Bude-li ty řádky jednou někdo čísti
Literatura, to jistě nejsou jen knižní novinky a čas od času si stojí za to připomenout i opomíjené tvůrce z již odplynulých staletí.
V loňském, nikoliv v letošním roce uplynulo čtyřicet let od smrti švédského spisovatele Fritjofa Nilssona zvaného Piraten (1895-1972). Na konci loňského roku vysílala stanice Vltava v cyklu čtení na pokračování jeho prózu Knihkupec, který se přestal koupat. To jsou − vnější - důvody, proč si snad právě tohoto autora připomenout. A dalším takovým důvodem může být loňský "skandinávský rok" na Vltavě. Tím nejdůležitějším ovšem je připomenout autora, který je z pohledu současnosti sice "starý" a "nemódní", "neexperimentální" a "neobjevný", ale jehož knihy napsané v duchu starého dobrého tradičního vyprávění jsou živé i po osmdesáti letech od doby, kdy byly napsány.
Kromě čtení na pokračování na Vltavě připomněl v loňském roce Fritjofa Nilssona v časopisu Tvar brněnský básník Miroslav Fišmeistr. A to v rubrice "výlov", která má "vylovovat" knihy či autory nějakým způsobem zapomenuté či opomenuté. Takových autorů jsou jistě stovky, není od věci si čas od času připomenout alespoň některého z nich. Jde o hodnotu prověřenou časem, byť zároveň časem zavátou; nikoliv o literaturu časovou, čerstvě vydanou, a pokud jde o překlady, relativně čerstvě napsanou, kterou ovšem se vší pravděpodobností po dalších osmdesáti letech, která uplynou v čase, nebude číst už nikdo. Fritjof Nilsson své české čtenáře pořád má. Není jich mnoho, pravda. Jistě jsou u nás švédští autoři mnohem čtenější. V současnosti především autor detektivek Stieg Larsson. Pro starší generace znamenala zhruba totéž, čím je pro dnešek Stieg Larsson, autorská dvojice Maj Sjöwallová a Per Wahlöö a jejich desetidílná série detektivek s komisařem Martinem Beckem. A byly tu někdejší královna literatury pro děti Astrid Lindgrenová. Všechny tyto populární či ještě nedávno populární autory spojuje s u nás nepříliš známým Fritjofem Nilssonem umění vyprávět. A také umění vystihnout atmosféru konkrétního místa a prostředí a umění přesvědčivě popsat postavy a vztahy mezi nimi. Fritjof Nilsson - Piraten je ovšem autorem literatury nikoliv detektivní, takže lépe by sedělo srovnání se švédskými autory, jakými jsou August Strindberg či Selma Lagerlöfová. I ti své čtenáře v Čechách a na Moravě doposud mají, ač jich je jistě také podstatně méně než čtenářů švédských kriminálních příběhů.
V českém překladu vyšly Fritjofu Nilssonovi tři prózy. Všechny se shodně odehrávají v kraji Skåne na jihu Švédska, kde se Nilsson-Piraten narodil a také prakticky celý život žil. Silně autobiografická knížka Bombi Bitt a já se vrací do autorova dětství na vsi. Řadu postav z tohoto milého vyprávění, jež v postavách hlavního dětského hrdiny a jeho přítele trochu připomíná Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, najde čtenář i v novele Kozel zahradníkem, která jihošvédský venkov nevidí zdaleka tak idylicky. Rozsáhlejší próza Knikupec, který se přestal koupat, je situována do venkovského městečka, její příběh je složitěji komponovaný a na rozdíl od výše zmíněných titulů se odehrává ponejvíce uvnitř zdí měšťanských domů. I toto intimní drama Nilsson-Piraten umí podat velmi dobře, ovšem to, v čem je nejsilnější, to je zachycení atmosféry skånského venkova se všemi jeho vůněmi a chutěmi. V těchto líčeních Nilssonova próza přechází do poezie a je blízká třeba Peeru Gyntovi jeho skandinávského krajana Ibsena. Je to osobní, nikoliv "objektivní", ale Peer Gynt mě od té doby, co jsem jeho text poprvé v českém překladu četl, naprosto fascinoval, pro totéž, co umí Nilsson-Piraten. Tam přede mnou ožívá fantastická krajina severských mýtů, písní a prasíly přírody. Což je spojeno s nijak idylicky viděnými charaktery postav, které v této krajině žijí. To jsou realisté, sedláci, kteří počítají každou minci. Jsou tu však jisté chvíle nadosobního vytržení… Jistě ale neupírám uměleckou přesvědčivost ani Knihkupci, který se přestal koupat, jenž se lecčíms, když už je řeč o Ibsenovi, blíží Heddě Gablerové či Noře.
Všechny tři do češtiny přeložené prózy Fritjofa Nilssona jsou pro mne prostě klasikou. Číst ty knížky, to je radost. Všechny tři jsou výborné, přesto bych jaksi ještě o něco více než ostatní dvě ocenil novelu Kozel zahradníkem. A to pro její nespoutané, živelné vypravěčství doslova "utržené ze řetězu". To strhující vyprávění je jako sám život, běžící pořád dál, žene se vpřed, aniž by se zabývalo nějakou logikou, střídá formální postupy, nedbá na souvislosti − a naprosto přesvědčuje. Novela začíná jako sžíravá kritika "nových zbohatlíků" v podnikání zemědělském a potravinářském, poté s humorem o něco laskavějším popisuje všední život na vsi ve Skåne, aby v závěru zcela opustila dosavadní dějovou linii a zápletku kolem volby "církevního starosty" a proměnila se v apotézu lásky a přírody a proklamaci mystického spojení křesťanství s pohanskými mýty.
P. S.: A ještě jednoho "zapomenutého" skandinávského autora bych rád připomenul. Prozaik Steen Steensen Blicher (1782-1848) žil po celý život v Jutsku a celý život psal takřka výhradně o tomto dánském kraji, který leží od švédského Skåne, jen co by přes průliv Kattegat kamenem dohodil. Výbor z próz Steena Blichera vyšel v proslulé "edici se střelkou", tedy ve Světové četbě nakladatelství Odeon. Ovšem v roce 1990, kdy neznámí dánští autoři první poloviny devatenáctého století nebyli v čerstvě porevolučním tehdy ještě Československu právě na pořadu dne. Navíc je knížka dokladem problémů, jaké přineslo zavádění fotosazby, tehdy horké novinky v mnohdy historickém, nicméně fungujícím strojovém vybavení tiskáren. Z knížky nazvané - v tomto směru příznačně - Pozdní probuzení kvůli experimentu s fotosazbou vypadla snad čtvrtina interpunkčních znamének. Nicméně navzdory porušené interpunkci jsou texty Steena Blichera i po více než sto šedesáti letech od jeho smrti stále čtivé. Autor umí živě vyprávět, je výborným pozorovatelem povah, dokáže jak oplývat humorem, tak navodit tíživou atmosféru ponuré kriminální historie i napsat psychologickou studii o historii jedné manželské nevěry a jejího tragického konce.
U nás opomíjení autoři, ve svých vlastech klasici, na které ale tak jako tak dopadá šero soumraku čtenářství. Vše pomíjí. Jedna z próz Steena Steensena Blichera končí těmito řádky:
"Žiji nyní opět v domě svého otce, žiji zde však sám. Všichni přátelé mých mladých let odebrali se již k věčnému odpočinku; já zůstávám zde ještě jako holý strom na vřesovišti; zanedlouho však i já připojím se k nim a budu posledním svého rodu. Tyto stránky budou pak na mne jedinou upomínkou.
Bude-li je někdo jednou, až já dávno již budu mrtev a pryč, čísti, tu povzdechne a řekne: 'Dnové člověka jsou jako tráva a jako květ polní, tak kvete. Jakž vítr na něj povane, anť ho není, aniž ho již více pozná místo jeho. Milosrdenství však Hospodinovo jest od věků až na věky.'"