KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Cesta za světem, který už není, co býval, a nikdy nebude. Ozvěny paměti rezonují krajinou u rakouských hranic, ale je otázka, co z toho je skutečně důležité pro budoucí život.

Vyprávěla mi před časem jedna kamarádka z Prahy, jak se vypravila do kraje, který je mi velmi blízký, do oblasti česko-moravského pomezí u rakouských hranic. Bydlela v karmelitánském klášteře v Kostelním Vydří, jehož provoz byl obnoven po roce 1989 a dnes je to z velké části zrekonstruovaná architektonická perla v krajině, charismatické místo, o něž pečuje několik řádových bratrů a sester. Moje přítelkyně podnikala výlety po okolí, tedy po Dačicku a Slavonicku, jak znějí názvy turistických map tamního kraje. „Je tam krásně, ale hned poznáš, když dorazíš do Sudet…,“ vykládala. „Kam?“, optal jsem se užasle. „No, do vesnic, kde bydleli Němci.“ – „A tomu se tam tak říká?“ vyzvídal jsem dál. – „Jo, tak tomu říkali i bratři v klášteře.“

Pocházím po mamince ze Studené, české obce na trase Telč – Jindřichův Hradec. Trávil jsem tam každoročně prázdniny a jezdím tam dodnes. Do Dačic to je odtud nějakých patnáct kilometrů, do Slavonic o deset více. Nepamatuju si, že by moje babička (1904), která v této jižní vysočinské oblasti žila celý život, někdy použila ve spojení s pohraničím slovo Sudety. Ale moje paměť pochopitelně není dokonalá. Já sám jsem se jako kluk touto krajinou v sedmdesátých a osmdesátých letech toulal, pěšky i na kole jsem podnikal výlety až do Slavonic, jejichž atmosféru si vybavuji dodnes. Krásné městečko, ale spíš tušené ve své zanedbanosti. Realita: šedo a prázdno. Stísněná atmosféra bezprostředního příhraničí, kde se člověku nedoporučovalo se moc motat poblíž hraničního pásma. O Sudetech jsem neslyšel ani slovo, ze školy jsem měl nějaké povědomí spíše o nějaké oblasti na severu Čech. Pro mne to tu bylo jen pohraničí, za nímž se rozkládala tajemná země, mně zakázaná.

Cesta za pamětníkem

Rozhodl jsem se letos o prázdninách, že si do pohraničí vyrazím a zkusím najít nějakého českého pamětníka dob předválečných a válečných. Mám v Cizkrajově přítele, který bydlí v domě pro seniory, jenž je upraven z bývalé české školy. Obec s nádherným kostelem, který má tu zvláštnost, že je spojen nadzemním koridorem s farou, leží nedaleko Slavonic a byla osídlena před válkou německou většinou. Českých rodin bylo jedenáct. To mi pověděl pan Staněk (1933), místní rodák, s nímž mne můj přítel seznámil. Následující část přepisuji z poznámek, které jsem si hned po setkání udělal. Je to pravděpodobně poslední žijící pamětník – starousedlík − doby předválečné a válečné. Jeho tatínek byl deputátníkem na místním velkostatku statkáře Andrejse. Ten byl velkým vlastencem a ve dvacátých letech nechal v Cizkrajově postavit první českou školu, „aby české děti nemusely chodit do německé“. Zamýšlel se do ní také na stáří odstěhovat, ale dějiny jej nasměrovaly jinak…

Ptal jsem se pana Staňka, jak vedle sebe Češi a Němci žili. Chodili třeba spolu na poutě do Kostelního Vydří nebo na Montserrat? „Ne, chodili jsme zvlášť. Náš průvod vedli celfotři, kteří předříkávali modlitby a litanie. Byla to velká událost pro nás děti.“ – V osmatřicátém „přišel Němec“, tohle území připadlo Rakousku. Říkalo se tomu tady Sudety? „Jo, tady to byly Sudety, proto se to přece odtrhlo!“ Jak to bylo s vyháněním Čechů? „Odsud už předtím utekla jedna rodina, podobně jako z okolních vesnic. Utíkali ti, co se hlásili ke komunistům, k sociálním demokratům, k národním socialistům.“ – A jak to bylo s vámi? „My jsme čekali, že taky budeme muset odejít, tatínek nařídil sbalit vše do krabic. Ale když přišel ten den, tak žádný povel nebyl vydán a my jsme zůstali.“ A jaké politické příslušnosti byl váš otec? „Hlásil se k lidovcům.“ Jak to vypadalo mezi Němci ve vesnici? „O jednom se vědělo, že je antifašista, hlásil se ke komunistům. Když bylo pálení čarodějnic, tak někteří kluci, ti „horcí“ (pozn.: nacisté), chtěli upálit jeho syna. Naštěstí jim v tom zabránil německý farář, který měl velkou autoritu."

Za války byla česká škola zrušena, děti musely chodit do německé. Jak jste to snášeli? „No, nebyl, kdo by nám pomáhal s učením, otec německy moc neuměl, to spíš maminka. My jsme s těmi německými dětmi vycházeli, ony nám i trochu rozuměly. Ale nějak jsme to zvládali.“ – Zajímalo by mne, jak tu dobu prožíval tatínek pana Staňka nebo statkář Andrejs, když viděli, že české děti jsou vlastně germanizovány, ale to by mi museli povědět oni. Dětská duše má svou vlastní paměť, která nemyslí národně. Podobně vzpomínal i můj příbuzný z Mrákotína, jehož tatínek se jako jediný v obci přihlásil k Němcům. Malý Ota musel rázem přejít do německé školy. Nechtělo se mu, ale „pak jsem si zvykl, děti si rychle zvykají, co se dalo dělat“.

Z roku 1945 má pan Staněk vzpomínky vcelku přesné, mnoho věcí viděl na vlastní oči. „Nejhorší byli ti partyzáni za pět minut dvanáct. Před partyzány, co bojovali v horách, smekám, ale tihle okrádali Němce, kteří se shromažďovali k odsunu, a bili je. Měl jsem kamaráda, Němce, takového velkého kluka. Našli u něho cívku od filmu a chtěli z něho vymlátit, kde má foťák. On ale žádný neměl…“ – V té době prý přišlo rozhlasem oznámení, že z každé vesnice má být jeden nacista pro výstrahu zastřelen. V Cizkrajově si revoluční horlivci vybrali majitele mlýna, který byl za války aktivní nacista, a chtěli po novém pověřeném starostovi, aby jim řekl, kde ho mají zastřelit a zahrabat. Starosta, komunista Novák, jim to však zakázal, že on si nechce vzít žádný život na svědomí. Ve vedlejším Bolíkově ale prý někoho zastřelili. Ten Novák byl kovaný funkcionář, ale byl tvrdý chlap a snažil se udržet pořádek. Pan Staněk mi popsal scénu, kterou sám viděl. Ruští vojáci sebrali v cizkrajovském mlýně nejlepší pár koní. Zapřáhli je do drožky a jeli pryč. Starosta s pomocníkem si na ně počkali u vjezdu do vesnice a zastavili je. Ruský voják na ně namířil pistolí a křičel, že je zastřelí. Pomocník byl celý bledý, ale starosta neuhnul a řekl: „Já zděs komandír! A ty vrátíš koně, jinak já půjdu na KGB a nahlásím to.“ Vojáci koně vrátili, protože měli hrozný strach z orgánů KGB, kteří k těm, co se nějak prohřešili, byli nemilosrdní. Prý ve Slavonicích si opilí vojáci dělali posměch z německého pohřbu. Němci si stěžovali a vojáci byli postříleni. Novák byl komunistický funkcionář, ale věděl, na co stačí, a na co ne. Statkáře Andrejse udělal svým tajemníkem, aby obec dobře fungovala. Jenže − když došlo ke komunistickému převratu, tak už jej neudržel a Andrejs byl zbaven všeho a poslán někam na Kladno…

Pan Staněk vzpomínal, že když měli být Němci definitivně odsunuti, někteří Češi čekali třeba i přes noc ve struze u vyhlídnutého domu a po odchodu Němců „si mohli zrovna sednout ke stolu a jíst ještě teplou polévku“. – A zůstali tu nějací Němci? „Někteří mohli zůstat, třeba ten antifašista, nebo farář s hospodyní. Farář byl totiž zavřený v Mauthausenu. A ještě někteří další. Jenže oni pak odešli také, když zjistili, že si tu nemají s kým promluvit.“

 To jsou vzpomínky starousedlíka, obyčejného člověka, jenž prožil v pohraničí dětství. Jiní lidé mají jiné vzpomínky, ale já teď nepíšu historickou práci, nýbrž se toulám krajinou, kde něco zůstalo a něco ne. Poděkoval jsem panu Staňkovi a vyrazil dále.

Pátrání po stopách

Ve Slavonicích jsem se pokusil oslovit náhodně někoho staršího. Nedařilo se mi příliš. Paní asi osmdesátiletá zalévala kytky v předzahrádce domku poblíž městské brány ze směru od Rudolce. „Dobrý den, vy tady něco stavíte?“ zeptal jsem se. „Mám tu řemeslníky, syn mi říkal, že to musíme už opravit.“ – „Pocházíte ze Slavonic?“ – „Ne, já jsem přišla ještě jako svobodné děvče s rodiči v šestačtyřicátém do Slavětína. My pocházíme z Krásonic u Třebíče. Ve Slavonicích jsem získala práci, devětatřicet let jsem dělala v Otavanu (pozn.: podnik na výrobu pracovních oděvů). Představte si to, devětatřicet let! Bydlela jsem tu s mužem, ale ten už dávno umřel.“ – „Jaký byl tady život? Za městem byla přece hranice.“ – „No, bylo to tu všecko zavřené. Nic moc. A dneska je to sice otevřené, ale je zase bordel…“ − „A neznáte nějakého člověka, starousedlíka, který by pamatoval ještě předválečnou dobu?“ – „To neznám. Zeptejte se na městském úřadě.“

Na úřad jsem nešel, bylo už pozdě odpoledne. Vypravil jsem se raději na hřbitov, tam přece musím někoho najít. Slavonický hřbitov je krásný, upravený. Je na něm velké množství německých hrobů, ale jen na několika málo je vidět, že se k nim někdo zná. Ptám se jedné paní, která tu uklízí jeden z hrobů, zdali zná nějakého českého pamětníka, starousedlíka z doby předválečné. Řekla mi, že si myslí, že už nikdo takový ve Slavonicích nežije. Dnes tu žijí lidé, kteří přišli po válce, většinou v šestačtyřicátém. Její rodiče také. Další paní pečovala o hrob, kde byl pohřben její manžel, jehož jméno mi bylo povědomé. Potkal jsem jednou člověka stejného jména v Horním Poli u Studené. Ano, je to on, potvrdila mi paní. Ona sama pocházela ze Slavonic. Odešla, když jí bylo něco přes dvacet. Teď žije v Praze a vrací se sem za maminkou. Tatínek se tu usadil po válce, v šestačtyřicátém, vrátil se předtím z totálního nasazení v Rakousku, odkud si přivedl i nevěstu. „Tos to tedy se mnou vyhrála,“ říkal jí po letech, když bylo jasné, jak se hospodářsky rozvíjí naše pohraničí a jak jeho rakouský protějšek. „A myslíte, že tady žije ještě někdo z předválečných obyvatel Slavonic?“ – „Myslím, že ne, ale maminka by si něco mohla pamatovat, je jí už přes devadesát. Znala nějaké Němce. Ale tady se raději německy moc nemluvilo.“ – Setkání se starou paní mi však nebylo dopřáno, schylovalo se k večeru a já jsem se musel vrátit domů.

O týden později se mi podařilo vyrazit znovu. Tentokrát jsem si namířil do Starého města pod Landštejnem, kde také bydleli Němci. Bloudím po ulicích, potkávám samé mladší lidi, je tu plno opravených a nových domků. Cedulka mne zavedla do luk k židovskému hřbitovu. V této oblasti je jich několik, jsou opuštěné už po mnoho let. Některé, jako třeba hřbitov hluboko v lese u Markvarce, působí magicky, jako ozvěny světa, který je pro nás už nepředstavitelný a který má pohádkový nádech. Je to svět Židů, kteří se v těchto pomezních oblastech usazovali od 15. století, kdy byli vypuzeni z některých moravských a českých měst a později byli vyhnáni také z Dolních Rakous a z Vídně. Když byli v polovině 19. století zrovnoprávněni s křesťanským obyvatelstvem, začali se opět stěhovat do větších měst. Například židovská komunita ve Starém městě, která je poprvé doložena kolem roku 1600, se v 19. století začala zmenšovat a naopak rostla židovská obec v nedalekém městečku Nové Bystřici. V roce 1934 žily ve Starém městě poslední čtyři rodiny, které se snažily zachránit při odtržení pohraničí útěkem do vnitrozemí. Marně, jejich jména se objevují na seznamech deportovaných do koncentračních táborů. Svět Židů definitivně zanikl zbouráním synagogy v padesátých letech.

Toto vše jsem se dozvěděl z informačních tabulí u krásně upraveného židovského hřbitůvku a spěchal zpět do města. Přece tu musí být nějaký pamětník! Okukoval jsem okolí kostela, jestli nějaká babička nepůjde uklízet nebo se modlit. Před kostelem je náměstí a v jeho dolní části hospoda. Z ní vyšli dva muži. Jeden menší, v pracovních montérkách, s baretkou na hlavě, odhadem osmdesátiletý, druhý pak mírně vyšší, řekl bych pan inženýr nebo učitel, asi tak o deset, patnáct let mladší.

(pokračování příště)