Výstava fotografa Ostravy na Staroměstském náměstí
V létě probíhaly v Praze tři velké fotografické výstavy, jednu z nich je stále ještě možné navštívit, a to v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí velkou retrospektivu ostravského fotografa Viktora Koláře (nar. 1941).
Své brány už uzavřela výstava fotografií Jaroslava Kučery na Pražském hradě i výstava Vnitřní okruh v současné české fotografii v Městské knihovně. Obě byly rovněž velmi rozsáhlé.
Nemohu si pomoci, vtírá se mi otázka, mají takové velké výstavy fotografií vůbec smysl? Je fotografie médium, které dokáže smysluplně zaplnit veliký výstavní prostor? V případě zmíněných výstav navíc i prostor historický − na Hradě a v Domě U Zvonu, historie Městské knihovny je kratší − prostor, který má sám o sobě uměleckou hodnotu? Fotografie je replika, nikoliv originál. Smyslem výstavy výtvarného umění by ale možná mělo být shromáždění neopakovatelné atmosféry originálů na jednom místě a v jednom čase. I když jistě v době postmoderního výtvarného umění už těžko hovořit o originálech vytvořených umělcovou rukou či rukou jeho dílny. Rukodělnost jako pojem ve výtvarném umění důležitý po tisíciletí převrátila naruby už umělecká avantgarda na počátku minulého století, dnes sklízíme přebohatou úrodu tehdy zasetého osiva.
Ne, že bych uměleckou fotografii zavrhoval, ale postupem let jsem nabyl dojmu, že velké výstavy fotografií jsou čímsi značně problematickým. Že tento umělecký prostředek na něco takového prostě nemá, nestačí na to. V komorní výstavní síni, proč ne? Knižní monografie fotografů jsou přímo ideální. Fotografie jako doprovod či přímo nosná konstrukce různých umělecko-historických publikací či například knížek věnovaných krajině, ano, to jistě. Ale ne velká výstava, kde jsou jenom fotky, fotky a fotky. Prakticky stejné za každého osvětlení, za každé denní a roční doby, za každého počasí. Ano, to se v současnosti bohužel děje i obrazům, že jsou uzavřeny do bílých klecí se zastřenými okny a s celoročně stejným umělým osvětlením. Ty ale z klece vysvobozeny mohou opět ožít. Fotografie jsou prostě stále stejné, se svým okolím, v němž jsou vystavovány, nesouznějí, nevytvářejí vztah. Až na výjimky, jakou je třeba ateliér Josefa Sudka ve dvoře jednoho z pražských domů, kde jsou fotografie jako doma a kde minulost fotoateliéru vytváří pro ně ideální atmosféru, na kterou ony slyší.
Fotografie drsné Ostravy konce dvacátého století v gotickém domě upraveném jako reprezentativní prostory, v domě, který stojí na Staroměstském náměstí zaplněném celodenně turistickým mumrajem, to není, nemohu si pomoci, zrovna to pravé. Při návštěvě této výstavy jsem si nemohl nevybavit velkou retrospektivu fotografa Jindřicha Štreita, která se konala na témž místě na konci roku 2007. Kolář i Štreit jsou prostě někde jinde a toto prostředí jejich fotografiím tak úplně nesedí.
Pro fotografie Viktora Koláře mám přitom po léta slabost. Je to především fotograf Ostravy, a v Ostravě jsem žil patnáct let, od jedenácti do pětadvaceti, celé dospívání a mládí. A Viktor Kolář podle mého názoru dokonale zachytil atmosféru tohoto města od poloviny sedmdesátých do počátku devadesátých let. V oblasti fotografie zcela bezkonkurenčně. A také v dlouhém časovém sledu. A do něj má návštěvník výstavy možnost nahlédnout. A to i v širších časových souvislostech, od šedesátých let až po současnost. V šedesátých letech ale Viktor Kolář ještě spíše hledal sám sebe, na počátku sedmdesátých let byl v emigraci v Kanadě a USA a fotky odtud jsou prostě z jiného světa, v němž byl fotograf cizincem. Stejně jako je v podstatě cizincem ve světě Ostravy po roce 1989, se kterým se míjí a v němž sbírá a nachází především pozůstatky světa, který tak dobře znal, který se ale velmi rychle proměnil.
Od poloviny sedmdesátých do začátku devadesátých let se ale Viktoru Kolářovi ohromně dařilo. Tehdy dokázal něco výjimečného, tehdy se zapsal do dějin české fotografie, tehdy zachytil jedinečným způsobem atmosféru života v jednom městě.
Prezentace díla Viktora Koláře jeho významu v době polistopadové příliš neodpovídala. Výstavy sice měl, ale ve srovnání s řadou jiných českých fotografů jich bylo hodně málo. Ono je to těžké a konkurence je velká. A fotografové jsou většinou lidé velmi ambiciózní, kteří se pohybují tam, kde jsou peníze, a umějí se prosadit. A tak jméno Viktora Koláře v tom fotografickém hluku a vřavě nebylo a není slyšet tak často, jak by to kvalitě jeho fotografií příslušelo. Ani Kolářova velká fotografická publikace pro město Ostravu vydaná v devadesátých letech nedopadla úplně šťastně. Ani ne tak pro spory s městem, ty byly pro autora dobrou reklamou, jako spíš pro spolupráci s autorem veršů v knize použitých, kterým je Jaroslav Žila, rovněž žijící v Ostravě. Ovšem jeho texty se s Kolářovými fotografiemi v monografii zcela míjejí a výsledek tohoto spojení vyznívá značně nepřesvědčivě. Alespoň na Ostravsku se ale o té monografii hodně mluvilo a vzbudila pozornost, další velká monografie Viktora Koláře vydaná v nakladatelství Torst bohužel spíš zapadla, než že by vzbudila širší pozornost. Viktor Kolář prostě není mediální hvězda typu fotografů Antonína Kratochvíla, Josefa Koudelky, Roberta Vana či Jana Saudka. I do průraznosti takového Jindřicha Štreita má daleko. To Kolářovy fotografie horšími nedělá, jen se o nich prostě o něco méně ví. A díky skromnosti a jisté plachosti jejich autora jsou jiné, nepřevažuje v nich gesto či snaha šokovat, jsou to přesná, tichá pozorování, fotografie autora, který umí své Ostravě naslouchat.
Jako fotograf Ostravy od poloviny sedmdesátých do počátku devadesátých let minulého století je Viktor Kolář prostě úžasný. V tom smyslu je ale výstava v Domě U Zvonu podle mého názoru spíše matoucí, neklade patřičný důraz na to, v čem se autor našel, na jeho nejšťastnější tvůrčí období. Chronologii fotografií ostatně výstava příliš nezachovává. Škoda. No ale snad budou alespoň někteří, hlavně ti mladší návštěvníci výstavu vnímat jinak, ti, kteří dílo Viktora Koláře doposud neznali a pro něž bude objevem, který je zaujme.
Viktor Kolář: Retrospektiva. 7. 6. − 29. 9. 2013, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1, út−ne 10.00−20.00.