Dva osmdesátníci, jeden národ
Co spojuje dva letošní významné jubilanty, etnomuzikologa Dušana Holého (narozen 25. dubna 1933) a filosofa Erazima Koháka (narozen 21. května 1933)? Nejen titul univerzitního profesora.
Nevím, zdali se vůbec znají. Jeden strávil valnou část života ve Spojených státech, druhý v podstatě neopustil rodnou Moravu (nepočítáme-li krátkodobé výjezdy do zahraničí na konference či na koncerty). Jeden je zvyklý vyjadřovat s k věcem veřejným, k politice, druhý je v tomto směru střídmý a omezuje se téměř výhradně na národopisnou problematiku. Ale jeho práce má dopad na kulturu veřejnosti. Spojnicí bych mohl být já, poněvadž s profesorem Holým jsem po léta v kontaktu nejdříve jako hudební vydavatel a poté rozhlasový redaktor a s profesorem Kohákem zas skrze Kulturní noviny, kde jsme oba členy vydavatelského družstva. Ale toto spojení je důležité snad jen pro mne jako autora tohoto textu.
Společná by oběma mohla být víra na půdě evangelické církve, to ano. Ale tam, kde se Erazim Kohák jako filosof zcela přirozeně publicisticky zabývá otázkami víry a jejím průmětu do života společnosti, Dušan Holý o své víře nemluví a spíše její vnitřní reflexi využívá jako prostředku, který mu umožňuje vciťovat se do psychologie lidí, již jsou objekty jeho zájmu –, vesničanů z rodného Horňácka, kde je evangelíků poměrně dost. Co tedy může spojovat českého exilového filosofa s českým (přesněji moravským) etnografem? Odpověď je stručná: Národ a smysl vlastní existence v kontextu národa. Uskutečňování prožívané národní identity.
V knize Domov a dálava (Filosofia 2009) se Kohák vyznává: „Pro mě osobně
nastolil otázku smyslu exil. Nebylo mi ještě patnáct, když jsem měsíc po Únoru
tehdy zvaném Vítězný kdesi u šumavské Kvildy překročil zelenou hranici své
země. Moji rodiče byli masarykovci, vlastenci první republiky. Za tu bojovali v
odboji a jen zázrakem přežili léta věznění a koncentračních táborů. (…) Mladého
chlapce Amerika vábila – a tlačila. Neprovokuj odlišností! Staň se Američanem,
či alespoň takovým pomlčkovým Čecho-Američanem! Tehdy jsem se rozhodl, že chci
být Čechem bez pomlčky, byť nedobrovolně a dočasně pobývajícím v zahraničí.
Chtěl jsem spojit svůj úděl s údělem českého společenství poutníků
dějinami. (…) Tehdy jsem si ani neuvědomil, že se tím stávám dědicem otázky,
která nás provází od dob našeho obrození: Co to vůbec znamená být Čech? A má to ještě nějaký smysl?“
Nevím, jak tuto otázku v sobě řešili Horňáci, kteří v nezanedbatelném počtu dávno před Kohákem opouštěli svůj chudobný kraj, aby výdělkem v Americe podpořili své rodiny. Někteří tam zůstali a vztah ke staré vlasti jim dává pocit svébytné identity. Staří Valaši v Texasu ještě mluví dialektem, který se u nás už proměnil, a uchovávají staré kroje.
Do Ameriky však neodešel Martin Holý, otec Dušana Holého, a neopustil svou rodinu ani v předvečer druhé světové války (jako někteří jeho kamarádi, kteří se vydali bojovat proti nacismu), ale zapojil se do prvních aktivit Obrany národa. Naštěstí bez následků. Svým synům vštípil tento všestranně nadaný písmák neobyčejně silnou lásku k tradiční kultuře a k rodnému kraji. Mimochodem, jedním z velkých témat Dušana Holého jsou „amerikánské“ písně horňáckých emigrantů.
Život
ze země i z ducha
V době, kdy Erazim Kohák počátkem 50. let získával své první americké univerzitní vzdělání, zapálený folklorista Dušan Holý s kamarádem a rozhlasovým dramaturgem Jaroslavem Juráškem se vydali natočit převzácné horňácké pohřební písně, jejichž další osud byl v dalším vývoji „socialistického zřízení“ zpečetěn. Bylo to shodou okolností v době smrti prezidenta Gottwalda a nebylo jasné, zda dobrý úmysl nemůže být obrácen v paranoidní společenské atmosféře v provokaci.
Takto vypadaly počátky neúnavné celoživotní práce Dušana Holého na zmapování tradiční kultury jihovýchodní Moravy. Její plody – napojené na vlastní silné prožívání tradice − patří k základním kamenům moravského národopisu a na rozdíl od celé řady kolegů v oboru, u Dušana Holého nenajdeme v jeho studiích poplatnost dobové ideologii. Solidnost a důsledná věcnost z něj učinily pilíř, k němuž se dodnes obracejí o radu všichni, kteří berou cestu za poznáním tradiční kultury vážně. A není náhodou, že Holý se vždy přiznával k odkazu nejen Leoše Janáčka, ale i významného biologa, filosofa a národopisce Vladimíra Úlehly, přesvědčeného prvorepublikového sociálního demokrata. Jeho kniha Živá píseň byla Holému životní inspirací. Vyšla se štěstím v roce 1949 po smrti autora (1947). Další kniha, Duše lidu, už toto štěstí neměla. Přičteme-li k práci národopisné ještě vynikající renomé Dušana Holého jako jedinečného zpěváka horňáckých písní, získáme obraz člověka, který vytváří fundament národní kultury doslova „od země“.
Erazim Kohák naproti tomu dokazuje celým svým životem, jak velkou sílu mají ideje a symboly, s jejichž pomocí lze překlenout vzdálenosti přes půl zeměkoule i odloučenost v čase a spojit se s rodnou zemí. A dokonce, intenzita exilového prožívání a promýšlení témat spjatých s existencí českého národa a jeho kulturou umožňuje Kohákovi nyní osvěžovat domácí debatu o smyslu ideje národa českého v rozvíjející se Evropě. Oživuje v novém kontextu Masarykovu státotvornou filosofii, bez úlitby zkostnatělým uctívačům a s otevřeným srdcem a hledím vůči skeptikům, pro něž Masaryk (a potažmo všechny velké obrozenecké postavy českých dějin) znamená staré a vyčichlé haraburdí. Kohákova zásadní kniha Domov a dálava překračuje nihilismus a postmoderní roztříštěnost českých intelektuálů. Je upřímnou osobní výpovědí a současně inspirativní syntézou na cestě k novému českému sebevědomí, které nemusí mít mindráky z jiných národů, ale může jim být důstojným a kulturním partnerem. Mimo jiné i díky práci takových lidí, jako je Dušan Holý. – Myslím, že není zřetelnějšího vyznání, než to, kterým se Kohák, když cituje Františka Palackého v posledním odstavci své knihy, přiznává ke svému krédu: „Já aspoň kdybych byl třeba cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách lidstva.“
Dušan Holý napsal celou řadu vědeckých prací (podílel se na základních monografiích o Horňácku a Podluží, rozebral detailně vývoj tradiční hudby). Do povědomí širší veřejnosti se však zapsal nejen jako skvělý a stylový zpěvák, ale také napůl odbornou a napůl popularizující knihou Mudrosloví primáše Jožky Kubíka (Supraphon 1984). V ní představuje osobnost charismatického horňáckého primáše romského původu, prostého člověka s duší dítěte, hudebního samouka, který ovlivnil slavné poválečné moravské primáše více než kdokoli jiný a jehož výroky o muzice, a nejen o ní, se tradují mezi milovníky folkloru dodnes. Hle, i toto je svého druhu filosofická meditace o smyslu konání (autentický přepis Kubíkovy promluvy v horňáckém dialektu):
„Hrát a hrát je rozdíl. (…) Nekdo si myslí: Já zahraju! A zahraješ, co by né – jak sas naučil. Podleee teho, jak do sa naučí. Ale aby tooo – to mosí mět ozdobu. To mosí mět neco v sebě, aby temu národu to najlepší – to najlepší vydal! Tedy je ten národ veselý! A má to v těle. To mosí dostat do těla. Lebo sú zpěváci – zpěvci. To šecko není to samé. Každý zazpívá. Ale jak zazpívat! On zazpívá, ale jak! Dyž to národ nebaví… Život temu národu dat. To není šecko, hrát. Ten život!“
Doporučujeme:
Televizní dokument Moniky Rychlíkové Dušan Holý slaví 80:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1102732990-folklorika/313295350020009/
Rozhlasový medailon k narozeninám Erazima Koháka (Dvojka, 19. května):