Jak jsi na tom, Afriko?
Africká tematika v české literatuře má tradici už od dob Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, vrcholu dosáhla zřejmě v knihách Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda (i když je nutno konstatovat, že právě Afrika snů a skutečností je z jejich děl zatížená dobovou ideologií nejvíce), později si držely slušnou informační i literární hodnotu knihy Pavly Jazairiové, Vladimíra Plešingera nebo Ludmily Uličné. Bohužel po otevření hranic začaly vycházet i četné publikace, jejichž jediným smyslem je pochlubit se, kde všude jejich autoři byli. Jejich obsahem je věčné lamentování nad banálními cestovatelskými trampotami, většinou se ani nesnažící skrývat rasistickou přezíravost. Čtenář až žasne, že je možné projet takový kus světa a vůbec nic nepoznat. Kniha Martiny Svobodové Smích a pláč Afriky naštěstí není ten případ.
Afrika na vlastní kůži
Svobodová ve své knize popisuje cestu po Africe, kterou podnikla roku 2006 se svým manželem a landroverem jménem Anička. Projeli šestadvacet afrických zemí včetně těch, kterým se turisté vyhýbají: náboženským násilím zmítaný Súdán, Rovníkovou Guineu, jejíž nesmyslně opresivní režim je terčem opovržení i v afrických poměrech, kde se na lidská práva obecně příliš nehledí, nebo Západní Saharu, jejíž okupaci Marokem sice nikdo neuznává, ale všichni si na ni zvykli.
Problémy černého kontinentu autorka nijak neidealizuje, zároveň však nevidí řešení v rozvojových programech, které sázejí na vzdělání jako všelék: co ale budou dělat všichni ti vystudovaní lékaři, učitelé a inženýři v zemích, kde nefunguje zdravotnictví, školství ani průmysl? Vzdělanec se už nespokojí s obděláváním políčka v rodné vesnici, vyrazí do hlavního města za kariérou a zpravidla skončí ve slumu jako další účastník šedé ekonomiky. Ostatně za těch pár let, které od cesty manželů Svobodových uplynuly, si i v Evropě stačilo pár lidí povšimnout, že vysokoškolských absolventů přibývá mnohem rychleji než pracovních míst pro ně, což vytváří do budoucna sociálně výbušnou situaci. Na místě tak člověk přehodnotí některé představy a napadne ho, že Afričanům by se žilo lehčeji, kdyby se je bohatší část světa neustále nesnažila proměnit ke svému obrazu.
Evropa a Severní Amerika si berou z Afriky to, čeho se jim samotným nedostává, ropu, vzácná dřeva a děti (adopce jsou náramný byznys: "Nemyslím si, že by děcko adoptované do USA mělo nutně lepší život. Možná nebude mít nikdy hlad a zřejmě vystuduje školu. Najde si práci a založí rodinu. Zemře radostně obklopené svou americkou rodinou uprostřed hromady aut, papírů, kožených sedaček a hranolků. Na to všechno bude muset celý život dřít, v práci, která ho nebude bavit, aby udrželo svůj americký standard. Zatímco doma by mu stačilo jedno políčko a trocha dobrých dešťů a sousedé na nějaký ten barterový obchod. Kdo má vůbec právo rozhodovat, který ze životů je šťastnější?") a jako protihodnotu nabízejí ojetá auta a především dobré rady.
Přijíždějí "agenti ctnosti", čerství absolventi, kteří si nevědí rady sami se sebou, ale právě proto mají na všechny problémy recept. Svobodová neopomene konstatovat, že humanitární organizace většinou sídlí v rezidenčních čtvrtích afrických velkoměst, což poněkud připomíná Felixe Holzmanna, hledajícího klíček nikoli tam, kde ho ztratil, ale tam, kde je světlo. Megalomanské dotace většinou situaci jenom zhoršují: příkladem může být malijská přehrada Manantali, která sice vyrábí trochu elektrické energie, ale rozvrátila tradiční zemědělství založené na záplavách a přinesla erozi, odlesňování a bilharzii.
Autorka sarkasticky popisuje pokrytecký svět proslulých východoafrických rezervací, kýč pro bohaté cizince, který nemá s realitou nic společného: "Celou dobu jsme měli před očima dva světy. Turisty, kteří za jednu noc nechali v baru 6 000 šilinků. A černochy, kteří pracovali v kempu - za 6 000 šilinků týdně. Neustále jsme porovnávali turistické ceny za jídlo a chlast, které byly násobky cen venku. Ta bezstarostnost při sklence whisky, která, ač řádně napálená, je pro turistu stále ještě levnější než doma, je ve srovnání s dědou u brány s jeho měsíčním výdělkem nechutná. A kdo by si myslel, že z toho má něco Afrika, asi bude zklamaný, když se dozví, že takové podniky jsou většinou v rukou bílých." Šikovný cestovatel navíc dokáže náklady refundovat: stačí, když z nejbližší internetové kavárny odešle do nějaké redakce zaručeně autentickou reportáž z exotického prostředí, k níž mu poslouží fráze opsané z bedekru a fotky Masajů v krojích (což jsou samozřejmě profesionální figuranti, protože skuteční Masajové už dávno nosí čínská trička a tenisky).
Svobodová má cit pro africké paradoxy. Například, že kvalita jídla roste se vzdáleností od civilizace. Zatímco v turisticky atraktivních lokalitách jsou na jídelníčku pouze smažené hranolky a boloňské špagety, což je africká představa o evropské haut cuisine, ve vesnicích uprostřed pralesa ochutnáte nevídané druhy ovoce a zeleniny a třeba vám uvaří i krokodýla nebo opici: zvířata přísně chráněná, ale kde není žalobce, není ani soudce. Dalším paradoxem je, že nejdražší světovou metropolí dnes není Paříž, Praha ani Tokio, ale angolská Luanda. Má to svoji logiku: do válkou zdevastované země se musejí veškeré předměty denní potřeby dovážet přes půl světa. Angola má ovšem spoustu nafty a za tou přijíždějí byznysmeni, kteří na nějaký ten dolar nehledí. Místním lidem přepálené ceny zas tak nevadí; v hotelových restauracích se nestravují a ve slumech pochopitelně nikdo inkaso nevybírá.
Pak se nemůžeme až tak divit, že na cestě Afrikou není možné nenarazit na známky čínské přítomnosti: "Čína se neptá. Čína koná. Staví, buduje, pomáhá, obdarovává - rychle a bez otázek. Jen za nějaké ty suroviny. Evropa je samý ideál, projekt, chudoba, demokracie a emancipace. To brzdí. Jasná studená válka a Afrika je cvičiště."
Světadíl bez perspektivy?
Autorka se jeví jako osobnost velmi svérázná; má smysl pro to, co angličtina nazývá understatement, dokáže popsat vtipně i věčné trable se žebráky, celníky, nefungující infrastrukturou a nedostatkem hygieny. Její osvěživá ironie a sebeironie pomáhá čtenáři překonat místy hodně depresivní fakta. Je také slušně sečtělá a dokáže střídat stylistické roviny, když například v pasáži o výletu k vyhlášeným vodopádům na Modrém Nilu paroduje naivní styl turistických zápisků: "Vodopády byly hezké, celé takové dohněda, jak s sebou nesly okolní půdu, a vpravdě byly pouhým čůrkem, protože kousek proti proudu se postavila elektrárna, takže už to není ta čistokrásná krása, co bývala, ale elektřina je snad důležitější, takže se nikdo nemůže zlobit, že síla Nilu končí právě v té elektrárně, zatímco fotky odtud nejsou nic moc." V Africe zkrátka nic není takové, jak by člověk očekával.
Cestovatelé poznali chudé vesničany, které nemoci z podvýživy a závadné vody netrápí zdaleka tolik jako to, že nemají mobil a televizor, ale i vrstvu zbohatlíků, kteří dávají na odiv značkové oblečení a hlavně sluneční brýle, což je typický africký symbol společenského postavení, a jejich dekorativní partnerky používají bělicí krémy, narovnávání vlasů a pilulky pro zvýšení váhy (na rozdíl od přesycené Evropy s jejím kultem vychrtlosti se v Africe cení blahobytná tloušťka); škoda jen, že se dosud nenaučili používat splachovací záchod nebo házet vajgly do popelníku.
Běloch už v Africe nemá ten respekt jako za koloniálních časů, je spíše ideální kavkou k oškubání: má zbytečně moc peněz a neznalost poměrů ho činí bezbranným vůči vydírání. Vlády jsou velmi kreativní ve vymýšlení různých poplatků pro cizince nebo záhadných předpisů, jejichž nedodržení je pokutováno. K tomu přistupuje individuální iniciativa každého, kdo má nějakou uniformu nebo aspoň razítko. Přebujelá byrokracie, vyžívající se v sáhodlouhých formulářích, které nikdy nikdo nebude číst, tragikomicky kontrastuje s neschopností většiny afrických států plnit své funkce, například zajistit elementární bezpečnost. Zajímavým detailem v této souvislosti je, že konžští bandité si říkají Les Tchéques podle našich fotbalistů (jak jsem už zmínil, cesta se uskutečnila v dobách Nedvěda a Poborského, kdy měl český fotbal ve světě zvuk).
V Africe platí jiná měřítka. Třeba Zambii označuje Svobodová za jednu z nejvyspělejších zemí kontinentu, protože se tam vážně uvažuje o tom, že by bylo dobré alespoň větší města vybavit popelnicemi. Nakládání s odpady je totiž v Africe katastrofální. Umělé hmoty už všude vytlačily tradiční materiály, a když doslouží, nechají se ležet na místě. Když už je harampádí na jednom místě moc, tak se prostě zapálí; na hromady doutnajících plastů narazíte dnes na černém kontinentu nepoměrně častěji než třeba na lvy nebo slony.
Jiným příjemným překvapením je Gabon, který udiví pečlivě udržovanými hřbitovy u každé vesnice. Země je africkým unikátem, za půlstoletí nezávislosti nezažila žádné krvavé puče nebo etnické konflikty (ne že by byla takovou gentlemanskou demokracií, celou tu dobu vládne pevnou rukou jediná rodina). V jiných afrických zemích je totiž mrtvých příliš mnoho, než aby se jimi někdo zabýval.
Naproti tomu za nejhorší zemi své cesty označuje autorka Nigérii, kterou popsala sloganem "šílenství pod slupkou civilizace". Nejlidnatější africkou zemi turisté zrovna nevyhledávají a mají proč. Nigérie sice čile obchoduje s celým světem, má třetí největší filmový průmysl na světě, volí své královny krásy a velkoryse buduje moderní hlavní město, ale zároveň je to země, kde skupiny podnikavců běžně zastavují auta a vybírají od jejich osádky poplatky za průjezd - prostě proto, že mají samopaly. Policie a armáda s tím nic nedělají, neboť dostávají podíl ze zisku. Cestování Nigérií se tak stává názornou lekcí o tom, jak vypadá společnost v rozkladu, kde platí pouze právo silnějšího.
Kniha neobsahuje scény katastrofální bídy nebo násilí. Toho už naštěstí není v Africe tolik, aby se mu při troše štěstí a informovanosti nedalo vyhnout. Skličující je však bezvýchodná atmosféra kontinentu, který vězí ve stále stejném marasmu bez naděje na změnu. Nikdo už nečeká, že by se v některé africké zemi objevila vláda, která by se místo rozkrádání zahraniční pomoci soustředila na to, aby země žádnou pomoc nepotřebovala. Která dokáže využít nesporně ohromného potenciálu svých obyvatel a přesvědčí je, aby byli hrdí, že něco užitečného vykonali, ne že někoho ošidili. Která nastolí takové poměry, že lidé přestanou vidět jediné východisko v emigraci do Evropy. Moderní dějiny Afriky jsou bohužel příběhem mnoha zklamaných nadějí a také poučením o tom, jak dopadne stát bez množství jemných a zdánlivě postradatelných vazeb, které tvoří občanskou společnost.
Martina Svobodová: Smích a pláč Afriky. Cestou kolem jednoho kontinentu. Euromedia Group, Praha 2011.