Benešova Sofiina volba (1. část)
Aneb připomínka dění od 5. října 1938 do 15. března 1939 v širším kontextu.
Od mládí už jsem se načetl tolika "zásadních" úvah a prohlášení, co jsme měli dělat v době mnichovského diktátu a co 15. března 1939, že by to vydalo na řadu tlustospisů. Jedni prohlašovali, že jsme se měli bránit, komunisté hlásali, že "báťuška Stálin" jen čekal, aby nám pomohl proti nacistům − asi tak jako pomohl Polákům, že ano −, a mnozí kdysi nahlas a dnes tak nějak oklikou vykládají, že by bývalo bylo nejlepší, kdybychom vstoupili v trvalý svazek s německými přáteli a hlavně vůbec nebourali Rakousko-Uhersko.
Začněme s tím, že jsme to nebyli my, kdo rozboural Rakousko-Uhersko, ale že to byl nevyhnutelný důsledek německého a maďarského nacionalismu, který měl za cíl germanizovat a maďarizovat celé dvoustátí. Od roku 1868 zde byla už jen slupka bývalého státu, s tendencí - hlavně maďarskou − vytvořit samostatný stát "Velké Maďarsko", o čemž sní dodnes třeba i vláda Viktora Orbána. Mezi nacionálně orientovanými Němci v českých a rakouských zemích se šířila od poloviny a hlavně na konci 19. století idea "střední Evropy", podle které spojenectví mezi Německou a Rakousko-Uherskou říší spočívá v realizování nadvlády Němců a Německa v rakouské části a Maďarů v Uhrách s výhledovým cílem jejich poněmčení nebo pomaďarštění.
Vykládat, jak jsme "vesele bourali to Rakousko zpuchřelé", bylo sice hezkým heslem, ale situace byla daleko jiná. Čeští politici to dobře věděli (i když měli dostatečně vyzbrojené a na vítězné straně bojující legie), když vyjednávali s císařem Karlem I. o dalším postupu a setrvání českých zemí v Rakousku. Čeští poslanci rakouské říšské rady šli dokonce tak daleko, že chtěli prohlášení věrnosti císaři a Rakousku přednést zvláště slavnostním způsobem, na půdě říšské rady před císařem. V původní verzi bylo uvedeno: "…aby odpověděli na nedožadovanou intervenci nepřátel říše… Ať uslyší svět z nového ujištění, jež svému králi dáme, že zůstaneme věrni jemu i jeho potomkům, že vyhledávajíce práva a prospěch svého národa, vyhledáváme a vyhledávat chceme vždy zároveň prospěch monarchie habsburské, že věrně a trpělivě lneme ke králi a království, k císaři a císařství, a že stížnosti, jež jsme vznášeli a vznášíme proti nynějším politickým poměrům českého národa, nikdy neotřásly naší vírou, že konečného uznání samobytnosti a svéprávnosti politického národa českého dosáhneme v rámci císařovy říše pod žezlem císařovy dynastie." − Vše však šlo jinak.
Dějiny ve vleku velkoněmeckého nacionalismu
Naplnila se slova Winstona Churchilla z jeho knihy Druhá světová válka, které lze vztáhnout i k situaci českého obyvatelstva k 15. březnu 1939: "Není jediného národa ani území patřícího předtím k habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo utrpení, jaké staří básníci a teologové připisovali výhradně zatraceným a prokletým." Velkoněmecký nacionalismus ovládl jak Sudety, tak Rakousko, slezské Němce i další německé skupiny po Evropě a Beneš jako zkušený politik věděl, že po Mnichovské dohodě bude logicky následovat okupace zbytku ČSR. Měl tedy politicky před sebou tzv. Sofiinu volbu. Ať udělá cokoliv, vždy to bude znamenat morální dilema a vždy se najdou ti, kteří jej za to budou odsuzovat.
Okupace zbytku ČSR 15. března 1939 nebyl nějaký nepředvídatelný děj. Oprostěme se od "morálních výkřiků" a podívejme se, jaká byla situace předtím. Vždy mne překvapuje tvrzení, že jsme se měli bránit bez ohledu na ztráty na lidech i materiálu. A jsou nám předhazováni hlavně Poláci a Francouzi a další, jak statečně bojovali.
1. Nástup Hitlera, dnes zdánlivě "předem jasný" byl ve skutečnosti překvapením pro celý svět. Na německé rychlé vyzbrojení - a hlavně velice dobré vyzbrojení - nebyl nikdo připraven.
2. Vybudování obranné linie bunkrů bylo od počátku - jak ukázala historie − omylem. Francouzská Maginotova linie a její osud je toho dokladem.
3. Nešlo použít armádu, jejíž velká část − Němci a Slováci − nechce bojovat, ale naopak dělá vše pro to, aby republika nebyla hájitelná. V té době už na Slovensku hlasitě znělo "Cesi domou pesi" a v Sudetech podnikal výpady Freikorps.
4. Válka byla prohrána předem díky vynikající nacistické propagandě, která přesvědčila Evropu a svět, a ten se rád nechal přesvědčit, že československá demokracie je zločinným státem a nacistické Německo světlou budoucností Evropy.
Autor, píšící pod pseudonymem J. J. Duffack, v knize Psywar 1938 - Sudetská válka (Naše vojsko 2010) o tom říká: "Jednotky Wehrmacht-Heer 1. října 1938 překročily dosavadní hranice, stanovené Versailleskou mírovou smlouvou, nikoliv jako agresor, nýbrž jako okupační vojsko, plnící dohodu čtyř evropských velmocí z Versailles − tentokrát z Mnichova. Československo v ní bylo poraženo politickým nátlakem. Rozpadlo se. Přestalo existovat jako politický a ekonomický celek a vojensky obhajitelný stát." Tato, téměř stoletá válka mezi Němci a Čechy, měla jen další pokračování. Nelze určit přesně, kdy tato válka vlastně začala. Vznik Československa 28. října 1918 byl jen pokračováním. Rozhodujícím krokem pravděpodobně bylo odmítnutí Čechů stát se součástí německého spolku v roce 1848 na frankfurtském sněmu…Víme však, kdy měla jeden ze svých dramatických okamžiků. Kdy jako každá válka skončila zničením nepřítele, Československé republiky, tedy 30. září 1938. Zdánlivým zničením.
Československá armáda nekladla odpor. Na rozkaz svého vrchního velitele, prezidenta Edvarda Beneše. To bývá většinou vykládáno jako Benešovo a hlavně české kapitulantství. Spíš to bylo poznání nutného. Je potřeba vycházet z reality: Okolo československých hranic stálo v pohotovosti pět německých armád. Druhá armáda ve Slezsku se sídlem štábu v Kožle, osmá armáda v Sasku s velitelstvím ve Freibergu, desátá armáda v Bavorsku se štábem ve Schwandorfu, dvanáctá armáda na rozmezí Rakouska a Bavorska s velením v Pasově a posléze čtrnáctá armáda v Rakousku se sídlem štábu ve Vídni. Dohromady měly tyto bojové svazky k dispozici proti Československu 25 pěších, 3 lehké, 3 obrněné, 4 motorizované a 3 horské divize. Kromě nich byly připraveny účastnit se tažení proti republice také ozbrojené oddíly sudetoněmeckého Freikorpsu, který měl svá oblastní velitelství ve Vratislavi, Drážďanech, Bayreuthu a Vídni.
Nepřítel ve vlastním táboře
Stále je v různých úvahách opomíjena otázka síly sudetoněmeckého Freikorpsu. Jednotliví členové, ale i velící důstojníci byli v oficielní rovině často příslušníky československé armády. 12. září 1938, kdy na sjezdu NSDAP v Norimberku vystoupil Adolf Hitler a otevřeně vyhrožoval Československu, mluvil také o vojenské akci proti ČSR. Vyhlásil, že jedině připojení všech sudetských Němců k Říši zajistí Německu a Evropě bezpečnost.
17. září 1938 podepsal Hitler rozkaz k oficielnímu vytvoření Sudetendeutscher Freikorpsu pod velením Konráda Henleina. Po potlačení povstání uteklo do Německa mnoho sudetských Němců, aby se mohli podle pokynů SdP (Sudetoněmecké strany) zapojit do boje proti Československu. Za hranicemi byly předem připraveny výcvikové tábory.
Sudetoněmecký Freikorps byl vyňat z pravomoci Wehrmachtu (tj. německé armády) a velení bylo svěřeno příslušníkům SS a SA. Početní stav Freikorpsu dosáhl celkem 33.000 mužů. Již v noci ze 17. na 18. září 1938 byly zahájeny akce proti Československu. Cílem bylo vyvolat v pohraničí zmatek, přesvědčit světový tisk že Československo nezvládá situaci a následně jako "mírotvorci"převzít kontrolu nad celým sudetským územím. Během nepokojů bylo jednotkami Freikorpsu ukořistěno množství zbraní a získáni zajatci z řad českých ozbrojených složek, ale i mezi německými antifašisty a židy. Mnozí se nikdy nevrátili, byli zavražděni a ani v době NDR nebylo radno po nich z politických důvodů pátrat. Na obou stranách bylo hodně raněných i mrtvých. 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace a armáda začala zaujímat bojová postavení. Po příchodu armády do pohraničních postavení se situace poněkud zklidnila. Do 24. září bylo zaznamenáno asi 300 nepřátelských útoků, při nichž zahynulo 110 Čechů a asi 1.500 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa. Byl zde však zásadní problém. Ač to nechtěla československá strana přiznat, nenastoupila podle svědectví při mobilizaci více než polovina sudetoněmeckých vojáků čs. armády. Hlavně pak technici, ženisté a příslušníci speciálních útvarů. U těch, co nastoupili, nebylo jasné, jak jsou loajální.
(pokračování příště)