Kultura a umění

Performance na ruský způsob

Z expozice v MeetFactory. Foto www.jlbjlt.net Komar a Melamid: Lenin mává na taxík. Repro www.all-art.org

"V rohu map z 15. století bývá prázdný prostor bez tvaru a jména, kde jsou napsána tři slova: hic sunt leones. Onen temný kout je i v člověku. Vášně obcházejí a bouří kdesi v nás, a v tomto temném prostoru duše lze oprávněně říci: zde jsou lvi."

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Ještě do 24. března je možné v pražské Meetfactory zhlédnout výstavu nazvanou Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru.

Ihned se mi velmi živě před očima vybavila Galerie U Řečických z počátku 90. let a výstava skupiny ruských konceptualistů Medhermeneutika. Působivá, zajímavá výstava, evidentně racionálně zacílená, jen jsem jaksi přesně nedokázal určit kam. Tehdy ale bylo jasné, že ti umělci mají co říct, umí to říct a je pro ně vnitřně nutné to říct. Společně se skupinou Medhermeneutika vystavovala tehdy česká výtvarná skupina Pondělí (Dopitová, Lysáček, Humhal, Nesázal, Písařík, Zubek) a české výtvarné umění věřilo, že dobude svět. A Praha věřila, že se stane centrem světové kultury. Prostory Galerie U Řečických byly nádherné, s renesančními klenbami a novorenesančními malbami, všechno začínalo…

Už dávno se U Řečických výstavy výtvarného umění nepořádají. A současné světové umělecké dění, které se tehdy zdálo vstupovat do dveří, Prahu míjí obloukem. Skončilo to někdy v polovině devadesátých let, tak jako řada dalších nadějí. V devadesátém pátém roce se možná jako symbolické rozloučení Prahy s mezinárodním světem výtvarného umění konala velká výstava Létat, odejít, zmizet, jejímž tématem byl ruský konceptualismus v období od sedmdesátých let až do tehdejší současnosti. Vystavovali tam tehdy známí, dnes světově známí ruští konceptualisté Ilja Kabakov, Erik Bulatov, Andrej Monastyrskij, Oleg Vasiljev. Z mladších zmíněná skupina Medhermeneutika. Komu tehdy docházelo, že něco končí, že umělci, kteří míní dobývat mezinárodní úspěchy, už na své cestě nebudou Prahu považovat za zajímavou zastávku?

Výstava, která se právě nyní koná v Meetfactory, putuje po celé Evropě, Praha je jednou z mnoha štací. Současní ruští umělci jako kdyby ji svou tvorbou obeslali "povinně", bez valného zájmu. Kurátorem výstavy je sice bratr i u nás přeloženého ruského spisovatele Viktora Jerofejeva a v Moskvě známý organizátor uměleckého dění v oblasti současného výtvarného umění Andrej Jerofejev, ale jako by i pro něj byla pražská podoba putující výstavy jen nevýznamným vedlejšákem.

Možná ale nejde tolik o nedbalost a nezájem, jako spíš o to, že současné ruské výtvarné umění prostě neví, co vlastně chce říct. Jistě, chybí jednoznačný ideový soupeř, jakého ruští umělci minulosti měli v komunistickém režimu. Současné Putinovo Rusko má sice k totalitě velmi blízko, státní ideologie, jakou byl v minulosti marxismus-leninismus, tu ale schází. Proti čemu se tedy vlastně stavějí současní ruští umělci, kteří protest se svou tvorbou pevně spojili? Určitě proti Vladimiru Vladimiroviči Putinovi, jenže to je, alespoň v podání výstavy v Meetfactory, spíše rovina osobního sporu. Umělci jako Oleg Kulik či skupina Modré nosy se současným ruským politikům podobají fyzicky i svým agresivním vystupováním. A proklamovaná svoboda, o kterou umělci na výstavě zúčastnění usilují? Není to spíš absolutní svévole? Jistě je možné skrýt se za to, že prostřednictvím provokací, veřejné prezentace různých excesů, při nichž je nejlépe se svléknout donaha, se umělci snaží upozornit na katastrofální stav demokracie v Rusku. Z jiného úhlu pohledu by se však někteří ze současných ruských umělců mohli jevit jako současní Rasputinové, nešťastní z toho, že nemohou našeptávat přímo do ucha všemocného vládce. Svět tito novodobí Rasputinové ovšem zajímají už jen jako představitelé démonických sil Ruska, soupeře Západu už od dob studené války. Soupeře ani v dnešní době rozhodně ne slabého. Oleg Kulik, Modré nosy i další ruští umělci podobného typu objíždějí západní galerie a prezentují své performance na prestižních místech, svým způsobem jsou to "světové hvězdy", které si ze svého protestu, pokud to vlastně vůbec protest je, vůči současné politické a společenské situaci v Rusku udělaly docela dobře fungující byznys. O Rusko je zájem, čeští performeři a "angažovaní" umělci zdaleka takový ohlas ve světě nevzbuzují. A pokud ano, pak něčím jiným. Nabízí se srovnání s tvorbou Davida Černého, který Meetfactory založil a stojí dodnes v čele její správní rady. Ruští performeři jsou mnohem tvrdší, a to i sami na sebe, jdou do střetu, zatímco David Černý je, dá se říci, klasickým příkladem české poťouchlosti, kterou tak mistrovsky zpodobnil Jaroslav Hašek ve Švejkovi. Oleg Kulik či Modré nosy, to jsou postavy spíše z Dostojevského. Běsi, které těžko poměřovat střední Evropou.

Protest jako řemeslo

Tématem výstavy v Meetfactory má být především podpora členek skupiny Pussy Riot. Jejich mediálně světoznámé vystoupení v moskevském chrámu, které zapříčinilo jejich uvěznění, to je typický příklad bezradnosti toho typu umění, který výstava představuje. Pravoslavná církev byla za komunismu v Rusku prakticky fyzicky zlikvidována. Po roce 1989 se pokouší postavit se na nohy, ale jde to ztěžka. A právě pravoslavná církev má být terčem protestu umělců kritizujících současnou situaci v Rusku? Její stav jistě není ideální, ale jistý, tisíciletý ideál v ní nicméně přítomen je. Možná by bylo zajímavější, kdyby Pussy Riot svůj protest předvedly v některé moskevské bance. Jenže tam by je nepustila ochranka, kdežto pravoslavný chrám jaksi předpokládá, že lidé budou jeho posvátnost respektovat, aniž by u jeho vchodů museli ozbrojenci stát. Možná mělo být vystoupení Pussy Riot performancí promyšlenou více, než se dohaduji, a mělo připomínat i sedmdesát let znesvěcování kostelů komunisty, vysvětlit se dá samozřejmě všechno, zvláště u tohoto druhu umění, kde je vysvětlení často důležitější než samotná tvorba. V ateistické České republice je v konfliktu performance - kostel ovšem, pokud jde o ohlasy na výstavu v tisku a na internetu, většinově vnímána jako "viník" pravoslavná církev. "…záznam happeningu, který předvedly maskované bosorky v moskevském chrámu Krista Spasitele. Jejich muzika sice dělá pekelný randál a dívky zpívají falešně, ale o to nejde. Jde o jasný nesouhlas, který je za tím. Nesouhlas s vládnoucí mocí, která se ochotně mění v totalitu dobře známého typu kdo nejde s námi, jde proti nám," píše na iDnes.cz český úředník ministerstva kultury Radim Kopáč. Nesouhlas s vládnoucí mocí projevující se protestem proti někomu, kdo s touto mocí má vztahy přinejmenším nejednoznačné, to je problematická záležitost. Obecně proticírkevní postoje jsou ovšem pro česká média - i státní instituce - příznačné.

Jako předchůdci tvůrců, s jejichž artefakty je možné se setkat v Meetfactory, jsou na "mapě" tohoto druhu ruského umění, vypsané na jedné ze stěn, uvedeni někteří z umělců zmíněných na začátku tohoto textu. Od doby, kdy se tito "předchůdci" prezentovali v centru Prahy, uplynul už nějaký ten rok. Nyní se ruští umělci, kteří nějakým způsobem na "moskevský konceptualismus" navazují, představují kus od centra města; ač nedaleko od něj, přesto v místě působícím dojmem periferie, v zastrčeném koutě mezi kolejištěm nádraží a dálnicí. V místě, kam lidé chodí především proto, aby se pobavili, pokud se tu koná nějaké hudební vystoupení, nebo si jen tak sednout k baru. Těžko říct, jaký může být vztah sem přicházející zlaté či alespoň pozlacené mládeže, která tvoří většinu zdejší klientely, k ruskému "politickému" umění. Ale koneckonců, takové publikum ruské umění na Západě má. Je to ale přece jen něco jiného, než čím byla zmíněná výstava (a její publikum) moskevských konceptualistů v Městské knihovně v polovině devadesátých let, tehdy poměrně dost navštěvovaná a vzbuzující i řadu diskusí o sovětské minulosti a minulosti Československa v područí Sovětského svazu. Tehdy ještě pořád panovala - ve starší generaci - euforie způsobená odchodem sovětských vojsk, pomaličku se chystal vstup České republiky do NATO a Evropské unie. V intelektuální Praze se pohybovala spousta Američanů, kteří zde "tvořili" a prožívali románky s českými dívkami. Nikoho ani nenapadlo, že na začátku prvního desetiletí budou v centru Prahy nejvíce viditelnou menšinou nikoliv komunikativní "Amíci", ale do svého světa uzavření bohatí "noví Rusové". Ti, zdá se, výstavu svých krajanů v Meetfactory příliš nenavštěvují.
Cosi o současném Rusku expozice každopádně říká. Třeba to, že z Putina jde strach, což si u nás moc neuvědomujeme a což dokázali ruští umělci zachytit jeho zkresleným fotoportrétem nebo koláží nazvanou Kluci z našeho dvorku, kde jsou na skupinové fotografii vyměněny hlavy za hlavy Putinovy. Není to poťouchlý šprým, z koláže jde děs a ze zmnožených Putinů vyzařuje krutost a moc. Jako prostřenou na podnose předestírá výstava také otázku: "Kam směřuje současné Rusko?" Vědělo to ale Rusko někdy, není to základní otázka jeho novodobých dějin? Takto zní v časopisu Respekt závěr rozhovoru kurátora Andreje Jerofejeva s českou spolupořadatelkou výstavy Naďou Strakovou:

"Přesto všechno jste při diskuzi v pražské galerii Tranzitdisplay pronesl, že moskevské galerie nabízející současné umění jsou daleko aktivnější než na Západě."

"Ano, vidím to tak. Je to dané tím, že žijí s pocitem nevyhnutelného zániku a ve stálém ohrožení existence. Tento pocit dočasné existence a možného zániku jim dodává jakéhosi hysterického ducha, a tak často fungují 'na pokraji nervového zhroucení'. Takhle ostatně v současném Rusku žijeme všichni. Nikdy nevíme, co bude zítra."

Nad výstavou v Meetfactory je každopádně o čem přemýšlet a navštívit ji znamená mnohem bezprostřednější setkání se současným Ruskem, než jaké umožňuje internet. Je to také něco úplně jiného než setkání se světem nových Rusů v Praze, kteří tu žijí spokojeně a blahobytně jako v jakémsi bezpečném a příjemném předměstí neklidné Moskvy. Nastavení výstavy ze strany českých pořadatelů je ovšem jiné a snaží se vytvořit dojem, že akce Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele v Moskvě byla prostě super a v rámci zachování "základních svobod demokracie" je třeba se za ni jednoznačně postavit. Naštěstí má každý návštěvník výstavy možnost rozhodnout se sám, co si o ní bude myslet.

Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru, Meetfactory Praha-Smíchov, 7. února - 24. března 2013.