Zátiší s obleženým městem a cibulkami tulipánů
Nejen holandskému malířství sedmnáctého století jsou věnovány eseje polského básníka Zbigniewa Herberta.
Výbory z básnického díla Zbigniewa Herberta (1924-1998) u nás vyšly v letech 1965, 1991 a 2000. Největší zásluhy na překladech jeho díla do češtiny má nepochybně Vlasta Dvořáčková, nejvýznamnější překladatelka polské poezie do češtiny v druhé polovině dvacátého století. Herbertovy básně překládala ale i celá řada dalších lidí, či překládá je i dnes.
V souvislosti s knihou esejů Zátiší s udidlem není možné z Herbertových českých překladatelů pominout básníka Miroslava Holuba. Jejich poetika si byla blízká, ačkoli se s odstupem času dá říci, že Miroslav Holub tak velkým básníkem jako Herbert nebyl. Oba básníci byli vrstevníky a spojovaly je obdobné životní zážitky. V mládí druhá světová válka, poté nejtužší období komunistického režimu. Oba první knížku vydali až po třicítce, na konci padesátých let. Oba v šedesátých a sedmdesátých letech dlouhodobě pobývali v západním světě, běžným občanům socialismu nedostupném. Oba se věnovali kromě poezie také esejistice. Oba byli překládáni do mnoha světových jazyků, Herbert do nich stále překládán je. Kdo si ještě pamatuje na druhdy populární Holubovy eseje a úvahy (publikované v souborech Tři kroky po zemi nebo Anděl na kolečkách), jistě v esejích Herbertových něco z jejich poetiky najde. V něčem je ovšem Herbert jiný než Miroslav Holub, je živější, bouřlivější a mnohem méně racionální.
Eseje místo poezie
Zátiší s udidlem je druhou Herbertovou esejistickou knihou, která u nás vychází, a to v poměrně krátkém časovém sledu po titulu Barbar v zahradě, ve kterém se autor změřil na Itálii. Zátiší s udidlem je věnováno Holandsku. Především Holandsku sedmnáctého století a holandskému malířství té doby. Historicko-cestovatelské eseje jsou nepochybně pro současného českého čtenáře četbou přijatelnější než četba poezie. Ovšem je třeba připomenout, že Zbigniew Herbert je v první řadě básník. A že sám pokládal své básně za to zdaleka nejdůležitější ve své tvorbě a ve svém životě. A že je v současném Polsku považován za největšího básníka své generace. A to i v porovnání se svými slavnými vrstevníky Szymborskou a Rożewiczem. A také v porovnání s Czesławem Miłoszem, o desetiletí starším autorem, který u nás byl v devadesátých letech považován přímo za symbol polské poezie a měl tu z polských básníků zdaleka největší ohlas. Ani Miłoszova poezie se dnes u nás už příliš nečte a stejně jako u Herberta se čtenáři zajímají spíše o jeho práce v próze. Charakteristickým příkladem jsou dva tituly, jež u nás vyšly u příležitosti "roku Miłosze", který naši sousedé vyhlásili v roce 2011. Miłoszovy Poslední básně zcela zapadly, jeho deníková próza Myslivcův rok měla slušný recenzentský i čtenářský ohlas.
Obecně jde o to, že literatura druhotná se dostala nejen co do zájmu publika, ale i co do zájmu recenzentů či nakladatelů na místo literatury prvotní. Což se týká i Herbertovy esejistiky. Roli tu hraje jméno autora, který nicméně doma a ve světě dosáhl literárního úspěchu svou poezií. Ta poezie není z hlediska začátku druhého desetiletí dvacátého prvního století pro čtenáře úplně jednoduchá, i když se jen o dvě desítky let dříve zdála být poměrně přístupnou. Přečíst si od autora eseje na téma Holandsko, dejme tomu o cestování do jednoho ze zapadlých, nicméně kouzelných holandských městeček nebo o fantastických finančních částkách, které se v sedmnáctém století platily za cibulky tulipánů, to už je přece jen četba, která na čtenáře velké nároky neklade. A přitom v něm zároveň vzbuzuje pocit, že právě náročnou četbou je a utvrzuje ho v dojmu o vlastní intelektuální výjimečnosti. To poezie většinou nenabízí.
Nechci Herbertovy eseje nijak hanět, jsou jistě erudované a dobře napsané. Dávám ale přednost jeho poezii. V té lze ostatně snadno nalézt témata, která se s řadou témat esejů shodují. Srovnejme například báseň Pan Cogito vypráví o Spinozově pokušení a krátkou úvahu Spinozova postel. Báseň není jednoznačně vyložitelná a vyvolává spíš otázky, než by dávala odpovědi. Je stručná a velmi málo slovy říká velice mnoho. Text v próze, i když kratičký, působí ve srovnání s touto básní dosti rozředěně a také až příliš prvoplánově didakticky. Ovšem musíme mít možnost srovnání. Při četbě pouze knihy esejů to čtenáře nenapadne a de facto napadnout ani nemůže.
V jednom z delších historicko-esejistických textů s názvem Nehrdinské téma se Zbigniew Herbert zabývá obležením města Leidenu. V Polsku ve své době velmi slavná sbírka, která mohla vyjít jenom v Paříži, se jmenuje Zpráva z obleženého města a jiné básně. V Polsku byla tato sbírka tehdy chápána především jako bezprostřední reakce na vyhlášení výjimečného stavu v zemi. Dnes v "obleženém městě" můžeme vidět nejen výjimečný stav vyhlášený v Polsku roku 1981, ale i Varšavu za druhé světové války či ještě mnohem starší tragédie polských dějin.
Zbigniew Herbert je u nás převážně vykládán jako básník velmi racionální, píšící s nadhledem a ironicky komentující. V Polsku ale jeho tvorba vzbuzovala prudké emoce a autor byl či je stále považován za básníka "morálního neklidu" a také velkého gesta, kterým se vyhraňoval vůči moci. Vždy byl provokatérem, což je ale z hlediska českého literárního kontextu poněkud nezřetelné. A platí to i pro knížku esejů Zátiší s udidlem, která v Polsku mohla vyjít až po pádu totality.
Například to, že Herbert vzdává hold přičinlivému kapitalismu Holandska sedmnáctého století, bylo ve své době možné chápat jako jen velmi málo zastřenou kritiku socialistické ekonomiky. Herbert ovšem kritizuje na všechny strany a přičinlivé Holanďany staví i proti tradičnímu polskému ideálu šlechty, která nepracuje a zabývá se převážně hrdinskými činy. Prostřednictvím kalvínství, podle Herberta vyznání údajně nesmírně tolerantního, se zase opírá do polské katolické církve. V eseji, který dal knížce název, se zaobírá hermetismem a esoterikou, v době napsání textu tématy velmi nevítanými jak polskými komunisty, tak polskou církví. Věnuje se i extrémním tématům, jako je kanibalismus, líčí popravu i závratné kariéry. Opravdu by takto psal racionální intelektuál plný nadhledu? Není to spíše básník uhranutý tím, co se vymyká z řádu?
Ano, ovšem, jsou tu také malíři a jejich obrazy, které básník dokáže vylíčit nesmírně sugestivně. Opravdu fascinuje. A po četbě knížky mně nezbylo nic jiného, než zamířit do pražského Šternberského paláce a podívat se zblízka na originály holandských mistrů sedmnáctého století. Jacob van Ruisdael, Jan van Goyen, Gerard ter Borch. Tam, kde se věnuje starým mistrům, je mi knížka esejů Zbigniewa Herberta nejbližší. Tam její autor ukazuje, že je velkým básníkem.
P. S. A ještě k překladu. Zřejmě byl vytvořen ve spěchu a je v něm řada neobratností. A Zbigniew Herbert neobratný stylista opravdu nebyl. Někde zůstaly i faktické chyby či nejasnosti. Jeden příklad ze strany 127: "Cornelis Troost si objednal hutspot - lepšího jste nenašli v celých Spojených provinciích - uzeného lososa v zelené omáčce, nedostižné palačinky a kaštany v cukrové polevě…" Tato formulace (už jen pro nevhodné použití pomlček a mluvnického rodu) nutně čtenáři vnuká, že hutspot je onen uzený losos v omáčce. Ale hutspot, to jsou, zjednodušeně řečeno, vařené brambory rozšťouchané s vařenou mrkví, které se podávají s dušeným hovězím nebo s klobásou. Hutspot je v Holandsku pokrm značně národní, trošku jako u nás vepřo-knedlo-zelo.
Nejde o tu jednu nepřesnost, celý překlad nějak drhne. Ale tak to s překlady dnes je. Anebo to tak bylo možná vždycky. I za časů pečlivých, literárně zdařilých a čtivých překladů Vlasty Dvořáčkové či Heleny Teigové a Heleny Stachové vycházela řada dalších překladů z polštiny. A ty byly, řekněme, všelijaké.
Zbigniew Herbert: Zátiší s udidlem. Přeložil Jan Linka. Opus 2012.