Tomáš Absolon: Vzorové dny
Tři aktuální cykly obrazů Tomáše Absolona, letošního diplomanta AVU, vedou úsporným projevem a transformací předmětného světa k základům malby.
Výstava Vzorové dny v galerii Půda v Jihlavě představila výběr ze současné malířské tvorby Tomáše Absolona, letošního diplomanta v Ateliéru kresby Jiřího Petrboka na AVU v Praze. Objevují se zde obrazy ze tří malířových posledních cyklů - Stůl, Věc nikoho a Zátiší. Pro Tomáše Absolona znamená výtvarná práce na vystavovaných cyklech stále neukončený proces, který trvá již třetím rokem, od doby, kdy přešel z malířského ateliéru Michaela Rittsteina do ateliéru kresby k Jiřímu Petrbokovi. Jeho tvorba se zde posunula více analytickým směrem, který ho vede na začátek k promýšlení samotné podstaty malby.
Malba pro autora představuje médium, v jehož prostoru si může ověřovat hranice a možnosti působení tvaru nějakého objektu-věci. Ta je vytržena ze svého běžného každodenního kontextu, oproštěna od jakékoliv funkce, aby mohla být prozkoumána jako zabstrahovaná entita pojmu či vzoru. Vzor je zároveň ornament, šablona, ale i abstraktní model, na jehož základě se generují konkrétní tvary. Na začátku autorovy tvorby stojí pojem věci, jehož tvar si nejprve ověřuje na náhodně nalezených vizuálních obrazech na internetu.
U prvního cyklu Stůl dochází na malířském plátně k postupnému ohledávání objektu v různých úhlech a kvalitách, kdy jednotlivé tvary v prostoru malby oscilují mezi autonomními malířskými postupy (tahy štětce, válečku) a zobrazujícími věcnými prvky (noha, deska stolu). Vzor může zastupovat jak tvar věci, tak jeho vlastnost. Jednotlivá pole malby mohou vymezovat například plochu objektu (stolu) a být tak vzorem tvaru, ale zároveň pouze demonstrovat materiál, který nese (dřevo).
V druhém cyklu Věc nikoho vycházel autor z nalezené fotografie výseku aktu lidského těla. Ačkoliv fotografie představuje abstraktní tvary, lze je v mysli imaginárně vztáhnout na určité části-znaky těla, které však nemusí odpovídat reálné předloze. Lidské tělo v této podobě představuje neurčité místo, které můžeme číst podobně jako krajinu. Na Absolonových obrazech dochází k vzájemnému propojení motivů těla a krajiny jako území, které nepodléhá právu vlastníka, je tedy územím nikoho.
Minimalismus příběhu
U prvních dvou cyklů je na všech obrazech patrná snaha o potlačení jakékoliv narace. To se děje zamítnutím perspektivy a zploštěním objektu do dvourozměrného prostoru plátna, kde se pak nachází v koláži malířských prvků kladených přes sebe v několika plánech. Toto uvolnění malířského prostoru od vizuálních konvencí dovoluje autorovi hledat nové možnosti zachycení objektu přímo v procesu malby.
V cyklu Zátiší se do některých obrazů dostávají iluzivní realistické objekty. Na jednom z obrazů barevné plochy měknou a získávají charakter volně se vznášející látky. Černé zarámované plochy mohou značit vstup do neviděného prostoru nebo pevný náraz. Pravoúhlá pole napnutých vzorů látky a osamocený model zvlněné draperie jako odkaz k tradiční mistrné malířské disciplíně představují na obraze motivy, které vzbuzují očekávání nějaké duchampovské hry.
Uvádění reálných objektů či tematizovaných malířských postupů do neobvyklého působení malířskou imitací různých materiálů a struktur v obraze bychom mohli přirovnat k některým výtvarným postupům Claese Oldenburga, který stylem "balíček cigaret rovná se vlajka" rozvíjel velmi volný řetězec asociací, podle nichž vytvářel svá díla. I u Tomáše Absolona bychom mohli některé z takovýchto asociací najít, to už však zůstává otevřeno divákovi.
Tomáš Absolon, Vzorové dny, Galerie Půda, Jihlava, 8. března - 4. dubna 2013.