V pravdě, v listí u jablka
Dalším z básníků úzce svázaných s regionem středního Polabí je jičínský rodák Zbyněk Ludvík Gordon žijící dnes v Brandýse nad Labem − Staré Boleslavi; ve městě se silnou kulturní tradicí a možná ještě výraznější přítomností. Budeme-li se tázat, čím že se to do díla našeho autora promítá, možná bychom mohli zmínit velmi úzké prolnutí lidského bytu s děním přírodním, jež najdeme tolikéž u tamo žijících Petra Kukala a Venduly Vartové. Také Gordon rozhodně netrpí básnickou nadprodukcí (předchozí opus Zrakovina mu v roce 2004 vyšel u Romana Poláka v PROTISu) − také on pokouší se své texty intelektuálně zatěžkat směrem k poezii reflexivní.
Nevím však, zdali právě toto můžeme mu přičísti k dobrému. Pokusím se tedy analyzovat, čím vším mne zaujal a zajal - a nad kterými pasážemi jsem se ošíval, jako bych seděl v pytli plném blech. A to přesto, že jsou tištěny v knížce věru skvěle vypravené, s nádhernými - bizarně expresivními, surrealismem jemně načichlými - ilustracemi Yvese Chaira.
Tož mi Pontifikát empatie byl nejblíže, pokud byl co možná nejvíce rovnomocen těmto ilustracím: kde se obracel zpět k Demlovi a expresionismu či poetismu, ke krutě vtipné ironii chvilkových prozření, poznání, vypadnutí z obrazu příliš patetického (Homeless) − aby v posledku platilo obé: původní obraz i jeho ironická glosa (a bude na nás − čtenářích − čemu pro tuto chvíli a pro domo suo dáme přednost).
Básníkova síla tkví v novém nasvícení; totiž v tom, že zprvu vystaví báseň ve špatném slova smyslu tradiční, aby ji posléze podrobilsubverzi až sarkastické, pohledu z nového úhlu, nahlédnutí nepravděpodobnosti, neoprávněnosti zprvu patřeného a řečeného. Míním, že míra invence je zde udávána mírou subverze - metafory jako "stříbrným potrubím měsíce" nebo "Stráně jsou plné zelených hlav" rozbíjejí zažitý způsob vnímání, hodnocení a pojmenování skutečnosti: zkrátka myšlení. Velmi osvěživě působí hraná inzitnost vyznání: "Jsi jako chobotnice / tolik ramen nemá / ani Staré Labe u Mělníka." Našemu básníkovi se zdaří přesně rytmovaná Noční procházka, radost mi dělá místy, v nichž se podvratnou ukáže dokonce sama rýmová shoda působící proti předzjednané logice básně − pro tvůrčí svobodu, i tu čtenářovu. Pro nové souvztažnosti, jimž bude teprvá zapotřebí nalézti spojující sílu. A to mne velmi baví. I ta − najednou reflektovaná − fráze: "po boji o chléb / odvěkém". Je to jako dečka nad kanapátkem: měl by ses vysmívat - ale potají to máš rád, a usmíváš se. Ale Gordon svede také ne snad poznání, ani ne úplné vyslovení, spíše jakési naznačení, šifrování prostoru a času slovem: "Nedělní odpoledne / Lopoty, žár, napřaženo." Tedy mu není odepřen ani výkon intelektuální. Jakým je například také aforistická sevřenost textu: "Nejvíce se o zrnu dozvíš / při neúrodě."
Jenomže aforistická sevřenost je místy emblematizována do rytmu a rýmů, místy poklesá dokonce v plané mudrování bez vtipu a poezie: "Nikdy nejsme dost připraveni / přijímat dary / které o tolik převyšují / naši štědrost."
Problém totiž v Gordonově poezii nastává tehdy, pokud se z ní ironie (vznášející se nad patosem, neboť o něm dobře vědoucí) vytrácí, jestliže namísto vidoucího šklebu nastupuje svraštělé čelo poučujícího glosátora, konstruktéra jazykolamů. Často pak přemýšlím, co mi vlastně nového − a jak nově − bylo řečeno…
Chtělo by to ponechat básni více prostoru a pokdy, aby měly obrazy čas dozráti a myšlenky rozvíti se (třebas jenom proto, aby bylo proč tyto rozbíti): "pod kůží skrytou / zranitelnost kmene" totiž náš básník více konstatuje, než vidí, hmatá, poznává - a tak zůstává v zajetí konvence také tam, kde se zdánlivě pokouší nově pojmenovat: "To ráno pilo / z šálků kaluží / Den / nahé dítě / zavinuté v bílém povijanu." − Kéž by nalezl odvahu a sílu tázati se: Proč? Co tím vlastně říkám? Jak − samotným pojmenováním − definuji pojmenovávané? Jak a proč jsem pro ně právě toto použil? A jak je v básni dále rozvinu (nechám rezonovat v obrazech sice odlehlých, vypovídajících však o témže).
"Život a smrt / že stejně na jazyku chutná" − není už tohle přílišné ulehčování si práce frází (tentokráte nereflektovanou), která zrovinka dobře zní a byla nasnadě? Odpovědí by mohla být reflexe a tematizace samotného způsobu výstavby takového pojmenování, způsobu jeho fungování v textu, zkrátka pohled na ně zvnějšku. Alespoň náznakově se něčím takovým stala "a nad krajinou sopka lehce spící" v básni zdánlivě toliko idylicky adorující střední Čechy v čase svatojiřské pouti.
Obracení se do minulosti může s sebou přinášet podezření z nepůvodnosti. Zejména tehdy, zní-li Gordon jako Šrámek zkřížený s Tomanem ("jen tvá zasněžená víčka / by se chladem zachvěla / jak bys své jméno volat slyšela / z budoucích hlubin") - nelze mu vytknouti, že by dost nebyl básníkem, jenom se mi pod takovýmto textem vytrácí jeho vlastní tvář, a přínos.
Jsem-li však toto ještě schopen přejíti, křičím a úpím, najdu-li původní a osobité, že mne to nutí až přemýšlet nad sebou, svým bytím v básni a skrze ni i ve světě (třeba díky veršům "…jsou dny, v nichž / lekáme se kříže na kostele"), hned vedle kýče "kdy bojíme se o krásu / aby s krví neodletěla / tak uléháme večer do růží". − U všech všudy, což nežijí už zodpovědní redaktoři!? - kteří by se autorovi stali tvůrčími oponenty, vypouklým zrcadlem všemu nehotovému ještě, nedokonalému, odbytému v jeho textech. Můj ty Bože, vždyť od úžasně civilistního začátku jedné z básní ("Až skončí šichta / v papírnách / a my půjdeme domů / kolem staré kafilerky") se nakonec dobloudíme jenom k trnům v duši. Tuhle vatu, tuhle výplň si předchozí verše prostě nezasloužily! Sluší se zmíniti cosi o básníkově povinnosti k vlastnímu talentu, vlastnímu textu - o povinnosti, jíž zatím nedostál skutkem. Taková "jedovatá dálka"… Anebo: "V módní křeči." Co to je, jak to vypadá a co to žere? Když už takovéto nepřípadné spojení použiji, musím je do důsledků domyslet − jak je na daném místě použitelné, adekvátní, rytmicky a sémanticky nosné, k jakým dalším odkazům v básni může posléze posloužiti. Aby se stalo zdůvodněným.
Také mne napadá, zda těch přívlastků není v básních příliš - nad míru přesnosti významové a rytmické. A zda umí báseň přestat v nejlepším. Třeba List; v němž je poslední verš − slovo ("dobře") jaksi navíc, protože bez něj zní přesněji a překvapivěji. Nádherně plnovýznamový, sytý obraz "Andělé / starodávnými litinovými konvemi / neúnavně splachují" je zúžen konvenčním a především nad míru didaktizujícím dopovězením "všechnu tu špínu dole". Má fantazie a důvěra v básníka dostává na frak.
Přestože by se mi chtělo na mnoha místech křičet: Ano. To když slyší a vidí, jak "ticho čeří vodu". Tady se netvoří, nepřemýšlí, nekárá. Tady stačí být přítomen. Zázraku slova přesného tak, že všechna ta práce za ním není už vidět − nakonec ani hranice mezi námi a básní. Více takových míst! − abychom vcházeli s radostí a nechtěli, neuměli se rozloučit.
Zbyněk Ludvík Gordon: Pontifikát empatie. Patrik Šimon − Eminent, Praha 2013, 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 90 stran.