlubších poselství všech dob". V její nynější podobě najdete řeč, jež se Seattlovi připisuje, na webu národa Squamish. Je třeba ji číst s porozuměním, že její význam již daleko přesáhl historická omezení a souvislosti. Je třeba jí naslouchat srdcem. Šťourání se v detailech, úvahy o tom, do jaké míry ji zapisující americký lékař zkreslil či zjednodušil, je nesmyslné. Víme, že indiáni byli neuvěřitelní kouzelníci mluveného slova, a pokud doktor Henry Smith provedl ve svém zápisu nějaké změny, bylo to spíš ochuzení náčelníkovy vzletné rétoriky a vynalézavosti jeho metafor. Text, který máme k dispozici dnes, je tedy text složený z přínosu více lidí, ale to rozhodně neubírá na původní autenticitě náčelníkova slova. Máme na vybranou: buď uvěříme učeným historikům - kteří pravost náčelníkovy řeči zpochybňují -, a jsou známí též jako Idiots savants, Fachidioten, či Eggheads, anebo se zaposloucháme do hluboké moudrosti slov, která jako by zněla z hloubi věků a nahání nám husí kůži.
Co se týče romantického obrazu venkova u českých spisovatelek 19. století, především Němcové a Světlé, tvrzení, že Němcová idealizuje starší české pohádky, naprosto neznamená, že její poetická pravda se nějak zpronevěřila duchu původních lidových pohádek.
Pan Dolejší píše o mém pohledu na český mlýn u Karoliny Světlé:
Ve skutečnosti je obraz mlýna jako symbolu harmonie s přírodou oproti starší tradici čímsi absolutně umělým a falešným, jde o výsledek typické obrozenecké cenzury a uhlazování všeho problematického. Připomenu, že podstatou toho, co se vlastně ve mlýně děje, je proces rozrušování životodárného, takže právě proto byl vždy mlýn symbolem sil rozkladu, chtonických bytostí, černé magie, ba rovnou pekla.
Mlýn řídili lidé a byly tu jistě problematické věci. Mlynáři například vedli časté spory o vodu s rybáři či s voraři, ale to je u lidí přirozené a rozhodně to neznamená, že mlýn byl před obrozením symbolem sil rozkladu a pekla. To se mi opravdu nezdá. Český mlýn, to bylo především srdce kraje, odkud pocházela životadárná mouka, bez níž by nebylo božího daru. Bylo to i kulturní středisko, kudy každoročně prošly stovky krajánků a jiných lidí. Mlýn měl alespoň jednu místnost větší než obyčejná chalupa, a tak se tu konaly pracovní zábavy jako přástky, dračky a táčky. Mlynář měl své chvíle klidu, kdy se zrovna nemlelo, a býval to poměrně vzdělaný a sečtělý člověk. Konečně úcta, které u ostatních venkovanů požíval, je krásně vyjádřena ve slově "pan otec".
V osmdesátých letech 19. století chodil do Klecáneckého mlýna i mladý kaplan Václav Beneš Třebízský:
Zvláštní kapitolou bývaly "táčky" v Klecáneckém mlýně. Bylo to důkladné starosvětské jednopatrové stavení na samotě směrem dolů od Klecan k Vltavě. Scházívala se tam podobná společnost, jakou líčí Svatopluk Čech v básni Ve stínu lípy. Besedníci sedávali v létě kolem stolu pořízeného z vysloužilého mlýnského kamene. V čele pan otec, dále pak řídící učitel, pan správce statku, kaplan a učitelský pomocník. Zvláště veselo bývalo, když byl náhodou ve mlýně některý světoběžný krajánek. Byl to zvláštní nárůdek, tihle krajánci. Cestovali od mlýna ke mlýnu podle potoků a řek, křížem krážem široširým krajem. Mluví-li se o "myslivecké latině", pak krajánci bývali mistry "mlynářské latiny". Třebízský chodil do mlýna rád, pana otce si nesmírně vážil. (Kronika města Klecany)
Byl snad kaplan Třebízský také obrozenecký idealista typu Boženy Němcové a Karoliny Světlé? Mohly se lidové zvyky a obyčeje změnit mávnutím kouzelného proutku z generace na generaci?
Mlýny se často vyskytují i v novější české literatuře, například u Oty Pavla:
Vzpomínky na Nezabudický mlýn, "bílý jako mouka, co se v něm mlela", mlýn, o kterém v dětství bájil, že v něm čerti Pacufráci za temných nocí hrají pekelný mariáš, byly pro Pavla velkou posilou ve vážné nemoci, jíž v posledních letech života trpěl. "Nejvíc jsem myslil na Křivoklátsko. Na Nezabudický mlýn a jeho stálé světýlko, které tam zářilo pro pytláky i pro četníky. Když jsem pomalu umíral, viděl jsem především řeku, která v mém životě znamenala nejvíc, a kterou jsem měl rád." Proti mlýnu u jezu chytával ryby, tady s tatínkem a převozníkem Proškem lovil parmy, které měly tělo jako krásná stříbrná letadla na dálkových tratích, tady potkal za bouřlivého poledne zlaté úhoře, na které čekal celé roky. (http.//www.rakovnicko.info)
Ti Pavlovi "čerti Pacufráci", pane Dolejší, to nejsou ďáblové kalvínského původu, ani ďáblové svaté inkvizice, stejně jako jimi nejsou čerti Drdovi. Jsou to mírumilovní a zdomácnělí čerti smířlivé české tradice, kteří nejsou o nic nebezpečnější než venkovský kocour, který v mlýně chytá myši.
Mnohé české pověsti zdůrazňují mlynářovu chytrost, a ukazují spíš, jak pan otec přelstí čerta, než jak mu podlehne. Na hrázi Máchova jezera ve Starých Splavech stojí podnes mlýn, odkud tato pověst pochází. Při vypouštění jezera za výlovu je v propusti vidět letopočet 1212, což je rok vzniku starého mlýna.
Marie Těšitelová vidí v českém mlýně významný kulturní přínos v zásluze o české slovo:
Z toho, co zde bylo uvedeno, se ukazuje, že zejména ve starší době byl mlynářský slovník významnou součástí české slovní zásoby vůbec; z ní bral svá pojmenování, ale na druhé straně ji obohacoval o slova nová, v duchu českého jazyka tvořená, popř. o nové významy slov. Mnohá z těchto slov žijí proto i dnes jednak jako součást nové mlynářské terminologie, jednak přešla, popř. se vrátila do obecné slovní zásoby vůbec. Příčinu toho je třeba vidět v tom, že mlynářský slovník měl vždy dobrý český základ a vlivy cizí (zejména německé) tu měly význam jen okrajový. A právě v této zásluze o české slovo je třeba vidět významný kulturní přínos starého českého mlýna. (Marie Těšitelová: Slovník starých českých mlýnů)
Symbol sil rozkladu a černé magie, pane Dolejší?
Text byl původně publikován 17. dubna 2013 na Britských listech (www.blisty.cz) a je převzat se svolením autora.
Redakční poznámka:
Pro úplnou informaci je nutno dodat, že Karel Dolejší zareagoval opět komentářem s názvem Massa Bob vědět, co bílý muž chtít říct (http://www.blisty.cz/art/68190.html).