Prorok world music
Přinášíme příspěvek z kolokvia o lidové hudbě a world music, které se konalo 22.-23. července v rámci festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou a jehož název zněl: Co patří do encyklopedie.
World music jako pojmenovaný hudební fenomén se počala rozvíjet od přelomu 80. a 90. let minulého století. "Hudba světa" přivedla ke značné oblibě různé hudební tradice, stejně jako současné tvořivé amalgámy, které mísí tradiční prvky etnické hudby s moderními rytmy a nástroji. World music je hudební zrcadlo světa, které naznačuje, že existuje spousta úctyhodných a inspirativních hudebních světů, vzájemně doposud více či méně oddělených, mezi nimiž není žádný lepší ani pokročilejší, ale všechny dohromady jsou základem jedné velké světové symfonie. Rozmachu world music předcházely od 60. let různé tvořivé impulsy a iniciativy vizionářů, před jejichž vnitřním zrakem se otevíral hudební svět v celé jeho pestrosti. Jedním z nich byl i brněnský rozhlasový redaktor Jaromír Nečas.
Cesta k hudbě a k tradici
Narozen roku 1922 v Kyjově, vyrůstal ve Strážnici, do gymnázia jezdil ze Slavkova do Bučovic. S folklorem se však Jaromír Nečas do svých osmnácti let kupodivu vědomě nepotkal. Nejdříve jej okouzlila vážná hudba, takže se po maturitě přihlásil v roce 1942 na obor dirigování a skladba na brněnské konzervatoři. Bylo to tehdy jediné řešení, jak dále studovat, protože české vysoké školy byly uzavřeny. Ale už rok předtím, v roce 1941, jda z koncertu, který se konal v prostorách brněnského Stadionu, uslyšel z vedlejší hospody muziku. Zvědavě nahlédl dovnitř a obraz, který se mu otevřel, vryl se natrvalo do jeho paměti: Na čtyřech židlích stály čtyři půllitry od piva a na nich ležel nástroj lichoběžníkového tvaru s mnoha strunami. Cimbál. Za ním trůnil Jaromír Běhúnek, vůdčí duch brněnského Slováckého krúžku. Pro Jaromíra Nečase to byla láska na první pohled, zatoužil po cimbálu. Vedle studia klasické hudby docházel do krúžku, učil se na cimbál a zúčastňoval se i výletů, které krúžek podnikal do oblastí s tradiční kulturou.
V poválečných letech Jaromír Nečas dokončoval konzervatoř a vedle toho se přihlásil ke studiu anglického jazyka a hudební vědy na filosofické fakultě. V roce 1952 se mu podařilo uchytit se v rozhlase jako redaktor Malých hudebních žánrů (tzv. MAHUŽA), pod něž spadaly různé oblasti populární hudby, včetně jazzu. Folklor však nikoli, ten měl samostatného redaktora. Nečas nastoupil ve stejný den (1. února 1952), kdy byl v rozhlase založen Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN). Stal se členem jeho dramaturgické rady, čímž si kontakt s folklorem na půdě rozhlasu udržel.
Už předtím podnikl - jako člen Svazu skladatelů se zájmem o folklor - cestu do Polska. Tam se dostal do kontaktu nejen s představiteli polské hudební vědy a folkloristiky, ale i s živou goralskou muzikou. Přivezl si odsud své první vlastní záznamy písní a zkušenost jiné folklorní tradice než moravské.
Nečasův zájem o hudbu byl tedy intenzivní a všestranný, týkal se jak vážné, tak lidové hudby, ale i hudby populární a jazzu, k němuž ovšem v padesátých letech vedla ztížená cesta.
Osudové setkání
Někdy v roce 1954 zavolala Nečasovi z rozhlasu sekretářka, že tam přišel nějaký cizinec, který se zajímá o Janáčka a moravskou lidovou hudbu. A ptala se, jestli by se ho - jako hudební redaktor, který se navíc domluví anglicky - mohl ujmout. Nečas souhlasil. Než se však nadál, na dveře jeho soukromého bytu někdo zaklepal. Před dveřmi stál chlapík s gramofonovou deskou s názvem Na pěknou notečku s Leošem Janáčkem v podpaží a ptal se, jestli může dál. V panu redaktorovi hrklo, v té době to nebylo příliš obvyklé a hlavně bezpečné, stýkat se takto soukromě s neznámými cizinci, ale nakonec jej pozval dál.
Švýcarský muzikant, hudební producent a obchodník v jedné osobě Marcel Céllier byl muž činu. Miloval východoevropskou lidovou hudbu a usmyslel si, že ji představí světu. Objížděl nejrůznější oblasti, pátral, navazoval kontakty - v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Albánii a také na Moravě, kde se jeho poradcem stal právě Jaromír Nečas. Vzal jej postupně na Horňácko, v roce 1961 pak na hody na Podluží, kde jej seznámil s primášem Jožkou Kobzíkem a jeho souborem Břeclavan. Z tohoto výletu se vyvinula nakonec zcela konkrétní spolupráce: V roce 1962 se uskutečnilo ve Švýcarsku turné Břeclavanu a nahrávky z něj uspořádal Marcel Céllier ve spolupráci s Jaromírem Nečasem na gramofonovou desku Moravie. Ta vyšla u vydavatelství Phillips v sérii Voyages autour du Monde, vedle Hongrie, Moldavie, Roumanie a dalších. Nosič sám je nedatován, ale bylo to zřejmě v roce 1963 nebo 1964. Jedná se s největší pravděpodobností o první průnik moravského folkloru na zahraniční scénu - a cenné na tom je, že nikoli s domácí, ať už jakkoli motivovanou podporou, ale z iniciativy erudovaného a špičkového zahraničního producenta.
Marcel Céllier, který si posléze založil vlastní vydavatelství Disques Céllier, se celosvětově proslavil například i jako "objevitel" rumunského hráče na Panovu flétnu Zamfira nebo jako editor čtyřdílné série Tajemství bulharských hlasů (Mystère des Voix Bulgares). Patřil k prvním propagátorům tehdy ještě neexistující world music. Na Moravu se vrátil mnohokrát, na jedné z posledních cest i jako aktivní muzikant - ještě v roce 1997 vystupoval v Uherském Hradišti na Festivalu hudebních nástrojů lidových muzik.
Od zpěvné Moravy k Barevnému zpívajícímu světu
Céllier se pro Jaromíra Nečase stal od padesátých let důležitým zdrojem informací a nahrávek - nejen ze světa folkloru, jemuž se intenzivně věnoval, ale zasílal mu například i desky se světovým jazzem, jenž u nás nebyl běžně k mání. To však intenzivnímu zájmu zapáleného redaktora nedostačovalo. Největším zdrojem nahrávek folkloru z celého světa se mu stal rozhlasový Ústřední gramoarchiv v Praze, odkud si - díky své rozhlasové pozici - mohl dovolit přetáčet zajímavé zahraniční nahrávky a vytvářet svůj vlastní archiv v Brně. Dalším zdrojem poznávání etnické hudby a dalších kulturních reálií pro něj byly zahraniční cesty, ať už uskutečněné v souběhu s rozhlasovou prací (zájezdy BROLN), nebo v rámci aktivit Svazu skladatelů. Tak si vytvořil rozsáhlou soukromou sbírku gramofonových desek, v níž nalezneme hudbu doslova z celého světa. Získaný široký přehled bohužel nebylo možno použít v rozhlasové práci, protože standardní folklorní pořady - Brnem připravovaný (a vysílaný na stanici Praha) pořad Na pěknú notečku či Cesty za folklórem na Vltavě - byly zaměřeny na domácí scénu.
Poprvé se Jaromíru Nečasovi podařilo využít svých znalostí na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, ve vysokoškolských přednáškách, které měly za cíl vyložit teorii lidové písně. V Nečasově pojetí šlo spíše o základy etnomuzikologie. Přednášel tam v letech 1966-1969. Vedle své rozhlasové práce se zúčastňoval i odborných seminářů a konferencí. I když nebyl nikdy akademickým teoretikem, ale spíše praktickým hudebníkem, tvůrcem, popularizátorem a redaktorem, snažil se mít vždy co nejširší přehled a ve své práci uplatňoval i vlastní pohledy. Příkladem může být i rozhlasový pořad z roku 1969 s názvem Od folklóru k Semaforu a ještě dál: Črpáky v kursu?, který naráží na knížku Lubomíra Dorůžky a Zbyňka Máchy Od folklóru k Semaforu z roku 1964. V něm se autor snaží postihnout proměňující se funkci vesnické lidové písně v kontextu moderní doby.
Za vrchol své redaktorské práce považuje Jaromír Nečas - a autor tohoto příspěvku s ním bezvýhradně souhlasí - cyklus pořadů Barevný zpívající svět, jehož 106 dílů o průměrné délce 25 minut se vysílalo v letech 1976-1980. Jak tento cyklus vznikl? Nečas byl vedením ústřední hudební redakce vyzván, aby vypracoval koncepci populárně-vzdělávacího hudebního pořadu pro mládež a on tuto výzvu uchopil tak, že zúročil všechno své dosavadní poznání a současně i kontakty a redaktorsko-umělecký cit. 30. května 1975 byl návrh vedením rozhlasu přijat a šéfredaktor hudební redakce pověřen realizací. Přesný název "dlouhodobého výchovně poslechového cyklu folklóru pro mladé posluchače" zněl: Barevný zpívající svět. Malá rozhlasová universita o vzniku a vývoji hudební kultury - ač se to tak nehodlá ovšem jmenovat.
Barevný zpívající svět poskytuje zvláště v úvodních dílech vcelku systematický, dramaturgicky neotřelý a zábavný úvod do světa hudební vědy a world music, ač se tak tehdy ještě tato oblast běžně nenazývala. Tradiční hudební projevy se mísí se současnými příklady hudební tvořivosti. Základem cyklu bylo pět hlavních tematických bloků, jež shrnu pouze stručně:
1. zřídla hudby (o melodii, rytmu atd.)
2. hudební kultury národů
3. co víme o folkloru (národní tradice, z dějin evropské folkloristiky, folklor v socialistické společnosti, osobnosti)
4. karpatská hudební kultura
5. cesty za slovanskou písní (Slované východní, jižní, západní)
V dobovém kontextu jde o unikátní soubor pořadů, v němž vedle samotného Nečase a jeho nejbližších brněnských spolupracovníků (literát a dramaturg Vladimír Fux, hudební vědec Miloš Štědroň, etnograf Dušan Holý, antropolog Jan Jelínek a další) defiluje i celá řada osobností z okruhu dalších rozhlasových studií, která na cyklu později participovala (pedagog, skladatel a publicista Pavel Jurkovič, hudebník a redaktor Jan Rokyta, hudební publicista Lubomír Dorůžka, indolog Dušan Zbavitel a další). Autoři jako Jan Jelínek či Dušan Zbavitel přinášeli velmi cenné a pro náš kulturní okruh víceméně neznámé informace o vzdálených hudebních kulturách (indických, domorodých australských, melanézských, indiánských a dalších) doslova "z první ruky". Tedy nejen obsahově, ale i obsazením je Barevný zpívající svět neobyčejně důležitým dokumentem. Z hlediska uchopení tématu zúročil Nečas také své víceoborové zaměření. Pořady mají i literární přesahy, které zvyšují jejich sdělnost.
Osobní svědectví
Když jsem se s Jaromírem Nečasem blíže poznal - bylo to v době, kdy jsme připravovali k vydání Nejstarší nahrávky moravského a slovenského lidového zpěvu 1909-1912 (1998), tak mne zaujalo, jak široké hudební srdce má. A pak také, že jej jen tak něčím nepřekvapím. Ocituju svou vzpomínku z brožurky Sešlost u Nečasů (2002) na náš společný výlet do Stockholmu, kde jsme se v roce 1998 zúčastnili veletrhu world music (WOMEX - World Wide Music Expo):
Vidím to jako dnes: Jaromír listuje průvodní brožurou veletrhu, studuje obsahy přednášek a schémata koncertů, podtrhává, vpisuje poznámky. A pak pečlivě chodí a navštěvuje vše, co jej zajímá. Od přednášky o hudbě Laponců nebo o písních kurdského disentu po seminář o roli rozhlasových stanic v propagování world music. Nadchnou jej muzikanti z německého Tria Schlüsselbund, hrající na chodbě v mezipatře. Prosedí u nich každou volnou chvilku a spekuluje, jak je dostat na Moravu. Nakonec jsme je pozvali na festival Hudba v pohybu do Rožnova a na festival do Uherského Hradiště. (…) Večer se přesunujeme na místo koncertů, kde se na několika pódiích odbývá nejrozmanitější produkce, od ultratradiční hudby saharských kmenů po ultramoderní techno. Ať přijdeme kamkoli, ať už je háv hudby jakýkoli, Jaromír má vždy povědomí o principu té které etnické muziky. "Podívej, ti Albánci mají ten vícehlas postavený na těchto modálních tónech." - A zazpívá mi je, poté, co jsem užasl nad obtížnými sekundovými intervaly, které zpěváci bez zakolísání drží.
Když jsem se dostal k záznamům pořadů Barevný zpívající svět, pochopil jsem. On už world music znal a popularizoval dávno před tím, než se z ní stal viditelný a módní fenomén. Viděl dopředu, bez předsudků, a toto vidění si udržuje celý život. I dnes, ve svých jednadevadesáti.