O lidské duši za socialismu
Současná vláda je kritizována z diametrálně odlišných pozic nejen politických, ale obecně světonázorových - už teď je nutno si tuto skutečnost uvědomit a pracovat s ní, jinak se různé levicové frakce po převzetí moci pustí do sebe.
Nedávné kauzy okolo rodičovské dovolené a profesury Martina C. Putny odhalily hluboký příkop rozdělující současnou českou opozici. Pro zjednodušení si k pojmenování dvou skupin vedoucích nesmiřitelný boj (naštěstí zatím jenom v kyberprostoru) vypůjčím pravicovou terminologii a označím je cum grano salis jako liberály a konzervativce. Na jedné straně jsou mladší a vzdělanější lidé, kteří už něco zaslechli o tom, že v některých cizích zemích prý k levicovému programu patří i ochrana lidských práv, včetně zájmu o postavení menšin. Jejich oponenty ovšem zdaleka nejsou ti, kterým se po roce 1989 zhroutil svět. Ani profesionální štrébři, kteří naopak předlistopadové konexe svižně zúročili v kapitalismu. Ani pragmatici ze stranických sekretariátů, kteří na veřejnosti zásadně žádné názory nesdělují, aby si tím případně nezavřeli dveře ke kariéře.
Levicový konzervativec, kterého mám na mysli, je zpravidla muž v důchodovém nebo těsně předdůchodovém věku, působící zpravidla jako technickohospodářský pracovník. O minulém režimu si nedělá iluze, i když se proti němu nijak výrazně neangažoval. Dokázal se o sebe materiálně postarat a nic od nikoho nechce. Nemá politické ambice, jen se znepokojením sleduje postupné zaostávání České republiky ve většině oborů, nárůst kriminality a všudypřítomný šlendrián. Všechno, co se netýká ekonomické základny, je pro něj plané krasořečnění parazitů z prostředí "měkkých věd", kteří neumějí ani používat logaritmické pravítko a tudíž nemají do ničeho mluvit. Svým způsobem má tento postoj logiku: stačí se podívat, kam to dotáhla Strana zelených se svým fantazírováním o "postmateriálních hodnotách" a "kulturním obratu", zcela odtrženým od soudobé české reality.
Univerzální recept na problémy vidí konzervativci ve státním dohledu nad vším. S tolerancí si nevědí příliš rady, jejich polarizované vidění světa ji chápe jako slabost. Zpravidla považují za nejzavrženíhodnější postavu českých dějin Václava Havla právě pro jeho sklon k relativizaci "prověřených jistot". Byli vychováni v tom, že věci jako domácí násilí, sexuální orientace nebo psychická labilita se na veřejnosti nepropírají. Současný svět je proto znervózňuje. Pussy Riot jsou pro ně "prostitutky", dalajláma náboženský tmář a nejspíš agent CIA, ekologické aktivisty označují za šílence bránící blahodárnému zabetonování krajiny a předlistopadové disidenty za hlavní viníky současného marasmu.
Naproti tomu humanitně vzdělaná liberální levice působí často dojmem, že sama neví, co vlastně chce. Její aktivismus má často podobu osvícené elity pečující o hloupé, konzumu propadlé masy bez ohledu na to, zde o to dotyční stojí. Pohrdají tradicemi a neuvědomují si, že demokracie je především vůlí většiny - a ta o jejich utopické vize příliš nestojí. Texty některých mladých intelektuálů, plné jalových floskulí a otevřeného pohrdání mimouniverzitním prostředím, ve mě vzbuzují spíš dojem, že jejich antikapitalismus pramení částečně z módy a částečně z osobní zhrzenosti.
Dialog se nevede, ani jedna strana té druhé nenaslouchá, protože má pocit, že by se od ní nic důležitého nedozvěděla. Místo toho se častují ubohými nálepkami "zpátečnických nekulturních buranů" na jedné straně a "pravdoláskařů" na straně druhé. Ačkoli obě skupiny vzájemné rozdíly prezentují jako boj dobra se zlem, jde spíš o odlišnost pohledů, danou životními zkušenostmi, vzděláním, okruhem známých. Například: zatímco vzdělanci se setkávají s kuloárech převážně se spřízněnými dušemi, což jim sugeruje pocit, že jejich názory jsou obecně rozšířené, většina konzervativců je zahořklá z toho, že o nich platí básníkovo "blázen jsem ve své vsi".
Intelektuální levice se ovšem bez pragmatiků neobejde. Je možný dialog mezi zastánci otevřené společnosti a stoupenci pevné ruky, která konečně zatočí s korupcí a oligarchií (a současný prezident se jim jeví jako její ztělesnění, proto jsou nekritičtí i k jeho excesům)? Nezdá se to, ale nejspíš bude nutný. Až levice vytvoří vládu, samotní idealisté by svými bezhlavými sociálními experimenty uvedli zemi zakrátko do naprostého chaosu. Naproti tomu pragmatici by mohli hospodářskou situaci stabilizovat, podobně jako tomu bylo po roce 1998, ovšem za cenu všeobecného společenského znechucení z přízemně technokratického způsobu vládnutí a arogantní žoviálnosti tesilových fotrů.
Oscar Wilde ve svém eseji Lidská duše za socialismu nastínil vizi společnosti, která člověka osvobodí od starostí o kariéru a tím umožní svobodný tvůrčí rozvoj každého jednotlivce. Antiintelektuální levice ovšem individualitu a duši vůbec neuznává, svět vidí zjednodušenou třídní optikou. Levice, která si říká "moderní", pak vnímá hlavně individualitu vlastní bez ohledu na souvislosti. Dokážeme najít cestu z tohoto bludného kruhu?