Nevím kam půjdu, ale musím odsud. Pryč.
Generace čtyřicátníků, která se příliš snadno vzdala svých snů a spokojila se s poklidným přežíváním, je předmětem věcné analýzy v knize předního současného norského spisovatele.
Kniha norského spisovatele Carla Frodeho Tillera (narozen 4. ledna 1970) nazvaná Kroužení se kompozičně inspiruje u Akutagawova Rašómona či Čapkova Povětroně. Hlavní hrdina David do děje nijak nezasahuje, potýká se s náhlou ztrátou paměti a vyprovokuje tak ke zpovědi trojici blízkých lidí: Jóna a Silje s ním kdysi pojil milostný vztah, bývalý pastor Arvid je jeho nevlastním otcem. Více než o Davidovi samotném se tak dozvídáme o vypravěčích, o jejich komplexech a sebeklamech. Všichni se jen těžko vyrovnávají s dospělostí: od nadějné doby konce osmdesátých let se dostali jaksi do současnosti, kdy tehdejší radostný konzum a osvobozování od veškerých konvencí nese dost neradostné plody.
Neúspěšný hudebník Jon se celou dobu jenom hádá: se spoluhráči z kapely, matkou, bratrem, bývalou přítelkyní. Jeho agresivita nabízí vysvětlení, že se dosud nevyrovnal se svojí homosexuální orientací. Arvid je zhrzený tím, že vyženěný syn, kterému věnoval veškerou péči, proti němu začal v pubertě revoltovat. Tento celkem přirozený jev bere jako své osobní selhání a postupně tak ochladne i jeho náboženský zápal. Silje navenek žije ve šťastném manželství, dosáhla úspěchu také v práci. Přesto je stále s čímsi nespokojená, její fiktivní nevěra je zřejmě reakcí na skutečnost, že tradiční ženské zbraně, jež si navykla využívat, s postupujícím věkem přestávají zabírat.
Děj knihy se odehrává v rybářském městečku na severu Norska v několika letních dnech roku 2006, vypravěči se však ve vzpomínkách vracejí o téměř dvacet let zpátky, kdy studovali na místní střední škole. Jako typičtí mladí provinční intelektuálové tehdy experimentovali s drogami i sexem, snažili se napodobovat moderní umění, přičemž co chybělo na originalitě, doháněli morbidností. Autor zjevně zná toto prostředí z vlastní autopsie a dokáže je věrně popsat.
Zajímavější než to, co na sebe jednotlivé postavy prozradí, jsou ovšem nezhojené rány v pozadí: David zradil Jona, když začal chodit se Silje, což byl pro něj zjevně perspektivnější vztah. Silje zase zradila Davida, když dala přednost studiu a následné kariéře. Aktéři podivného milostného trojúhelníku ztělesňují dobovou ztrátu autorit a rozpad rodinného života: Jonův otec je víc ve vězení než doma, David svého biologického otce nikdy nepoznal, také Silje žije jen se svojí bohémskou až podivínskou matkou. V tomto směru je charakteristický zvyk oslovovat rodiče jejich křestními jmény.
Při četbě knihy jsem si povšiml, jak se nepozorovaně staly součástí kodifikované češtiny patvary "být za to rád" (ve smyslu mít z něčeho radost) a "mít to nějak" (ve smyslu upřednostňovat určitý způsob života). Nemají totiž rozhodně příznakovou funkci, kniha je napsána spisovným jazykem bez barvy a zápachu, který moc neodpovídá sociálnímu postavení hrdinů. Časté používání polopřímé řeči posiluje čtenářův odstup od děje a jeho protagonistů, kniha působí až příliš chladně a vykalkulovaně.
Střídání časových rovin a vypravěčských partů je dobrý nápad, dává ději spád a dlouho brání poznat, že Tillerova kniha ve shodě se svým názvem kolem tématu jen tak krouží. Nic nového více méně neříká, útočí na předvídatelné cíle, jako je odlidštěný byznys a politika, intelektuálský egocentrismus či středostavovské pokrytectví. Na Evropskou cenu za literaturu to ovšem stačilo.
Kroužení je napsáno zručně a elegantně, vychází vstříc potřebě rafinovaně vystavěných psychologických příběhů, ve shodě se zákony midcultu předkládajících banality coby závažné objevy. Ukazuje se, že norský sociální stát sice dokáže lidi ochránit před fatálními životními katastrofami, ale štěstí jim v žádném případě nezaručí. To si musí každý zasloužit sám - ale máme vůbec o štěstí nějakou určitou představu, ve světě, kde se nemůžeme spolehnout na nic autentického?
Na posledních stranách knihy je dosavadní příběh zpochybněn: možná si David vůbec nezaslouží soucit, své trauma jenom předstírá a je to jen další z mnoha jeho cynických her s okolím. Nebo Silje vyslovením této domněnky jen potvrzuje přísloví "Podle sebe soudím tebe"? Těžko říct, neboť Tiller pouze konstatuje, ale hodnocení ponechává na čtenáři.
Carl Frode Tiller: Kroužení. Přeložila Pavla Maxová. Dauphin, Praha-Podlesí 2012.